“Je to staré hypogaion mezi Via Salaria a Via Nomentana. Onen křesťanský pontifex maximus, o kterém jsem se ti zmínil, pane, a kterého čekali mnohem později, už přijel a dnes v noci bude křtít a učit na onom hřbitově. Křesťané se se svou vírou skrývají, protože i když nebyly dosud vydány žádné edikty, které by ji zakazovaly, lidé je nenávidí, musejí tedy být opatrní. Sám Ursus mi povídal, že se dnes v Ostrianu shromáždí všichni do jednoho, protože každý chce vidět a slyšet člověka, který byl prvním Kristovým učedníkem a kterého křesťané nazývají Apoštolem. A protože u křesťanů poslouchají kázání ženy stejně jako muži, nebude tam z žen snad jen jediná Pomponia, která by asi nemohla odůvodnit před Aulem, vyznavačem starých bohů, proč odchází v noci z domu. Avšak Lygie, ó pane, která je pod ochranou Ursa a starších obce, půjde nade vši pochybnost s ostatními ženami.”
Vinicius, který žil až dosud jako v horečce, udržován při životě jen nadějí, pocítil nyní, když se zdálo, že se tato naděje vyplňuje, takovou slabost, jaká přichází na člověka u cíle dlouhé cesty, která byla nad jeho síly.
Chilón si toho všiml a rozhodl se, že toho využije.
“Brány hlídají sice tví lidé, pane, a křesťané to musí vědět. Jenže oni nepotřebují brány. Tiber je také nepotřebuje, a třebaže je od řeky k oněm silnicím daleko, vyplatí se jít delší cestou, jde-li o to, vidět ,Velkého Apoštola’. Ostatně křesťané mohou znát tisíc způsobů, jak se dostat za hradby, a já vím, že je znají.
V Ostrianu najdeš, pane, Lygii, a i kdyby tam nebyla ona – to ovšem pokládám za nemožné -, bude tam Ursus, protože mi slíbil, že zabije Glauka. Sám mi řekl, že přijde a tam ho zabije, slyšíš, urozený tribune?
Nuže, buďto ho budeš sledovat a dozvíš se, kde Lygie bydlí, anebo rozkážeš svým lidem, aby ho zajali jako vraha, a až ho budeš mít v rukou, vynutíš si od něho přiznání, kam skryl Lygii. Já jsem své udělal! Někdo jiný by ti řekl, ó pane, že vypil s Ursem deset kantharů nejlepšího vína, než z něho dostal to tajemství; jiný by ti zase řekl, že s ním prohrál tisíc sesterciů ve scriptae duodecim anebo že od něho koupil zprávy za dva tisíce … Vím, že bys mi to nahradil dvojnásob, ale já jsem přesto jednou v životě … totiž chtěl jsem říci: jako po celý svůj život budu i teď poctivý, protože doufám, že všechny mé výlohy i naděje předčí tvá velikomyslnost, jak se vyjádřil velkodušný Petronius.”
Avšak Vinicius, který byl jako voják zvyklý vědět si rady ve všech situacích a také hned jednat, brzy ovládl svou chvilkovou slabost a řekclass="underline"
“Nezklameš se v mé velkomyslnosti, ale napřed půjdeš se mnou do Ostriana.”
“Já do Ostriana?” zeptal se Chilón, který neměl nejmenší chuti tam jít. “Já jsem ti, šlechetný tribune, slíbil, že ti Lygii najdu, ale neslíbil jsem ti, že ji unesu… Jen si, pane, představ, co by se se mnou stalo, kdyby ten lygijský medvěd rozsápal Glauka a vzápětí zjistil, že ho rozsápal ne právě oprávněně? Což by mě pak nepovažoval (ostatně nesprávně) za původce spáchané vraždy? Pomni, pane, že oč větším je někdo filozofem, o to nesnadněji dovede odpovídat na hloupé otázky prosťáčků. Co bych mu tedy odpověděl, kdyby se mne zeptal, proč jsem nařkl lékaře Glauka? Jestliže mě však podezíráš, že tě klamu, povím ti toto: zaplať mi teprve pak, až ti ukáži dům, v němž bydlí Lygie, a dnes mi projev jen drobet štědrosti, abych nezůstal tak docela bez odměny, kdyby ses i ty, ó pane (kéž tě před tím chrání všichni bozi), měl stát obětí nějakého neštěstí. Vím, že bys to nikdy nepřenesl přes srdce.”
Vinicius přistoupil ke skřínce zvané arca, která stála na mramorovém podstavci, vyňal z ní váček a hodil jej Chilónovi.
“To jsou serupula,” řekl. “Až bude Lygie v mém domě, dostaneš stejně velký měšec aureů.”
“Joviši!” zvolal Chilón.
Avšak Vinicius svraštil obočí.
“Jíst dostaneš tady a pak si můžeš odpočinout. Do večera se mi odtud nehneš, a až se setmí, půjdeš se mnou do Ostriana.”
