“Je-li ctnost šaškování, kéž mi bozi dopřejí být šaškem navěky. Chci, pane, odstranit Glauka, protože dokud žije on, je i můj život i pátrání v neustálém nebezpečí.”
“Najmi tedy lidi, kteří ho utlučou klacky, já je zaplatím.”
“Napálí tě, pane, a později tě budou za to tajemství vydírat. Lotrů je v Římě tolik, kolik pískových zrn v aréně, ale nevěřil bys, kolik si řeknou, jestliže si poctivý člověk potřebuje najmout jejich lotrovství. Ne, urozený tribune! Co kdyby vrahy přistihli při vraždě vigilové? Určitě by prozradili, kdo je najal, a ty bys z toho měl nesnáze. Mne však neprozradí, protože jim neřeknu své jméno. Neděláš dobře, že mi nedůvěřuješ, protože – nemluvě už o své svědomitosti – měl by sis uvědomit, že tady jde o dvě věci: o mou vlastní kůži a o odměnu, kterou jsi mi slíbil.”
“Kolik potřebuješ?”
“Potřebuji tisíc sesterciů, protože, jak jistě uznáš, musím najít poctivé ničemy, takové, kteří nezmizí beze stopy i se zálohou, jakmile ji dostanou. Za dobrou práci dobrá odměna! I já bych si něco zasloužil za své slzy, které proliji z lítosti nad Glaukovou smrtí. Bohové vědí, jak jsem ho miloval! Dostanu-li dnes tisíc sesterciů, bude jeho duše za dva dny v Hadu a teprve tam, zachovávají-li si duše paměť a dar myšlení, pozná, jak jsem ho miloval. Lidi najdu ještě dnes a oznámím jim, že od zítřka od večera jim za každý den Glaukova života strhnu po stu sesterciích. Přišel jsem také na jeden nápad, který myslím nezklame.”
Vinicius mu ještě jednou přislíbil žádanou částku, ale zakázal mu hovořit dále o Glaukovi. Místo toho se ho zeptal, jaké další novinky přináší, kde byl celou tu dobu, co viděl a co objevil. Avšak Chilón mu nemohl říci mnoho nového. Byl ještě ve dvou modlitebnách a všímal si bedlivě všech, zvláště žen, ale neviděl žádnou, která by se podobala Lygii. Ale křesťané ho už považují za svého a od oné doby, kdy donesl peníze na vykoupení Euriciova syna, váží si ho jako člověka, který jde ve stopách Kristových. Dozvěděl se od nich také, že jeden z jejich velikých zákonodárců, nějaký Pavel z Tarsu, je právě vězněn v Římě, a to na základě žaloby, kterou proti němu vznesli Židé, a on, Chilón, se rozhodl, že se s ním setká. Ale nejvíce ho potěšila zpráva, že totiž i nejvyšší kněz celé sekty, který byl Kristovým žákem a jemuž Kristus svěřil správu křesťanů na celém světě, má co nevidět přijet do Říma.
Všichni křesťané ho budou ovšem chtít spatřit a poslechnout si jeho učení. Budou prý jakási veliká shromáždění, kterých se zúčastní i on, Chilón, ba ještě více: protože v davu se lze snadno skrýt, zavede na ně i Vinicia. Pak najdou Lygii už určitě. Jestliže Glauka už jednou odstraní, nebude to ani spojeno se zvlášť velkým nebezpečím. Je pravda, i křesťané by se mohli pomstít, ale většinou jsou to mírumilovní lidé.
A tu začal Chilón s určitým podivem vyprávět, že nikdy neviděl, že by křesťané holdovali prostopášnostem, otravovali studny a fontány, že by to byli nepřátelé lidstva, že by uctívali osla nebo pojídali maso dětí.
Ne! Nic takového neviděl. Ano, najde mezi nimi i takové, kteří za peníze odstraní Glauka, ale jejich učení, pokud ví, k žádným zločinům nevybízí, naopak, přikazuje odpouštět špatné činy.
A Vinicius si vzpomněl, co mu u Akté pověděla Pomponia Graecina. A vůbec naslouchal Chilónovým slovům s radostí. A třebaže se jeho cit k Lygii měnil zdánlivě v nenávist, ulevovalo se mu, když slyšel, že učení, které vyznává Lygie a Pomponia, není ani zločinné, ani oplzlé. Zároveň se v něm však začal rodit jakýsi nejasný pocit, že právě ta neznámá a tajuplná úcta ke Kristovi vytvořila mezi ním a Lygií onen rozdíl. Začal se tedy toho učení zároveň bát i nenávidět je.
KAPITOLA 17
Chilónovi šlo skutečně o odstranění Glauka, který byl sice dost letitý, avšak naprosto ne neduživý a bláznivý.
