Petronia znepokojila ta smrt. Celý Řím už věděl, že Poppaea ji přičítá zlým kouzlům. Po ní to opakovali i lékaři, kteří tak mohli ospravedlnit bezvýslednost svého úsilí, i kněží, jejichž oběti se ukázaly bezmocné, i zaříkávači, kteří se chvěli o svůj život, i lid. Petronius byl teď rád, že Lygie utekla; protože však nepřál nic zlého Aulovi a jeho rodině a protože přál i sobě a Viniciovi, vydal se okamžitě, jakmile odstranili cypřiš zaražený před Palatinem na znamení smutku, na hostinu uspořádanou pro senátory a augustiány, aby se tam přesvědčil, nakolik přál Nero sluchu pověstem o kouzlech, a aby předešel následkům, které by z toho mohly vzejít.
Protože znal Nerona, bál se také, že i kdyby neuvěřil v kouzla, bude předstírat, že věří, a to jednak proto, aby oklamal vlastní bolest, jednak proto, aby se mohl na komkoli pomstít, a konečně i proto, aby předešel domněnky, že ho bohové začínají trestat za jeho zločiny. Petronius nepředpokládal, že by caesar byl s to milovat, byť i své vlastní dítě, opravdově a hluboce, třebaže je miloval náruživě. Byl si však jist, že bude svou bolest přehánět. A nemýlil se. Nero poslouchal útěšná slova senátorů a rytířů s kamennou tváří, oči upřeny na jedno místo, a bylo vidět, že i když snad trpí opravdově, myslí současně na to, jakým dojmem působí na přítomné jeho bolest, a že si zároveň hraje na Niobé a předvádí otcovský žal, tak jak by jej předváděl komediant na scéně. Dokonce se mu ani nedařilo vydržet přitom v mlčící a jakoby zkamenělé bolesti, neboť co chvíli učinil pohyb, jako by si sypal na hlavu prach ze země, a v některých chvílích zase tlumeně sténal. Když spatřil Petronia, vyskočil a začal křičet tragickým hlasem, tak aby ho všichni slyšeli:
“Eheu! I ty jsi vinen její smrtí! To na tvou radu vešel do těchto zdí zlý duch, který jediným svým pohledem vysál život z její hrudi… Běda mi! Kéž by mé oči raději neviděly světlo Héliovo! Běda mi! Eheu!”
Volal stále silněji, až přešel do zoufalého křiku.
Avšak Petronius se v tomto okamžiku rozhodl vsadit vše na jednu kartu: vztáhl ruku, strhl rychle hedvábný šátek, který Nero nosil vždycky kolem krku, a přiložil mu jej na ústa.
“Pane!” řekl vážně. “Spal ve své bolesti Řím a svět, ale zachovej nám svůj hlas!”
Všichni přítomní užasli, užasl na okamžik i sám Nero a jediný Petronius zůstal klidný. Věděl až příliš dobře, co dělá. Věděl přece, že Terpnos a Diodoros měli přímo rozkaz zacpávat caesarovi ústa, kdyby příliš zesílil svůj hlas a vydával jej tak v sebemenší nebezpečí.
“Caesare,” pokračoval stejně vážně a smutně, “utrpěli jsme nesmírnou ztrátu, ať nám tedy zůstane aspoň tento poklad útěchy.”
Neronův obličej sebou zaškubal a za chvíli se mu z očí řinuly slzy; pojednou se opřel rukama o Petroniova ramena, položil hlavu na jeho prsa a začal vprostřed pláče opakovat: “Ty jediný ze všech jsi na to pomyslil, ty jediný, Petronie! Ty jediný!”
Tigellinus zežloutl závistí. A Petronius mluvil dáclass="underline"
“Jeď do Antia! Tam přišla božská na svět, tam se na tebe snesla radost, tam se snese i uklidnění. Ať mořský vzduch osvěží tvé božské hrdlo; ať se tvá hruď nadýchá slané vlhkosti. My, věrní, půjdeme všude s tebou; budeme konej šit tvou bolest přátelstvím a ty nás budeš obšťastňovat písní.”
“Ano!” odpověděl žalostným hlasem Nero. “Napíši na její počest hymnus a složím k němu i hudbu.”
“A pak vyhledáš teplé slunce v Bajích.”
“A pak zapomenutí v Řecku.”
“Ve vlasti poezie a písně!”
A kamenná, pochmurná nálada ponenáhlu mizela, tak jako mizí mraky zakrývající slunce. Místo toho se rozproudil hovor, sice ještě jakoby plný smutku, avšak také už plný plánů do budoucna, plánů cesty, uměleckých vystoupení, ba i hostin, které bylo třeba uspořádat při ohlášené návštěvě arménského krále Tiridata.