V Řekově obličeji se objevil na okamžik strach a nerozhodnost, ale pak se uklidnil a řekclass="underline"
“Kdo by ti mohl odolat, pane! Přijmi tato slova jako dobrou věštbu, tak jako přijal podobná slova náš velký hrdina v Hammónově svatyni. Pokud jde o mne, tato scrupula (a zatřásl měšcem) přemohla mé skrupule, a to už nemluvím o tvé společnosti, která je pro mne štěstím a požitkem…”
Avšak Vinicius ho netrpělivě přerušil a začal se vyptávat na podrobnosti rozmluvy s Ursem. Jedna věc z nich vyplývala docela jasně: že buď odhalí ještě dnes v noci Lygiin úkryt, anebo že jí samé se budou moci zmocnit na zpáteční cestě z Ostriana. A při tomto pomyšlení se Vinicia zmocňovala šílená radost. Teď, kdy měl už téměř jistotu, že získá Lygii zpět, hněv i nenávist k ní zmizely. Právě pro tuto radost jí odpustil všechna provinění. Myslil na ni jen jako na drahou a vytouženou bytost a měl takový dojem, jako by se měla vrátit z dlouhé cesty. Měl chuť svolat otroky a rozkázat jim, aby vyzdobili dům girlandami. Nehněval se v tomto okamžiku dokonce ani na Ursa. Byl ochoten odpustit vše a všem. Chilón, k němuž cítil dosud přes jeho služby jistý odpor, připadal mu teď poprvé jako zábavný a zároveň nevšední člověk. Rozjasnil se mu dům, vyjasnily se mu oči, vyjasnil se mu obličej. Znovu pocítil v sobě mládí a radost ze života. Dřívější chmurné utrpení mu ještě nepřineslo dost jasnou představu, jak má Lygii rád. Pochopil to teprve teď, když měl naději, že ji získá. Touha po ní se v něm probouzela, jako se na jaře probouzí země prohřátá sluncem, ale jeho vášeň nebyla teď už tak slepá a divoká, nýbrž spíše radostná a cituplná. Cítil v sobě bezmeznou energii a byl přesvědčen, že jakmile jen spatří na vlastní oči Lygii, už ho o ni nepřipraví ani všichni křesťané celého světa, ba ani sám caesar.
Avšak Chilón, jemuž Viniciova radost dodala smělosti, začal mu dávat rady. Podle něho neměli ještě vyhráno a budou musit zachovávat největší opatrnost, jinak by přišlo celé dílo nazmar. Zapřísahal také Vinicia, aby se Lygie nezmocňoval v Ostrianu. Měli by tam jít s kapucemi na hlavách a se zastřenými obličeji a spokojit se pouhým pozorováním všech přítomných z některého tmavého kouta. Jakmile spatří Lygii, bude nejbezpečnější jít vpovzdáli za ní, zjistit, do kterého domu vchází, a druhý den za svítání obstoupit tento dům s velkou silou otroků a zmocnit se Lygie za bílého dne. Protože Lygie je rukojmí a patří vlastně caesarovi, může to Vinicius udělat, aniž se bude musit obávat zákonů. Kdyby Lygii nenašli v Ostrianu, půjdou za Ursem a výsledek bude týž. Na hřbitov nemohou jít s velkým počtem lidí, mohli by totiž na sebe snadno upoutat pozornost a pak by křesťanům stačilo pozhášet všechna světla, tak jak to udělali při prvním únosu, a rozprchnout se anebo poschovávat ve tmě, ve skrýších, které znají jen oni. Budou se však muset ozbrojit a ještě lépe bude, vezmou-li s sebou dva důvěryhodné a silné lidi jako ochranu pro každý případ.
Vinicius uznával, že Chilón má naprostou pravdu, a protože si zároveň vzpomněl na Petroniovy rady, přikázal otrokům, aby mu přivedli Krotóna. Chilón, který znal všechny lidi v Římě, uklidnil se očividně, když uslyšel jméno známého atleta, jehož nadlidské síle se už nejednou obdivoval v aréně, a prohlásil, že tedy do Ostriana půjde. Měšec plný velkých aureů se mu zdál s Krotónovou pomocí mnohem dosažitelnější.
Usedl tedy v dobré náladě ke stolu, k němuž ho po chvíli pozval správce atria, a při jídle vyprávěl otrokům, jak přinesl jejich pánovi zázračnou mast, jíž stačí natřít kopyta sebehorších koní, aby pak nechali při závodech všechny ostatní daleko vzadu. Tu mast ho naučil připravovat jistý křesťan, neboť křesťanští starší se vyznají v kouzlech a čárech daleko lépe než sami Thesalové, i když Thesálie je svými čarodějnicemi proslulá. Křesťané chovají k němu nesmírnou důvěru, a proč, toho se snadno dovtípí každý, kdo ví, co znamená ryba. Při těchto slovech pozoroval bedlivě tváře otroků, doufaje, že mezi nimi objeví křesťana a ohlásí to Viniciovi. Když ho však tyto naděje zklamaly, dal se s nesmírnou chutí do jídla a do pití, nešetřil při tom pochvalami kuchaři a ujišťoval ho, že se ho pokusí od Vinicia odkoupit. Jeho veselou náladu kalilo jen pomyšlení na to, že v noci bude muset jít do Ostriana.