Proto, abych všude kreslil rybu, díval se lidem do očí a poslouchal, co na to znamení řeknou. Dlouho jsem nepozoroval nic, až jednou jsem si všiml starého otroka, který nabíral u fontány vodu a plakal. Přistoupil jsem k němu a zeptal se ho po příčině jeho slz. Usedli jsme na stupně fontány a on mi odpověděl, že skládal celý život sestercius k sesterciu, aby mohl vykoupit svého milovaného syna, ale jeho pán, nějaký Pansa, když spatřil peníze, vzal mu je a syna drží v otroctví dále. ,A tak tedy pláči,’ hovořil stařec, ,protože i když říkám: Děj se vůle boží, nemohu se, bídný hříšník, ubránit slzám.’ V tu chvíli, jako bych byl jat nějakým tušením, omočil jsem prst ve vědru a nakreslil jsem mu rybu. A on odpověděclass="underline" ,I má naděje je v Kristovi.’
A já jsem se zeptaclass="underline" ,Poznal jsi mě podle znamení?’ On odpověděclass="underline" ,Ano a pokoj budiž s tebou.’ Začal jsem z něho tahat rozumy a ta poctivá duše mi všecko vybrebtala. Jeho pán, onen Pansa, je sám propuštěncem velkého Pansy a vozí po Tiberu do Říma kamení, které vykládají z vorů otroci a nádeníci a v noci, to aby nepřekáželi pouličnímu ruchu, nosí ty kameny na staveniště. Mezi nimi pracuje mnoho křesťanů a také jeho syn, ale protože je to práce nad jeho síly, chtěl ho otec vykoupit. Ale Pansa si raději nechal i peníze i otroka.
Při těchto slovech se opět rozplakal a já jsem k jeho slzám přidal své; nebylo to pro mne těžké, protože mám dobré srdce a protože jsem od toho neustálého chození dostal loupání do nohou. Při té příležitosti jsem si začal hned stěžovat, že jsem přišel před několika dny z Neapole a že tu neznám nikoho z bratří, že nevím, kde se scházejí, a nemohu se tedy spolu s nimi modlit. On se podivil, že mi křesťané v Neapoli nedali dopisy pro římské bratry, ale já mu řekl, že mi je cestou ukradli. Řekl mi tedy, abych přišel v noci k řece, že mne seznámí s bratřími a ti že mě pak zavedou do modliteben a ke starším, kteří spravují křesťanskou obec. Když jsem to uslyšel, zaradoval jsem se tak, že jsem mu dal částku, kterou potřeboval na vykoupení syna, v naději, že velkomyslný Vinicius mně ji dvojnásob vrátí…”
“Chilóne,” skočil mu do řeči Petronius, “ve tvém vyprávění plove lež na hladině pravdy jako olej na vodě. Přinesl jsi důležité zprávy, to nepopírám. Tvrdím dokonce, že na cestě k nalezení Lygie byl učiněn velký krok kupředu, ale nepřikrašluj své novinky lží. Jak se jmenuje stařec, od něhož ses dozvěděl, že se křesťané poznávají podle znamení ryby?”
“Euricius, pane. Ubohý, nešťastný stařec! Připomněl mi lékaře Glauka, kterého jsem bránil před loupežníky, a hlavně tím mě dojal.”
“Věřím, že ses s ním seznámil a že dovedeš té známosti využít, ale peníze jsi mu nedal. Nedal jsi mu ani as, rozumíš! Nic jsi mu nedal!”
“Ale pomohl jsem mu nést vědra a o jeho synu jsem hovořil s velkým soucitem. Ano, pane! Cožpak se něco dá ukrýt před Petroniovou bystrostí? Dobrá tedy, nedal jsem mu peníze, anebo spíše dal jsem mu je, ale jenom v duchu, v myšlenkách, a to by mu mělo vlastně stačit, kdyby to byl opravdový filozof… A dal jsem mu je proto, že jsem takový čin považoval za nezbytný a užitečný; jen si představ, pane, jak by mi tento čin okamžitě získal všechny křesťany, jak by mi k nim otevřel dveře, jakou důvěru ke mně by v nich vzbudil!”
“To je pravda,” řekl Petronius, “a měl jsi to udělat.”
“Právě proto sem přicházím, abych to mohl udělat.”
Petronius oslovil Vinicia:
“Dej mu odpočítat pět tisíc sesterciů ale v duchu, v myšlenkách…”
Ale Vinicius řekclass="underline"
“Dám ti sluhu, který ponese žádanou částku. Ty povíš Euriciovi, že sluha je tvým otrokem, a peníze odpočítáš starci před ním. Protože jsi však přinesl důležitou zprávu, dostaneš stejnou částku ještě pro sebe.
