“Jdi mezi křesťany,” řekl slavnostně, “jdi do modliteben a ptej se bratří na lékaře Glauka. A jakmile ti ho ukáží, pak jej ve jménu Kristově zabij!”
“Na Glauka?” opakoval dělník, jako by si chtěl toto jméno vrýt do paměti.
“Znáš ho snad?”
“Ne, neznám. Křesťanů jsou v celém Římě tisíce a všichni se navzájem neznají. Ale zítra v noci se v Ostrianu sejdou bratři a sestry do jednoho, přijel totiž Velký Apoštol Kristův, který tam bude učit. A tam mi bratři ukáží Glauka.”
“V Ostrianu?” zeptal se Chilón. “To je za městskými branami, že ano? Bratři i všechny sestry? V noci?
Za branami v Ostrianu?”
“Ano, otče. Je to náš hřbitov, mezi Via Salaria a Nomentana. Ty nevíš, že tam bude učit Velký Apoštol?”
“Nebyl jsem dva dny doma, nedostal jsem proto jeho list. A nevěděl jsem, kde je Ostrianum, protože jsem teprve nedávno přišel z Korintu, kde jsem představeným křesťanské obce… Ano, tak to uděláš! Jestliže tě Kristus nadchnul, půjdeš v noci do Ostriana, můj synu, tam najdeš mezi bratřími Glauka a zabiješ ho na zpáteční cestě do města. Budou ti za to odpuštěny všechny hříchy. A nyní pokoj s tebou…”
“Otče…”
“Poslouchám tě, služebníku Beránka.”
Dělníkův obličej zrozpačitěl. Vždyť teprve nedávno zabil člověka, ba možná že dokonce dva, avšak Kristovo učení nedovoluje zabíjet. Nezabil ty lidi v sebeobraně, protože ani to se nesmí. Nezabil je, Bůh uchovej, z touhy po zisku… Sám biskup mu dal bratry, aby mu pomohli, avšak zabíjet nedovolil. On však proti své vůli zabil, protože Bůh ho potrestal příliš velkou silou… A teď za to těžce pyká… Druzí si u žernovů zpívají, kdežto on, nešťastník, myslí na svůj hřích, na to, že urazil Beránka… Co se už namodlil, naplakal! Co se už naprosil Beránka, aby mu odpustil! A stále ještě cítí, že nepykal dost… A teď opět slíbil, že zabije zrádce… A dobře tak! Odpouštět se mohou jen křivdy způsobené lidem, zabije ho tedy a třeba před zraky všech bratří a sester, kteří budou zítra v Ostrianu. Ale ať Glauka napřed odsoudí starší z bratří, biskup nebo Apoštol. Zabít, to není tak těžké, a zabít zrádce je dokonce příjemné, stejně jako zabít vlka nebo medvěda, ale co kdyby Glaukos zahynul nevinně?
Cožpak si může vzít na svědomí novou vraždu, nový hřích a novou urážku Beránka?
“Na soud nezbývá času, milý synu,” odpověděl Chilón, “protože zrádce půjde přímo z Ostriana za caesarem do Antia anebo se uchýlí do domu jistého patricia, v jehož je službách. Ale tady ti dám znamení: ukážeš-li je, až zabiješ Glauka, i biskup, i Velký Apoštol požehnají tvému činu.”
Po těch slovech vyňal penízek a pak začal hledat za pasem nůž. Když jej našel, vyryl jeho ostřím do sestercia znamení kříže a podal minci dělníkovi.
“Zde je rozsudek na Glauka i znamení pro tebe.
Až sprovodíš ze světa Glauka a ukážeš je biskupovi, odpustí ti i tu starou vraždu, které ses dopustil nechtě.”
Dělník sáhl mimoděk po penízi, ale protože měl ještě v příliš čerstvé paměti první vraždu, zmocnil se ho pocit podivné hrůzy.
“Otče,” řekl téměř prosebným hlasem, “bereš si ten čin na svědomí? A slyšel jsi sám, jak Glaukos zrazuje bratry?”
Chilón pochopil, že musí podat nějaké důkazy, někoho jmenovat, jinak že se do obrova srdce mohou vloudit pochybnosti. A pojednou mu svitlo šťastným nápadem.
“Poslyš, Urbane,” řekl, “bydlím v Korintu, ale pocházím z Kóu a tady v Římě vštěpuji Kristovo učení jisté otrokyni z mého rodného kraje; ta otrokyně se jmenuje Euniké. Slouží jako vestiplica v domě caesarova přítele, nějakého Petronia. A v tomto domě jsem slyšel, jak se Glaukos nabízel, že udá všechny křesťany, a kromě toho slíbil jinému caesarovu oblíbenci, Viniciovi, že mu mezi křesťany najde dívku…”
Tady se odmlčel a pohlédl udiveně na dělníka, jehož oči se pojednou zableskly jako oči zvířete a v jehož obličeji se objevil divoký hněv a výhružný výraz.
