“Stalo se!” a dále z ní už bude povolná a milující žena.
Avšak proud těchto šťastných myšlenek mu přerušil Chilónův příchod.
“Pane,” řekl Řek, “ještě něco mi napadlo: co když mají křesťané jakési známky, jakési tessery, bez nichž nepustí nikoho do Ostriana? Vím, že v modlitebnách to tak bývá, a dostal jsem takovou tesseru od Euricia.
Dovol mi tedy, pane, zajít k němu, důkladně se ho na vše vyptat a opatřit si ty známky, jestliže se ukáže, že jsou nutné.”
“Dobrá, ušlechtilý mudrče,” odpověděl vesele Vinicius. “Mluvíš jako prozíravý člověk a patří ti za to pochvala. Půjdeš tedy k Euriciovi nebo kam se ti zlíbí, ale pro jistotu nech tady na tom stole ten měšec, který jsi dostal.”
Chilón, který se vždycky nerad loučil s penězi, se zamračil, ale uposlechl rozkazu. Pak odešel. Z Carin k Cirku, u něhož stál Euriciův krámek, nebylo příliš daleko, vrátil se proto ještě dlouho před večerem.
“Tady jsou známky, pane. Bez nich by nás nepustili dovnitř. Vyptal jsem se důkladně na cestu a zároveň jsem Euriciovi řekl, že potřebuji ty známky jen pro své přátele, sám totiž nepůjdu, protože je to pro mne, starého člověka, příliš daleko, a že se ostatně setkám s Velkým Apoštolem zítra, takže mi bude moci opakovat nejkrásnější části svého kázání.”
“Jak to, že nepůjdeš? Musíš jít!” řekl Vinicius.
“Vím, že musím, ale půjdu důkladně zahalen a vám radím, abyste to udělali také tak, jinak bychom mohli ptáčky vyplašit.”
Za malou chvíli se začali chystat na cestu, protože na svět padal už soumrak. Vzali si galské pláště s kapucemi a lucerny. Vinicius kromě toho vyzbrojil sebe a své druhy krátkými zakřivenými noži a Chilón si nasadil paruku, kterou si opatřil cestou od Euricia.
Pak spěšně vyrazili, aby došli ke vzdálené Nomentánské bráně ještě dříve, než ji zavřou.
KAPITOLA 20
Šli po Vicu Patriciu, pod úpatím Viminalu k bývalé Viminálské bráně a kolem pláně, na které postavil později Dioklecián nádherné lázně. Prošli kolem zbytků zdí Servia Tullia, a jdouce ještě pustšími místy, došli k Nomentánské silnici. Zde odbočili doleva směrem k Via Salaria a octli se mezi pahorky, kde bylo plno pískoven a tu a tam i hřbitov. Mezitím se setmělo už docela, a protože měsíc ještě nevyšel, byli by těžko hledali cestu, nebýt toho, že jim ji ukazovali sami křesťané, jak to předvídal Chilón. Vpravo, vlevo i vpředu, všude bylo vidět tmavé postavy, spěchající opatrně do písčitých úvozů. Někteří z těchto lidí nesli lucerničky, zakrývajíce je však co nejpečlivěji plášti, jiní, kteří znali dobře cestu, šli potmě. Zkušený vojenský Viniciův zrak rozeznával podle pohybů mladší muže, starce, belhající se o holích, i ženy, zahalené pečlivě do dlouhých stol. Nečetní chodci a vesničané odjíždějící z města považovali patrně tyto noční poutníky za dělníky, spěchající do harenarií, anebo za pohřební bratrstva, jejichž členové pořádávali v noci obřadní hostiny.
Čím dále však mladý patricius a jeho společníci šli, tím více lucerniček se míhalo kolem dokola a tím více tu bylo lidí. Někteří z nich zpívali tlumenými hlasy písně, které se Viniciovi zdály jakoby plny stesku. Tu a tam zachytil jeho sluch nesouvislá slova nebo i celé věty některé písně, jako třeba: “Vstaň, ty, jenž spíš”, anebo “Povstaň z mrtvých”, jindy zase vyslovovala ústa mužů a žen Kristovo jméno. Ale Vinicius si málo všímal těch slov, neustále jej totiž trápila myšlenka, že snad některá z těch tmavých postav je Lygie. Některé postavy, které je míjely blízko, zdravily: “Pokoj s vámi!” nebo “Sláva Kristovi!” Vinicia se v takových okamžicích zmocňoval neklid, protože měl dojem, že slyší Lygiin hlas. Co chvíli ho oklamala podoba postavy nebo podoba pohybů, a teprve když se několikrát přesvědčil, že se mýlí, přestal věřit svým očím.
