Utěšoval se však tím, že tam půjde v převlečení, potmě a s dvěma lidmi, z nichž jednoho zbožňuje jako siláka celý Řím a druhý je patricius a vysoký vojenský hodnostář. I kdyby Vinicia objevili, říkal si v duchu, neodváží se vztáhnout na něho ruku, a pokud jde o mne, pak budou muset být moc velcí chytráci, budou-li chtít spatřit třeba jen špičku mého nosu.
Potom si začal vybavovat v mysli rozmluvu s dělníkem a to rozpomínání ho naplnilo novou nadějí. Nebyl ani trochu na pochybách, že ten dělník byl Ursus.
Věděl z vyprávění Viniciova i těch, kdož doprovázeli Lygii z caesarova paláce, o neobyčejné síle toho člověka. A protože se u Euricia vyptával na zvlášť silné lidi, nebylo nic divného, že mu doporučili Ursa. A pak ani dělníkovy rozpaky a pobouření při zmínce o Viniciovi a o Lygii mu nedovolovaly pochybovat, že ho tyto osoby zvlášť zajímají. Dělník se zmiňoval také o pokání za zabití člověka – a Ursus zabil přece Atacina. A konečně dělníkova podoba odpovídala naprosto tomu, co vyprávěl Vinicius o Lygovi. Jen snad změněné jméno mohlo budit pochybnosti, jenže Chilón už věděl, že křesťané přijímají u křtu často jiná jména.
Jestliže Ursus zabije Glauka, říkal si Chilón, bude dobře, jestliže ho nezabije, i to bude dobré znamení.
Bude to důkaz, jak těžké je pro křesťany zabíjet. Vylíčil jsem přece Glauka jako Jidášova rodného syna a jako zrádce všech křesťanů; byl jsem tak výmluvný, že by se byl ustrnul kámen a slíbil by spadnout Glaukovi na hlavu, a přesto jsem jen taktak přiměl toho lygijského medvěda, aby mi slíbil, že naň položí svou tlapu… Váhal, nechtěl, vyprávěl o své lítosti a o svém pokání. Zřejmě to u křesťanů nepovažují za správné… Bezpráví způsobené nám je třeba odpouštět, za bezpráví spáchané na jiných není dovoleno se mstít, ergo, pověz, Chilóne, co ti může hrozit? Glaukos se ti nesmí pomstít… Ursus, jestliže nezabije Glauka za tak veliké provinění, jako je zrada všech křesťanů, zabije tím méně tebe za tak malé provinění, jako je zrada jednoho křesťana. Ostatně, jen co ukáži tomu vilnému hřebečkovi hnízdo té hrdličky, umyji si z toho všeho ruce a odstěhuji se zpátky do Neapole. Křesťané mluví také o jakémsi umývání rukou, je to tedy zřejmě způsob, jak s konečnou platností skoncovat s čímkoliv, co člověk s nimi má. Jsou nějak dobří, ti křesťané, a tak špatně se o nich mluví! Ó bohové! Taková je už spravedlnost na světě. Ale já mám to učení rád už proto, že nedovoluje zabíjet. A jestliže nedovoluje zabíjet, pak asi nedovoluje ani krást, ani podvádět, ani falešně svědčit. Nezdá se tedy, že by to bylo snadné učení. Učí zřejmě nejen poctivě umírat, jak učí i stoikové, nýbrž i poctivě žít. Jestliže se někdy zmohu na majetek a budu mít takový dům, jako je tenhle, a tolik otroků, stanu se snad křesťanem na tak dlouho, jak dlouho mi to bude k prospěchu. Protože bohatý si může dovolit všecko, dokonce i ctnostný život… Ano! Je to náboženství pro bohaté a nerozumím tedy, jak to, že je mezi nimi tolik chudáků. Co z toho mají a proč dovolují ctnosti, aby jim poutala ruce? Musím si to někdy promyslit. Prozatím díky tobě, Herme, žes mi pomohl najít toho jezevce… Ale jestliže jsi to udělal pro ty dvě jalovice, bílé jednoročky s pozlacenými rohy, pak se ti divím. Styď se, Argobijce! Tak chytrý bůh, a že by už předem nevytušil, že nic nedostane? Obětuji ti za to svou vděčnost, ale jestliže dáváš před mou vděčností přednost dvěma dobytčatům, pak sám jsi třetí a v nejlepším případě bys měl být pastuchou, a ne bohem.
A dej si také pozor, abych jako filozof lidem nedokázal, že neexistuješ, protože pak by ti přestali obětovat všichni. S filozofy máš lepší si to nerozházet.
Rozmlouvaje takto sám se sebou a s Hermem, natáhl se na lavici, podložil si pod hlavu plášť, a jakmile otroci sklidili se stolu, usnul. Probudil se teprve, anebo byl vlastně probuzen, když přišel Krotón. Odebral se do atria a se zalíbením si prohlížel mohutnou lanistovu, exgladiátorovu postavu, která svou obrovitostí jako by vyplňovala celé atrium. Krotón se už dohodl na odměně za výpravu a pravil právě Viniciovi:
“U Herkula! Dobře, pane, že ses přihlásil dnes, protože zítra odjíždím do Beneventa, kam mě pozval urozený Vatinius, abych tam před caesarem zápasil s nějakým Syfaxem, prý nejsilnějším negrem, jakého kdy zrodila Afrika. Dovedeš si, pane, představit, jak jeho páteř chrupne v objetí mých paží? Ale kromě toho mu pěstí roztříštím jeho černou čelist.”