“Co je ti?” zeptal se téměř ustrašeně.
“Nic, otče. Zabiji zítra Glauka!”
Avšak Řek mlčel; po chvíli uchopil dělníkovy paže, otočil jej tak, aby mu měsíční světlo padalo přímo do obličeje, a dlouho si jej pozorně prohlížel. Bylo vidět, že v duchu váhá, má-li se ho vyptávat dále a dostat z něho vše, anebo má-li se prozatím spokojit s tím, co se dozvěděl nebo co si domyslil.
Nakonec v něm však zvítězila vrozená opatrnost.
Oddechl si zhluboka jednou a podruhé, pak položil opět ruku na dělníkovu hlavu a zeptal se slavnostním, důrazným hlasem:
“U křtu svatého ti dali jméno Urban, ano?”
“Ano, otče.”
“Tedy pokoj s tebou, Urbane.”
KAPITOLA 18
Petronius Viniciovi:
“Je to s tebou špatné, carissime! Venuše ti zřejmě pomátla smysly, odňala rozum, paměť i dar myslit na cokoli jiného než na lásku. Přečti si po čase svou odpověď na můj dopis a poznáš, jak tvůj duch teď zlhostejněl ke všemu, co není právě Lygie, jak se zabývá jen a jen jí, jak se k ní neustále vrací a krouží nad ní jako jestřáb nad vyhlédnutou kořistí. U Polluxe! Najdi ji už přece! Jinak – neobrátíš-li se tím žárem v popel změníš se v egyptskou Sfingu, která se zamilovala, jak se vypráví, do bledolící Isidy, ke všemu ohluchla, zlhostejněla a čeká jenom na noc, aby se mohla kamennýma očima dívat na svou milovanou.
Pobíhej si po večerech v převlečení městem, choď si dokonce s tím svým filozofem do křesťanských modliteben. Vše, co vzbuzuje naději a ubíjí čas, je hodno chvály. Ale ve jménu mého přátelství k tobě udělej jednu věc: onen Ursus, Lygiin otrok, je prý neobyčejně silný člověk; najmi si tedy Krotóna a podnikejte ty výpravy ve třech. Tak to bude bezpečnější i rozumnější. Křesťané, jestliže k nim patří Pomponia Graecina a Lygie, nejsou určitě takoví zločinci, za jaké je lidé všeobecně považují, ale při Lygiině únosu podali důkaz, že jde-li o nějakou ovečku z jejich stáda, dovedou nechat žerty stranou. Vím, že jakmile spatříš Lygii, nezdržíš se a budeš ji chtít unést ihned. Jenže jak to provedeš sám s Chilonidem? Ale Krotón si už bude vědět rady, i kdyby ji bránilo deset takových chlapíků jako Ursus. Chilónem se nedej vydírat, ale na Krotóna peněz nelituj. To je nejlepší ze všech rad, které ti mohu poslat.
Tady se už přestalo mluvit o malé Augustě i o tom, že zemřela působením kouzel. Poppaea si na ni ještě tu a tam vzpomene, ale caesarův duch je zaměstnán něčím jiným; ostatně je-li pravda, že diva Augusta je opět v jiném stavu, pak se vzpomínka na první dítě rozplyne beze stopy i v ní. Jsme už dva týdny v Neapoli, vlastně v Bajích. Kdybys byl s to o čemkoli uvažovat, musily by k tvému sluchu doletět ohlasy našeho pobytu zde, protože celý Řím nemluví určitě o ničem jiném. Odjeli jsme tedy do Bají, kde nás napřed přepadly vzpomínky na matku a výčitky svědomí. Ale víš, jak daleko už došel Ahenobarbus? Už i matkovražda je pro něho jen námětem k básním a záminkou hrát tragišaškovské scény. Kdysi měl opravdu výčitky svědomí, ale jen proto, že je zbabělec. Teď, jakmile se přesvědčil, že svět leží u jeho nohou jako dříve a že se na něm nepomstil žádný bůh, výčitky už jen předstírá, aby dojímal lidi svým osudem. Někdy v noci vyskakuje z lůžka a tvrdí, že ho pronásledují Fúrie, budí nás, prohlíží si sám sebe, staví se do pózy komedianta hrajícího úlohu Oresta, ovšem do pózy špatného komedianta, recituje řecké verše a pozoruje, zda ho obdivujeme. A my ho ovšem obdivujeme! A místo abychom mu řekli: ,Jdi spát, šašku!’, nalaďujeme se také do tragického tónu a bráníme velikého umělce před Fúriemi.