Kdykoli píseň utichla, zmocňovalo se všech jakési očekávání, očekávání tak vzrušující, že Vinicius i jeho společníci pohlíželi mimoděk ke hvězdám, jako by se báli, že se stane něco nadpřirozeného a že skutečně někdo sestoupí dolů. Vinicius viděl v Malé Asii, v Egyptě i v samém Římě mnoho nejrůznějších chrámů, poznal řadu náboženství a slyšel spoustu písní, avšak teprve tady uviděl poprvé lidi, kteří vzývali boha písní ne proto, že chtěli učinit zadost nějakému ustálenému ritu, nýbrž kteří ho vzývali od srdce, z opravdové touhy po něm, z takové, jakou mohou pociťovat jen děti po otci nebo po matce. Člověk by musil být slepý, aby nepoznal, že tito lidé svého boha nejen uctívají, nýbrž i z celé duše milují. A to Vinicius neviděl v žádné zemi, při žádných obřadech, v žádném chrámu. Protože lidé v Římě i v Řecku, kteří ještě uctívali bohy, činili tak jen proto, aby si vyprosili jejich pomoc, anebo ze strachu před nimi; ale nikomu ani nenapadlo, aby je miloval.
I když se tedy v myšlenkách zabýval jen Lygií a veškerou pozornost soustřeďoval na to, aby ji v davech našel, přece jen nemohl nevidět tyto podivné a neobyčejné věci, které se tu kolem něho děly. Mezitím přihodili na oheň několik pochodní, takže plameny zalily hřbitov rudou září, v níž zbledlo mihotání lucerniček. A právě v tom okamžiku vyšel z hypogaia stařec v plášti s kapucí, která však nezakrývala hlavu, a vystoupil na kámen ležící poblíž hranice.
Dav se při pohledu na něj zavlnil. Vedle Vinicia se ozvalo šeptání: “Petrus! Petrus!” Někteří klekali, jiní k němu vztahovali ruce. Nastalo tak hluboké ticho, že bylo slyšet každý uhlíček odpadající od pochodní, vzdálené drkotání kol na Nomentánské silnici i šumění větru v několika piniích, rostoucích u hřbitova.
Chilón se naklonil k Viniciovi a zašeptaclass="underline"
“To je on! První Kristův učedník, rybář!”
Stařec zvedl ruku a přežehnal znamením kříže shromážděné, a ti padli okamžitě na kolena. Viniciovi společníci i on sám následovali příkladu ostatních, protože se nechtěli prozradit. Mladý muž nebyl prozatím schopen uspořádat si své dojmy, zdálo se mu totiž, že onen člověk, kterého vidí před sebou, je velmi prostý a zároveň nevšední, ba co více, že ta nevšednost pramení právě z jeho prostoty. Stařec neměl ani mitru na hlavě, ani dubový věnec na skráních, ani palmovou ratolest v ruce, ani zlatou tabulku na prsou, ani hvězdami posetý nebo bílý šat, zkrátka neměl ani jeden z těch odznaků důstojnosti, které nosili východní, egyptští a řečtí kněží nebo římští flaminové. A opět zarazil Vinicia týž rozdíl, kterého si všiml, když naslouchal křesťanským písním, protože i tento “rybář” mu připadal ne jako nějaký velekněz zběhlý v ceremoniích, nýbrž jako prostý, letitý a nesmírně ctihodný člověk, přicházející zdaleka vydat svědectví o jakési pravdě, kterou viděl, které se dotýkal, v niž uvěřil, tak jako se věří v samozřejmost, a kterou si zamiloval právě proto, že v ni uvěřil. A jeho obličej vyjadřoval skutečně tak silné přesvědčení, jaké může dát jen pravda sama. Dokonce i Vinicius, který byl skeptik a nechtěl proto podlehnout jeho kouzlu, přece jen podlehl jakési horečné zvědavosti, co asi uslyší z úst toho tajemného “Chréstova” druha a jaké je to učení, které vyznávají Lygie a Pomponia Graecina.