Přijď si pro sluhu a pro peníze dnes večer.”
“Pravý caesar!” řekl Chilón. “Dovol, pane, abych ti věnoval své dílo, ale dovol také, abych si dnes večer přišel jen pro své peníze. Euricius mi totiž řekl, že všechny vory jsou už vyloženy a další připlují z Ostie teprve za několik dnů. Pokoj s vámi! Tak se loučí křesťané… Koupím si otrokyni, totiž chtěl jsem říci otroka.
Ryby se chytají na udici a křesťané na rybu. Pax vobiscum! Pax!… Pax!… Pax!”
KAPITOLA 15
Petronius Viniciovi:
“Po důvěryhodném otroku posílám ti z Antia tento dopis na který mi, doufám, i když tvá ruka přivykla více meči a kopí než peru, po témže poslu bez zbytečných průtahů odpovíš. Opustil jsem tě na slibné stopě a plného naděje, předpokládám tedy, že buď jsi již svou sladkou touhu ukojil v Lygiině náručí, anebo že ji ukojíš dřív, než do Campanie zavane z vrcholků Soracte opravdová zimní vichřice, ó můj Vinicie! Budiž ti učitelkou zlatá bohyně kyperská a ty buď učitelem té lygijské jitřence, která utíká před sluncem lásky.
A pamatuj vždy, že mramor, byť sebevzácnější, není sám o sobě ničím a že skutečnou hodnotu dostává teprve tenkrát, jakmile ho sochařova ruka promění ve veledílo. Buď takovým sochařem i ty, carissime! Milovat, to ještě nestačí, člověk musí umět milovat a musí umět lásce naučit. Vždyť rozkoš pociťuje i plebs, ba dokonce i zvířata, ale skutečný člověk se od nich liší právě tím, že tu rozkoš mění v jakési ušlechtilé umění, a kochaje se jí, ví o tom, uvědomuje si v mysli celou její božskou cenu a ukájí tak nejen tělo, nýbrž i duši.
Často, kdykoli se tu zamyslím nad prázdnotou, nejistotou a nudností našeho života, napadá mi, že ty sis možná vybral lépe a že nikoli caesarův dvůr, nýbrž válka a láska jsou jediné dvě věci, pro které stojí za to narodit se a žít.
Ve válce jsi byl šťasten, buď šťasten i v lásce.
A jsi-li zvědav, co se děje u caesarova dvora, napíši ti o tom čas od času. Sedíme tedy v Antiu a pečujeme o svůj nebešťanský hlas, stále však ještě pociťujeme nenávist k Římu a na zimu máme v úmyslu vydat se do Bají a vystoupit veřejně v Neapoli, jejíž řečtí obyvatelé nás dovedou ocenit lépe nežli to vlčí plémě bydlící na březích Tiberu. Seběhnou se tam lidé z Bají, z Pompejí, z Puteol, z Cum, ze Stabií, potlesku i věnců bude spousta a to bude pobídkou k zamýšlené výpravě do Achaje.
A vzpomínky na malou Augustu? Ano! Ještě ji oplakáváme. Hymny, které jsme sami složili, zpíváme tak překrásně, že se Sirény závistí poschovávaly v nejhlubších Amfitritiných jeskyních. Zato by nás však poslouchali delfíni, kdyby jim v tom nebránilo šumění moře. Naše bolest se ještě neutišila, ukazujeme ji tedy před lidmi ve všech možných pózách, kterým nás učí sochařství, a dáváme při tom bedlivě pozor, zda nám to tak sluší a zda lidé dovedou tu krásu chápat. Ach můj milý! Pomřeme jako šašci a komedianti.
Jsou tady všichni augustiáni a všechny augustiánky, nepočítaje v to pět set oslic, v jejichž mléku se koupe Poppaea, a deset tisíc služebnictva. Někdy tu bývá veselo. Calvia Crispinilla stárne; vyprávěla, že si vyprosila u Poppaey, aby se směla koupat hned po ní.
Nigidii dal Lucanus políček, protože ji podezírá ze styků s gladiátorem. Sporus prohrál ženu v kostkách, když hrál se Senecionem. Torquatus Silanus mi nabídl za Euniké čtyři hnědáky, kteří letos určitě zvítězí v dostizích. Odmítl jsem! A také tobě děkuji, že jsi ji nepřijal. Pokud jde o Torquata Silana, ani si, chudák, neuvědomuje, že je už více stínem než člověkem. O jeho smrti je rozhodnuto. A víš, jaká je jeho vina? Že je pravnukem božského Augusta. Není pro něho záchrany. Takový je náš svět!