Ti dva nějakou chvíli naléhali, ale když je odmítl se vší rozhodností, ustoupili. A tu řekl Quartus:
“Znám pekaře Dema, u něhož pracují u žernovů otroci i nádeníci. Jeden z těchto nádeníků je tak silný, že vydá ne za dva, ale za čtyři. Sám jsem viděl, jak zvedá kameny, kterými nebyli s to pohnout čtyři lidé.”
“Jestliže je to bohabojný člověk a jestliže je schopen obětovat se pro bratry, seznam mě s ním,” řekl Chilón.
“Je to křesťan, pane,” odpověděl Quartus. “U
Dema pracují většinou křesťané. Jsou tam noční i denní dělníci. On patří k nočním. Kdybychom tam teď zašli, zastihli bychom je právě u večeře, takže by ses s ním mohl dobře domluvit. Demas bydlí nedaleko Emporia.”
Chilón rád souhlasil. Emporium stálo na úpatí Aventina, tedy nedaleko Velkého cirku. Dalo se tam jít, aniž se musely obcházet pahorky, přímo podél řeky, přes Porticus Aemilia, kudy to bylo značně blíže.
“Jsem starý,” řekl Chilón, když vešli do sloupořadí, “a občas mi vypovídá paměť. Ano! Náš Kristus byl přece zrazen jedním ze svých učedníků? Ale na jméno toho zrádce si teď nemohu vzpomenout…”
“Jidáš, pane. Oběsil se pak,” odpověděl Quartus a v duchu se trochu divil, jak někdo může zapomenout tohle jméno.
“Ach ano! Jidáš! Děkuji ti,” řekl Chilón.
Chvíli šli mlčky. Prošli kolem Emporia, které bylo už zavřeno, obešli sýpky, v nichž se vydávalo lidu obilí, a odbočili vlevo, k domům, které se táhly podél Via Ostiensis, až k vršku zvanému Testacius a k Foru Pistoriu. Tam se zastavili před dřevěnou budovou, z níž se ozýval hluk žernovů. Quartus vešel dovnitř, kdežto Chilón, který se nerad ukazoval mnoha lidem a který žil v neustálém strachu, že ho nějaké fatum může svést s lékařem Glaukem, zůstal venku.
“Jsem zvědav na toho Herkula, který tu slouží jako mlynářský,” hovořil sám k sobě a hleděl na jasný měsíc. “Je-li to darebák a chytrý člověk, bude mě něco stát, je-li to však ctnostný křesťan a hlupák, udělá vše, co budu chtít, zdarma.”
Další úvahy mu překazil návrat Quarta, který vyšel ze stavení ještě s jedním člověkem, oblečeným jen v tunice zvané exomis, střižené tak, že pravá paže a pravá strana hrudi zůstávaly holé. Tento oděv, který umožňoval naprostou volnost pohybů, nosili hlavně dělníci. Chilón pohlédl na příchozího a spokojeně si oddechl. V životě totiž ještě neviděl takové paže a takovou hruď.
“Zde, pane,” řekl Quartus, “je bratr, s kterým jsi chtěl mluvit.”
“Pokoj Kristův buď s tebou,” ozval se Chilón. “Ty, Quarte, pověz tomuto bratru, zasluhuji-li, aby mi věřil a důvěřoval, a pak se ve jménu Božím vrať, protože není zapotřebí, abys nechával starého otce o samotě.”
“Je to svatý člověk,” řekl Quartus, “který dal celé své jmění, aby mohl mne, neznámého člověka, vykoupit z otroctví. Kéž mu za to Pán náš, Spasitel, schystá odměnu v nebi.”
Když to obrovský dělník uslyšel, sklonil se a políbil Chilónovi ruku.
“Jak se jmenuješ, bratře?” zeptal se Řek.
“Při svatém křtu mi, otče, dali jméno Urban.”
“Tedy Urbane, bratře můj, máš čas si se mnou porozprávět?”
“Začínáme pracovat až o půlnoci, teď nám teprve chystají večeři.”
“Času je tedy dost – pojďme k řece a tam vyslechneš má slova.”
Zašli k řece a usedli na kamenné vroubení břehu.
Bylo ticho, porušované jen vzdáleným lomozem žernovů a šploucháním vody, proudící dole. Zde se Chilón zahleděl do dělníkova obličeje, který se mu přes svůj poněkud hrozivý a smutný výraz, jaký mívaly obyčejně tváře barbarů, zdál přece jen dobrácký a otevřený.
“Ano!” řekl si v duchu. “Je to dobrák a hlupák, který zabije Glauka zadarmo.”