Tigellinus se sice ještě snažil zavést hovor na kouzla, ale Petronius, jist si už svým vítězstvím, přijal tuto výzvu k boji a řekclass="underline"
“Tigelline, co myslíš, mohou kouzla uškodit bohům?”
“Sám caesar mluvil o kouzlech,” odvětil dvořan.
“To mluvila bolest, a ne caesar. Ale co o tom soudíš ty?”
“Bozi jsou příliš mocni, než aby mohli podléhat kouzlům.”
“A chtěl bys snad upírat božskost caesarovi a jeho rodině?”
“Peractum est!” zabručel Eprius Marcellus, který stál vedle; tuto větu křičíval lid, jestliže gladiátor v aréně dostal takovou ránu, že nebylo třeba jej už dobíjet.
Tigellinus rozdrtil v zubech svůj hněv. On a Petronius odedávna mezi sebou soutěžili o Neronovu přízeň.
Tigellinus měl převahu v tom, že Nero se před ním ostýchal méně, ba vlastně vůbec ne, avšak Petronius až dosud, kdykoli se střetli, vítězil nad Tigellinem rozumem a důvtipem.
Tak tomu bylo i teď. Tigellinus zmlkl a jen si vštěpoval do paměti ty senátory a rytíře, kteří Petronia, jen co poodešel do pozadí sálu, ihned obklopili, usuzujíce, že po tom, co se teď stalo, bude rozhodně prvním caesarovým oblíbencem.
Když Petronius opustil palác, vydal se k Viniciovi a vyprávěl mu o příhodě s caesarem a Tigellinem. Pak řekclass="underline"
“Odvrátil jsem nebezpečí nejen od Aula Plautia a od Pomponie a nejen od nás obou, nýbrž dokonce i od Lygie, kterou teď nebudou hledat, už jen proto, že jsem přemluvil tu měděnobradou opici, aby jela do Antia a odtamtud do Neapole nebo do Bají. A on pojede. V Římě se totiž dosud neodvážil vystoupit veřejně v divadle, ale já vím, že už dlouho zamýšlí vystoupit v Neapoli. Pak sní ještě o Řecku, kde by chtěl zpívat ve všech důležitějších městech, a potom se všemi věnci, které mu věnují Graeculi, uspořádat triumfální vjezd do Říma. Po celou tu dobu budeme moci, aniž nám v tom bude někdo bránit, hledat Lygii a bezpečně ji ukrýt. A co náš ušlechtilý filozof? Ještě tu nebyl?”
“Tvůj ušlechtilý filozof je podvodník. Ne! Nebyl tu, neukázal se a už nikdy se neukáže!”
“A já mám lepší mínění, ne-li o jeho poctivosti, tedy aspoň o jeho rozumu. Už jednou pustil žilou tvému měšci, přijde tedy už proto, že mu bude chtít pustit žilou podruhé.”
“Ať si jen dá pozor, abych nepustil žilou já jemu!”
“Nedělej to; měj s ním trpělivost tak dlouho, dokud nebudeš mít důkazy, že je to podvodník. Peníze mu už nedávej, ale slib mu místo toho bohatou odměnu, přinese-li ti spolehlivou zprávu. Podnikneš také něco na vlastní pěst?”
“Dva mí propuštěnci, Nymfidios a Demas, ji hledají v čele šedesáti lidí. Otrokovi, který ji najde, jsem slíbil svobodu. Kromě toho jsem vyslal zvláštní posly na všechny silnice vedoucí z Říma, aby se po krčmách vyptávali na Lyga a na dívku. A já sám běhám ve dne v noci po městě, doufaje ve šťastnou náhodu.”
“Jakmile se cokoli dozvíš, podej mi zprávu, protože já budu muset jet do Antia.”
“Dobrá.”
“A jestliže se kterékoli ráno probudíš a řekneš si, že nestojí za to, aby ses pro jediné děvče tolik trápil a vynakládal pro ně tolik úsilí, přijeď do Antia. Tam bude žen a radovánek dost.”
Vinicius začal rychlými kroky přecházet sem a tam. Petronius ho chvíli pozoroval a konečně řekclass="underline"
“Pověz mi upřímně – ne jako prchlivec, který si sám něco namlouvá a sám se vydražďuje, ale jako rozumný člověk, který odpovídá příteli: záleží ti na té Lygii stále stejně?”
Vinicius se na okamžik zastavil, pohlédl na Petronia tak, jako by ho předtím nebyl viděl, a začal znovu přecházet. Bylo na něm vidět, že v sobě tlumí výbuch.
Vědomí vlastní bezmocnosti, smutek, hněv a nepřekonatelný stesk mu nakonec vymáčkly z očí dvě slzy, které promluvily k Petroniovi silněji než nejvýmluvnější slova.