Jak víš, očekávali jsme tu Tiridata, místo toho však napsal Vologeses urážlivý dopis. Protože si podrobil Arménii, prosí, abychom mu ji nechali pro Tiridata; a jestliže nenecháme, stejně nám ji nevydá. Dočista se vysmívá! Rozhodli jsme se tedy, že bude válka.
Corbulo dostane takovou pravomoc, jakou měl za války s mořskými lupiči velký Pompeius. V jednom okamžiku však Nero zaváhaclass="underline" bojí se zřejmě slávy, kterou by mohl získat Corbulo, kdyby zvítězil. Uvažovali jsme dokonce, nemáme-li velení nabídnout našemu Aulovi.
Poppaea byla proti tomu, protože Pomponiina ctnost je jí zřejmě solí v očích.
Vatinius nám ohlásil jakési neobyčejné gladiátorské zápasy, které chce uspořádat v Beneventu. Jen se podívej, kam až to v našich dobách, přestože máme přísloví ne sutor supra crepidam, dotáhnou ševci! Vitellius – ševcův potomek a Vatinius – ševcův rodný syn! Možná že sám ještě smolil dratev! Histrio Aliturus hrál včera nádherně Oidipa. Ptal jsem se ho také, jako Žida, zda jsou Židé a křesťané totéž. Odpověděl mi, že Židé mají prastaré náboženství, kdežto křesťané jsou nová sekta, která vznikla nedávno v Judeji. Ukřižovali tam za Tiberia jakéhosi člověka, jehož vyznavači se množí ode dne ke dni a považují ho za boha. Vypadá to, že o žádných jiných bozích, a zvláště o našich, nechtějí nic vědět. Nechápu, proč by jim to vadilo.
Tigellinus mi dává najevo už otevřené nepřátelství. Ještě na mne nestačí, má však proti mně jednu výhodu. Hledí si více života a zároveň je to větší lotr než já, a to ho sbližuje s Ahenobarbem. Ti dva si dříve nebo později začnou rozumět – a to pak přijde řada na mne. Kdy k tomu dojde, to nevím, ale protože k tomu jednou dojít musí, na datu nezáleží. Zatím je nutno se bavit. Život sám o sobě by nebyl špatný, nebýt Měděnobradého. Jeho přičiněním se člověk někdy hnusí sám sobě. A je marné vykládat si boj o jeho přízeň jako nějaký závod v cirku, jako nějakou hru nebo zápasy, v nichž vítězství příjemně lechtá vlastní ješitnost. Já si to tak často vykládám, ale přesto se mi někdy zdá, že jsem vlastně takový Chilón a že nejsem o nic lepší než on. Až ho nebudeš potřebovat, pošli mi ho. Oblíbil jsem si jeho mravokárné řeči. Pozdravuj ode mne svou božskou křesťanku, anebo ji raději mým jménem popros, aby ti nebyla rybou. Napiš mi o svém zdraví, o své lásce, uměj milovat, uč milovat a buď zdráv!”
M. C. Vinicius Petroniovi:
“Lygii dosud nemám! Nebýt naděje, že ji brzy najdu, nedostal bys odpověď, protože přejídá-li se život, ani psát se nechce. Chtěl jsem se přesvědčit, zda mě Chilón nepodvádí, a tu noc, kdy si přišel pro peníze určené Euriciovi, zahalil jsem se do vojenského pláště a vydal se nepozorován za ním a za chlapcem, kterého jsem mu dal s sebou. Když došli na místo, pozoroval jsem je zpovzdálí, ukryt za přístavním sloupem, a přesvědčil se, že Euricius není vymyšlená postava. Dole u řeky vykládalo několik desítek lidí ve světle pochodní kameny z velké nákladní lodi a skládalo je na břeh.
Viděl jsem, jak k nim Chilón přistoupil a dal se do řeči s nějakým starcem, který po chvíli klesl před ním na kolena. Ostatní je obklopili a obdivně vykřikovali.
Otrok odevzdal před mýma očima váček Euriciovi, ten jej uchopil a začal se modlit s rukama vztaženýma vzhůru; vedle něho pak poklekl někdo druhý, asi jeho syn. Chilón ještě něco povídal, co, to jsem neslyšel, a žehnal těm dvěma klečícím i ostatním, a to tím způsobem, že kreslil do vzduchu znak podoby kříže, který oni zřejmě uctívají, protože všichni klekali. Měl jsem chuť jít mezi ně a slíbit tři takové váčky tomu, kdo by mi vydal Lygii, ale bál jsem se pokazit Chilónovi jeho práci a tak jsem po chvilce uvažování odešel.
To se stalo aspoň dvanáct dnů po tvém odjezdu.