Pak se zeptaclass="underline"
“Urbane, miluješ Krista?”
“Miluji ho celou duší a srdcem,” odpověděl dělník.
“A své bratry? A sestry? A ty, kdož tě naučili pravdě a víře v Krista?”
“I je miluji, otče.”
“Budiž tedy pokoj s tebou!”
“I s tebou, otče!”
A opět bylo ticho – jen v dálce lomozily žernovy a dole šplouchala řeka.
Chilón se zadíval do jasného měsíčního světla a začal pomalu, tlumeným hlasem mluvit o Kristově smrti. Vypadalo to, jako by nemluvil k Urbanovi, nýbrž jako by se sám rozpomínal na onu smrt anebo jako by její tajemství svěřoval spícímu městu. Bylo v tom něco dojemného a zároveň slavnostního. Dělník plakal a v okamžiku, kdy Chilón začal bědovat a hořekovat nad tím, že ve chvíli Spasitelovy smrti se nenašel nikdo, kdo by ho bránil, ne-li před ukřižováním, tedy aspoň před urážkami vojáků a Židů, začaly se obrovské barbarovy pěsti svírat bolestí a potlačovaným vztekem. Smrt ho jen dojímala, ale při myšlence na tu chátru, posmívající se Beránkovi přibitému na kříži, bouřila se v něm jeho primitivní duše a zmocňovala se ho divoká touha po pomstě.
A tu se Chilón znenadání zeptaclass="underline"
“Urbane, víš-li pak, kdo to byl Jidáš?”
“Vím, vím! Ale on se oběsil!” zvolal dělník.
A v jeho hlase se ozývala jakoby lítost, že zrádce si už sám vyměřil trest a že tedy nemůže padnout do jeho rukou.
Chilón však pokračovaclass="underline"
“Kdyby se však nebyl oběsil a kdyby ho některý křesťan potkal na souši nebo na moři, co myslíš, nebylo by jeho povinností pomstít se na něm za muka, krev a smrt našeho Spasitele?”
“Kdo by se nepomstil, otče!”
“Pokoj s tebou, věrný služebníku Beránka. Ano!
Smíme odpouštět křivdy, které se staly nám, kdo má však právo odpustit křivdy způsobené Bohu? Ale tak jako had plodí hada, jako zloba zlobu a jako zrada zradu, tak se i z Jidášova jedu narodil druhý zrádce. A tak jako Jidáš vydal Židům a římským žoldnéřům Spasitele, tak tento zrádce, který žije mezi námi, chce vydat vlkům Spasitelovy ovečky. A jestliže nikdo nepředejde zradu, jestliže nikdo včas nerozdrtí hlavu hada, čeká nás všechny záhuba a s námi zahyne i uctívání Beránka.”
Dělník naň hleděl s nesmírným neklidem, jako by si nedovedl srovnat v hlavě to, co slyšel, kdežto Řek si teď přehodil přes hlavu cíp pláště a začal opakovat hlasem, který vycházel jakoby z podzemí:
“Běda vám, služebníci skutečného Boha, běda vám, křesťané a křesťanky!”
A opět nastalo ticho, opět bylo slyšet jen lomození žernovů, dutý zpěv mlynářských dělníků a šumění řeky.
“Otče,” zeptal se konečně dělník, “jaký je to zrádce?”
Chilón svěsil hlavu. “Jaký je to zrádce! Jidášův syn, syn jeho jedu, který předstírá, že je křesťan, a chodí do modliteben jen proto, aby mohl bratry obžalovávat u caesara, že ho křesťané nechtějí uznávat za boha, že otravují fontány, vraždí děti a chtějí toto město zničit tak, aby nezůstal kámen na kameni. Za několik dnů dostanou praetoriáni rozkaz, aby uvrhli do vězení starce, ženy a děti a vedli je na smrt, tak jako byli posláni na popraviště otroci Pedania Secunda. A to vše způsobil tento druhý Jidáš. Jestliže však nikdo neztrestal prvního Jidáše, jestliže se na něm nikdo nepomstil, jestliže nikdo nebránil Krista v hodině muk, kdo bude chtít ztrestat tohoto Jidáše, kdo zašlápne hada dřív, než ho vyslechne caesar, kdo ho sprovodí ze světa, kdo zachrání bratry a víru v Krista před záhubou?”
Urban, který seděl až dosud na kamenném vroubení, znenadání povstal a řekclass="underline"
“Já to udělám, otče.”
Chilón povstal také, chvíli hleděl do dělníkova obličeje osvětleného světlem měsíce, pak vztáhl paži a položil ruku na Urbanovu hlavu.