“U Polluxe!” odpověděl Vinicius. “Jsem přesvědčen, že to uděláš, Krotóne.”
“A uděláš výborně,” dodal Chilón. “Ano!… Kromě toho mu roztříšti čelist! To je dobrá myšlenka a čin, který je tě hoden. Chtěl bych se s tebou vsadit, že mu tu čelist roztříštíš. Ale teď si natři údy olejem, můj Herkule, a opásej se, neboť věz, že se můžeš utkat s opravdickým Kakem. Ten člověk, co hlídá to děvče, o které jde urozenému Viniciovi, má prý nevšední sílu.”
Chilón to říkal jen proto, aby podráždil Krotónovu ješitnost, ale Vinicius řekclass="underline"
“Ano, mluví pravdu. Neviděl jsem to, ale vyprávěli mi o něm, že chytí za rohy býka a táhne ho, kam chce.”
“Oj!” zvolal Chilón, který si nedovedl představit, že by Ursus byl tak silný.
Ale Krotón se pohrdavě usmál.
“Jsem ochoten, urozený pane,” řekl, “zmocnit se tady touhle rukou toho, koho přikážeš, tou druhou se ubránit sedmi takovým Lygům a přinést ti děvče domů, i kdyby se všichni římští křesťané hnali za mnou jako kalabrijští vlci. A jestliže to nedokáži, můžeš mě dát zbičovat tady na tomhle impluviu!”
“Nedovol mu to, pane,” vykřikl Chilón. “Počnou na nás házet kamením a co nám pak bude platna jeho síla? Cožpak nebude lepší unést děvče z domu a nevystavovat tak ani ji, ani sebe záhubě?”
“Tak je to třeba udělat, Krotóne,” řekl Vinicius.
“Tvé peníze, tvá vůle! Jen, pane, nezapomeň, že zítra jedu do Beneventa.”
“Jen ve městě mám pět set otroků,” odpověděl Vinicius.
Pak jim pokynul, aby odešli, a sám se odebral do knihovny. Tam usedl a napsal Petroniovi:
“Chilón našel Lygii. Dnes večer jdu s ním a s Krotónem do Ostriana a unesu ji buďto hned, anebo zítra z domu. Kéž ti bohové sešlou vše, co si jen přeješ. Buď zdráv, carissime, radost mi totiž brání psát déle.”
Odložil třtinu a začal rychle přecházet sem a tam, protože kromě radosti, která mu zaplavovala duši, stravovala ho také horečka. Představoval si, že zítra bude Lygie v tomto domě. Nevěděl, jak s ní naloží, cítil však, že bude-li ho chtít milovat, stane se jejím otrokem. Vzpomněl si, jak ho Akté ujišťovala, že ho Lygie milovala, a to ho hluboce vzrušovalo. Půjde tedy jen o to, přemoci panenský stud a jakési sliby, které zřejmě přikazuje křesťanské učení. Je-li tomu tak, pak bude-li Lygie už jednou v jeho domě a podlehne-li přemlouvání nebo násilí, musí si potom už jen říci:
“Stalo se!” a dále z ní už bude povolná a milující žena.
Avšak proud těchto šťastných myšlenek mu přerušil Chilónův příchod.
“Pane,” řekl Řek, “ještě něco mi napadlo: co když mají křesťané jakési známky, jakési tessery, bez nichž nepustí nikoho do Ostriana? Vím, že v modlitebnách to tak bývá, a dostal jsem takovou tesseru od Euricia.
Dovol mi tedy, pane, zajít k němu, důkladně se ho na vše vyptat a opatřit si ty známky, jestliže se ukáže, že jsou nutné.”
“Dobrá, ušlechtilý mudrče,” odpověděl vesele Vinicius. “Mluvíš jako prozíravý člověk a patří ti za to pochvala. Půjdeš tedy k Euriciovi nebo kam se ti zlíbí, ale pro jistotu nech tady na tom stole ten měšec, který jsi dostal.”
Chilón, který se vždycky nerad loučil s penězi, se zamračil, ale uposlechl rozkazu. Pak odešel. Z Carin k Cirku, u něhož stál Euriciův krámek, nebylo příliš daleko, vrátil se proto ještě dlouho před večerem.
“Tady jsou známky, pane. Bez nich by nás nepustili dovnitř. Vyptal jsem se důkladně na cestu a zároveň jsem Euriciovi řekl, že potřebuji ty známky jen pro své přátele, sám totiž nepůjdu, protože je to pro mne, starého člověka, příliš daleko, a že se ostatně setkám s Velkým Apoštolem zítra, takže mi bude moci opakovat nejkrásnější části svého kázání.”
“Jak to, že nepůjdeš? Musíš jít!” řekl Vinicius.
“Vím, že musím, ale půjdu důkladně zahalen a vám radím, abyste to udělali také tak, jinak bychom mohli ptáčky vyplašit.”
Za malou chvíli se začali chystat na cestu, protože na svět padal už soumrak. Vzali si galské pláště s kapucemi a lucerny. Vinicius kromě toho vyzbrojil sebe a své druhy krátkými zakřivenými noži a Chilón si nasadil paruku, kterou si opatřil cestou od Euricia.
Pak spěšně vyrazili, aby došli ke vzdálené Nomentánské bráně ještě dříve, než ji zavřou.