Od té doby byl u mne několikrát. Sám mi pověděl, že si vydobyl u křesťanů velké úcty. Říká, že nenašel-li dosud Lygii, pak jen proto, že je jich v Římě nesčíslné množství, takže se všichni ani neznají a nemohou vědět, co se mezi nimi děje. Jsou také ostražití a vůbec málomluvní; Chilón však ručí, že jen co se dostane ke starším, kterým říkají presbyteři, podaří se mu vyzvědět od nich všechna tajemství. Několik jich už poznal a pokoušel se vyzvídat na nich, ale jen opatrně, aby spěchem nevzbudil podezření a neztížil si úkol. A třebaže je pro mne těžké čekat, třebaže nemám trpělivost, cítím, že má pravdu, a čekám tedy.
Dozvěděl jsem se už také, že k modlitbám mají společná místa, často za městskými branami, v prázdných domech, ba dokonce v harenariích. Tam uctívají Krista, zpívají a hodují. Takových míst je mnoho. Chilón se domnívá, že Lygie chodívá úmyslně na jiná místa než Pomponia, a to proto, aby Pomponia, kdyby došlo k soudu a k vyslýchání, mohla směle přísahat, že o jejím úkrytu nic neví. Je možné, že jí to opatrné jednání poradili presbyteři. Až se Chilón seznámí s těmi místy, budu chodit s ním, a jestliže mi bohové dopřejí spatřit Lygii, přísahám ti před Jovišem, že tentokrát mi z rukou nevyklouzne.
Myslím neustále na ta místa modliteb. Chilón nechce, abych s ním chodil. Bojí se. Ale já nemohu sedět doma. Poznám ji okamžitě, i kdyby byla v převlečení nebo pod závojem. Křesťané se tam scházívají v noci, ale já ji poznám i v noci. Všude bych poznal její hlas a pohyby. Sám tam půjdu v převlečení a dám si pozor na každého, kdo bude přicházet a odcházet. Stále na ni myslím, proto ji poznám. Chilón má přijít zítra, půjdeme tedy. Vezmu si s sebou zbraň. Několik mých otroků, které jsem poslal na venkov, vrátilo se s nepořízenou. Teď jsem si však jist, že Lygie je tady, ve městě, možná dokonce nedaleko. Sám jsem navštívil mnoho domů předstíraje, že je chci najmout. U mne jí bude stokrát lépe, protože tam žije celé mraveniště chudiny.
Já přece nebudu pro ni litovat ničeho. Píšeš, že jsem si vybral dobře: inu, vybral jsem si starosti a trápení. Napřed půjdeme do těch domů, které jsou ve městě, pak teprve za brány. Naděje očekává něco od každého jitra – jinak by se nedalo žít. Povídáš, že je třeba umět milovat; já jsem také dovedl mluvit s Lygií o lásce, ale teď jen teskním, teď jen očekávám Chilóna a doma je pro mne k nevydržení. Buď zdráv!”
KAPITOLA 16
Avšak Chilón se dlouho neukazoval, takže Vinicius nakonec nevěděl, co si o tom myslit. Marně si znovu a znovu říkal, že pátrání, má-li vést ke kladným a jistým výsledkům, nesmí být uspěchané. Jeho krev i prchlivá povaha se bouřily proti hlasu rozumu. Nic nedělat, čekat, sedět se založenýma rukama, to bylo něco tak odporujícího jeho povaze, že se s tím nedovedl za nic na světě smířit. Probíhat v tmavém otrockém plášti městskými uličkami, to se mu zdálo jen klamáním vlastní nečinnosti a nemohlo ho to uklidnit, už proto, že to bylo zbytečné. Ukázalo se, že jeho propuštěnci, zkušení lidé, kterým přikázal pátrat na vlastní pěst, jsou stokrát neohrabanější než Chilón. A zatím se v něm kromě lásky k Lygii rodila ještě i náruživost hráče, který chce vyhrát. Takový byl Vinicius vždycky.
Od nejútlejších let prosazoval, co chtěl, s náruživostí člověka, který nechápe, že se něco může nepodařit a že je nutno si něco odříci. Vojenská kázeň spoutala sice na nějaký čas jeho svévolnost, ale zároveň mu vštípila přesvědčení, že každý rozkaz, který dává lidem stojícím níže než on, musí být vyplněn. A jeho delší pobyt na Východě, mezi poddanými lidmi, přivyklými otrocké poslušnosti, ho jen utvrdil ve víře, že pro jeho “chci” není hranic. Nyní krvácela tedy těžce i jeho ješitnost. A přitom bylo v těch nezdarech, v té nesnadnosti celé věci i v samém útěku Lygie něco, co bylo pro něho nesrozumitelné, jakási záhada, jejímž vyřešením si trápil hlavu až do nemožnosti. Cítil, že Akté mluvila pravdu a že není Lygii lhostejný. Ale je-li tomu tak, proč tedy dala přednost potulce a bídě před jeho láskou, před jeho něžnostmi a před pobytem v jeho skvělém domě? Na tuto otázku nebyl s to najít odpověď.