V tom, co vyprávěl Chilón Viniciovi, byl velký kus pravdy. Znal svého času Glauka, zradil ho, zaprodal lupičům, připravil jej o rodinu a jmění a vydal napospas vrahům. Vzpomínka na tyto události ho však netížila; opustil jej totiž umírajícího ne v krčmě, nýbrž v polích u Minturn a nepředvídal jen jednu věc, že se totiž Glaukos vyléčí z ran a přijde do Říma. A proto také se doopravdy vyděsil, když ho uviděl v modlitebně, a v prvním okamžiku se skutečně chtěl vzdát pátrání po Lygii. Avšak Vinicius na druhé straně ho poděsil ještě více. Pochopil, že si musí zvolit mezi strachem z Glauka a pátráním a mezi pomstou mocného patricia, jemuž by asi určitě přispěchal na pomoc druhý, ještě větší – Petronius. Proto přestal Chilón váhat.
Pomyslil si, že je lepší mít nepřátele malé než velké, a třebaže se jeho zbabělá povaha trochu vzpírala krvavým prostředkům, přece jen došel k závěru, že bude nutné pomocí cizích rukou Glauka zavraždit.
Teď mu šlo už jen o výběr lidí, a právě těch se týkal jeho nápad, o kterém se zmínil Viniciovi. Trávíval noci většinou ve vinárnách a přespával tam s lidmi bez střechy nad hlavou, s lidmi beze cti a víry, mohl tedy snadno najít takové lidi, kteří by byli ochotni vykonat každou práci, ale ještě snáze takové, kteří, zvětřivše u něho peníze, začali by svou práci od něho anebo by vzali zálohu a pod pohrůžkou že ho vydají do rukou vigilů, vynutili by si na něm celou částku. Ostatně od jisté doby pociťoval Chilón odpor k lůze, ke špatným a zároveň strašným zjevům, které pelešily v podezřelých domech na Subuře nebo na Zátibří. A protože měřil všechno svou vlastní mírou a nepoznal dost důkladně křesťany a jejich učení, domníval se, že najde mezi nimi povolné nástroje. A protože se mu křesťané zdáli také poctivější než ostatní, rozhodl se, že se obrátí na ně a že jim celou věc vyloží tak, aby ji vzali na sebe nejen pro peníze, nýbrž i z náboženské horlivosti.
Zašel proto večer za Euriciem, o němž věděl, že je mu oddán celou duší a že udělá vše, jen aby mu pomohl. Protože byl však od přírody opatrný, ani mu nenapadlo svěřovat se Euriciovi se svými skutečnými úmysly, které by ostatně byly ve zřejmém rozporu se starcovou vírou v Chilónovu ctnost a bohabojnost.
Chtěl jen získat lidi ochotné ke všemu a teprve s nimi smluvit celou věc, a to tak, aby o ní ve svém vlastním zájmu zachovali věčné mlčení.
Když stařec Euricius vykoupil svého syna, najal si maličký krámek, jakými se to jen hemžilo před Cirkem Maximem, a prodával v něm návštěvníkům dostihů boby, nekvašené chleby a vodu slazenou medem.
Chilón ho zastihl doma, jak si upravuje krámek. Pozdravil ho jménem Kristovým a pak začal vyprávět, proč přichází. Když prokázal před nedávnem Euriciovi službu, počítal, že se mu Euricius odvděčí. Nuže, nyní potřebuje dva nebo tři silné a odvážné lidi, kteří by byli s to odvrátit nebezpečí hrozící nejen jemu, ale všem křesťanům. Je teď sice chudý, protože téměř vše, co měl, dal Euriciovi, avšak těm lidem by za jejich služby zaplatil, ovšem pod podmínkou, že mu budou důvěřovat a splní přesně vše, co jim přikáže.
Euricius i jeho syn Quartus mu naslouchali, jako svému dobrodinci, div ne na kolenou. Oba také prohlásili, že oni sami jsou ochotni vykonat vše, co bude od nich žádat, protože věří, že tak svatý muž nemůže žádat nic, co by se příčilo Kristovu učení.
Chilón je ujistil, že tomu tak je, a pozvednuv oči vzhůru, tvářil se, jako by se modlil, ve skutečnosti však uvažoval, zda by nebylo dobře přijmout jejich nabídku, která by mu mohla ušetřit tisíc sesterciů. Avšak po chvíli úvah ji odmítl. Euricius byl už stařec, sešlý snad ani ne tak věkem jako spíše starostmi a chorobou, a Quartovi bylo šestnáct let, kdežto Chilón potřeboval obratné a především silné lidi. A Chilón pokud šlo o těch tisíc sesterciů doufal, že nápad, na který přišel, mu umožní ať už tak nebo onak část jich ušetřit.