Mezitím začal Petr mluvit, a mluvil zpočátku jako otec, který napomíná děti a učí je, jak mají žít. Přikazoval jim, aby zanechali rozmařilosti a prostopášnosti a milovali chudobu, čistotu mravů a pravdu, aby trpělivě snášeli křivdy a pronásledování, poslouchali své představené a úřady, vystříhali se zrady, licoměrnosti a pomluv a konečně aby byli příkladem jak sobě navzájem, tak dokonce i pohanům. Vinicia, pro kterého bylo dobré jen to, co mu mohlo vrátit Lygii, a špatné vše to, co se stavělo mezi ně jako překážka, dotkly se a rozhněvaly některé z těchto rad, protože se mu zdálo, že stařec, když doporučuje čistotu a boj s tělesnými žádostmi, odvažuje se nejen odsuzovat jeho lásku, nýbrž že od něho odrazuje i Lygii a utvrzuje ji v jejím odporu. Pochopil, že je-li Lygie mezi shromážděnými lidmi a poslouchá-li tato slova a ukládá si je do srdce, musí v tomto okamžiku považovat Vinicia za nepřítele tohoto učení a za hanebného člověka. Při tomto pomyšlení se ho zmocnil vztek: Co nového jsem vlastně uslyšel? řekl si v duchu. Tohle má být to nové, neznámé učení? Všichni to přece vědí, všichni to už slyšeli.
Vždyť chudobu a omezení osobních potřeb hlásají i kynikové, vždyť ctnostný život doporučoval i Sokrates jako starou a dobrou zásadu; vždyť první lepší stoik, dokonce i takový Seneca, který má pět set citrových stolů, vychvaluje střídmost, doporučuje pravdu, trpělivost v protivenstvích, pevnou vůli v neštěstí. To vše je tedy už vlastně přeleželé obilí, které žerou už jen myši, ale lidé je nechtějí, protože stářím už zatuchlo. A kromě hněvu pocítil i jakoby zklamání, očekával totiž, že se tu před ním odhalí jakási neznámá, kouzelná tajemství, ale přinejmenším že uslyší nějakého podivuhodně výmluvného rétora. Zatím však slyšel jen velmi prostá slova bez jakýchkoli ozdob. Překvapovalo ho jen to ticho a soustředění, s jakým dav naslouchal.
Avšak stařec mluvil dále k těm zaposlouchaným lidem, že mají být dobří, tiší, spravedliví, chudí a čistí ne proto, aby měli pokoj zaživa, nýbrž proto, aby mohli po smrti žít věčně v Kristu, v takové radosti, v takové slávě, v takovém rozkvětu a v takovém veselí, jakého dosud nikdo na zemi nepoznal. A tady, třebaže byl před chvílí naladěn nepřátelsky, nemohl si Vinicius nevšimnout, že je přece jen rozdíl mezi starcovým učením a mezi tím, co říkali stoikové, kynikové nebo jiní filozofové. Ti totiž doporučovali dobro a ctnost jako něco, co je rozumné a praktické pouze pro život, kdežto Petr za ně sliboval nesmrtelnost, a to ne nějakou pochybnou nesmrtelnost pod zemí, plnou nudy, neukojenosti a prázdnoty, nýbrž nesmrtelnost nádhernou, rovnající se téměř životu bohů. A mluvil o ní jako o něčem docela jistém, takže ve světle takové víry musila ctnost mít cenu přímo nepředstavitelnou, kdežto životní pohromy se stávaly něčím nesmírně bezvýznamným, neboť trpět přechodně za cenu nevyčerpatelného štěstí je něco docela jiného než trpět jen proto, že takový je už řád přírody. A stařec mluvil dále o tom, že ctnost a pravdu je třeba milovat pro ně samé, neboť nejvyšším odvěkým dobrem a nejvyšší odvěkou ctností je Bůh, takže kdo miluje dobro a ctnost, ten miluje Boha a tím se stává jeho milovaným synem. Vinicius tomu dost dobře nerozuměl, věděl však už z dřívějška, ze slov, která řekla Pomponia Graecina Petroniovi, že ten Bůh je podle názoru křesťanů jeden a všemohoucí.
A když tedy teď ještě uslyšel, že je i nekonečně dobrý a nekonečně pravdivý, napadlo mu mimoděk, že vedle takovéhoto Demiurga by Joviš, Saturn, Apollón, Juno, Vesta i Venuše vypadaly jako nějaká ubohá a povykující sebranka, v níž si všichni dělají, co se komu zlíbí.
Ale největší údiv se zmocnil mladého člověka, když stařec začal kázat, že Bůh je také nekonečná láska, a kdo tedy miluje lidi, plní jeho největší přikázání. Nestačí však milovat lidi svého národa, protože Bůh-člověk prolil svou krev za všechny a našel už i mezi pohany své vyvolené, jako například Cornelia centuriona, a nestačí milovat jen ty, kdož nám činí dobro, protože Kristus odpustil i Židům, kteří ho vydali na smrt, i římským vojákům, kteří ho přibili na kříž; je tedy třeba těm, kdož nám ubližují, nejen odpouštět, nýbrž je třeba je i milovat a odplácet jim za zlé dobrým.