Cesta mu však připadala dlouhá. Znal dobře tuto krajinu, ale potmě se v ní nevyznal. Co chvíli se objevovaly hned jakési úzké průchody, hned zase zbytky zdí nebo budovy, na něž se Vinicius nemohl upamatovat, že by byly v okolí města. Konečně se nad nahromaděnými mraky objevil okraj měsíce a osvětlil krajinu lépe než blikavé lucerničky. Kousek dál spatřili konečně zář jakoby ohně nebo pochodní. Vinicius se naklonil k Chilónovi a zeptal se, zda je to Ostrianum.
Chilón, na něhož noc, vědomí, že je daleko od města, a ty postavy podobné strašidlům působily zřejmě silným dojmem, odpověděl trochu nejistým hlasem:
“Nevím, pane, nikdy jsem v Ostrianu nebyl. Ale mohli by uctívat Krista někde blíže městu.”
A protože pocítil potřebu mluvit a dodat si tím odvahy, pokračoval po chvíli:
“Scházejí se jako zločinci, ačkoliv mají zakázáno zabíjet – ledaže by mě ten Lyg ničemně podvedl.”
Avšak i Vinicia, který myslil stále na Lygii, udivila ta ostražitost a tajuplnost, s níž se její souvěrci scházeli na kázání svého nejvyššího kněze, a proto řekclass="underline"
“I toto náboženství má mezi námi své vyznavače, tak jako všechna ostatní vyznání. Ale křesťanství je přece židovská sekta. Proč se tedy scházejí tady, když na Zátibří stojí židovské chrámy, kde Židé obětují za bílého dne?”
“Ne, pane. Právě Židé jsou jejich nejzarytějšími nepřáteli. Slyšel jsem, že už před vládou dnešního caesara došlo mezi Židy a křesťany takřka k válce. Caesara Claudia přestaly ty bouře bavit natolik, že vyhnal všechny Židy, ale dnes je onen edikt už zase zrušen.
Avšak křesťané se skrývají před Židy a před obyvatelstvem, protože jak víš, obyvatelstvo je podezírá ze zločinů a nenávidí je.”
Chvíli šli zase mlčky, až promluvil opět Chilón, jehož strach se zvětšoval úměrně se vzdáleností od městských bran:
“Když jsem se vracel od Euricia, vypůjčil jsem si od jednoho lazebníka paruku a do nosu jsem si strčil dva boby. Takhle by mě neměli poznat. Ale i kdyby poznali, nezabijí mě. Nejsou to špatní lidé. Jsou to dokonce velmi dobří lidé a já je mám rád a vážím si jich.”
“Nezískávej si je předčasnými pochvalami,” odpověděl Vinicius.
Vešli do úzkého úvozu, uzavřeného po obou stranách dvěma náspy, nad nimiž se na jednom místě klenul aquaedukt. Mezitím vyplul měsíc z mraků docela.
Na konci úvozu spatřili zeď, hustě porostlou břečťanem, stříbřícím se v měsíčním světle. Bylo to Ostrianum.
Viniciovi se rozbušilo srdce rychleji.
U brány sbírali dva fossorové známky. Za chvíli se Vinicius a jeho společníci octli na dost velikém prostranství, obehnaném kolem dokola zdí. Tu a tam stály osamělé pomníky a uprostřed bylo vidět vlastní hypogaion, totiž kryptu, jejíž spodní část byla zapuštěna pod zem, kde byly také hrobky; před vchodem do krypty šuměla fontána. Bylo však jasné, že příliš mnoho lidí by se do hypogaia nevešlo. Vinicius si tedy snadno domyslil, že obřad se bude konat pod širým nebem na nádvoří, kde se také vkrátku shromáždil velmi početný dav. Kam oko dohlédlo, mihotala se lucernička vedle lucerničky. Mnoho lidí však světlo nemělo. Až na několik hlav, které se odhalily, zůstali všichni zahaleni, ať už z obavy před zrádci nebo před chladem, a mladý patricius si pln úzkosti uvědomil, že zůstanou-li tak až do konce, Lygii v těch davech a při tom chabém světle nenajde.
Avšak tu zapálili před kryptou několik smolných pochodní, narovnaných do malé hraničky. Rozjasnilo se. Dav začal po chvíli zpívat jakýsi hymnus. Zpočátku zpívali tiše, ale pak stále hlasitěji. Vinicius neslyšel nikdy v životě takovou píseň. Týž smutek, kterého si už všiml v písních, jež si polohlasem prozpěvovali jednotliví lidé cestou na hřbitov, ozval se i nyní z tohoto hymnu, jenže mnohem výrazněji a mocněji, až nakonec zněl tak dojímavě, jako by spolu s lidmi začal tesknit celý hřbitov, pahorky, úvozy a celé okolí. Zdálo se, že se v něm ozývá jakési volání do noci, jakási pokorná prosba o záchranu bloudících, o vysvobození ze tmy. Hlavy, zvrácené nazad, jako by tam někde vysoko někoho viděly a ruce jako by ho prosily, aby sestoupil.