A nestačí milovat jen dobré, je třeba milovat i špatné, protože jen láskou lze z nich vyhnat zlo. Chilón si při těchto slovech pomyslil, že všechna jeho práce byla marná a že Ursus se za nic na světě neodváží zabít Glauka ani dnes v noci, ani kdykoli jindy. Potěšil ho však druhý závěr, který si vyvodil ze starcova učení, totiž ten, že ani Glaukos nezabije jeho, i kdyby ho nakrásně objevil a poznal. A Vinicius se už nedomníval, že ve starcových slovech není nic nového, naopak, pln údivu si kladl otázku: Co je to za Boha? Co je to za učení? A co je to za lidi? Nic z toho, co slyšel, si prostě nebyl s to srovnat v hlavě. Byla to pro něho dosud neslýchaná záplava nových pojmů. Cítil, že kdyby se například chtěl řídit tímto učením, musil by uvrhnout na hranici svůj způsob myšlení, své mravy, svůj charakter, celou dosavadní povahu, spálit to všecko na popel a naplnit se jakýmsi docela novým životem i docela novou duší. Učení, které mu přikazovalo milovat Parthy, Syřany, Řeky, Egypťany, Galy i Britanny, odpouštět nepřátelům, odplácet jim dobrem za zlo a milovat je, to učení se mu zdálo šílené, ale zároveň měl dojem, že v tom šílenství je přece jen něco silnějšího než ve všech dosavadních filozofiích. Zdálo se mu, že toto učení je pro svou šílenost neuskutečnitelné, pro svou neuskutečnitelnost však zase božské. Odmítal je v duchu, ale cítil, že se z něho jako z louky plné květů šíří jakási opojná vůně, a kdo tu vůni jednou vdechl, musí – jako v zemi Lotofagů – zapomenout na vše ostatní a toužit jen a jen po ní. Zdálo se mu, že v ní není nic skutečného, ale zároveň že skutečnost je vedle ní něčím tak malicherným, že nestojí za to, aby se nad ní člověk zamýšlel. Obklopil ho pocit jakýchsi prostorů, které dřív ani netušil, pocit něčeho obrovského, pocit, jako by byl zahalen v oblacích. Hřbitov mu začal připadat jako nějaké shromaždiště šílenců, ale také jako místo plné tajemství a hrůzy, kde se na jakémsi mystickém loži rodí něco, co dosud na světě neexistovalo. Připomněl si vše, co tu od počátku povídal ten stařec o životě, pravdě, lásce a o Bohu, a jeho myšlení bylo oslněno leskem, tak jako bývají oslněny oči neustále se opakujícím blýskáním. Jak to obyčejně dělají lidé, jimž se život změnil v jedinou vášeň, uvažoval i Vinicius o tom všem z hlediska své lásky k Lygii a ve světle oněch blesků spatřil jasně jedno: je-li Lygie na hřbitově, vyznává-li toto učení, slyší-li a cítí-li toto vše, pak se nikdy, nikdy nestane jeho milenkou.
Poprvé od onoho dne, kdy ji poznal u Aula, cítil Vinicius, že i kdyby ji nyní získal, stejně ji nikdy nezíská. Nic takového mu dosud nenapadlo a ani teď mu to nebylo docela jasné, protože to nebylo ještě zřetelné pochopení, ale spíše jen nejasný pocit jakési nenahraditelné ztráty, jakéhosi neštěstí. Vzedmul se v něm neklid, který se okamžitě proměnil v bouři hněvu proti křesťanům vůbec, zvláště však proti starci. Tento rybář, kterého považoval v prvním okamžiku za prosťáčka, vzbuzoval v něm nyní téměř bázeň a připadal mu jako jakési tajemné fatum, řešící neúprosně a zároveň tragicky jeho osud.
Fossor opět nenápadně hodil několik pochodní do ohně, vítr přestal šumět v piniích, plameny šlehaly svými štíhlými čepelemi přímo vzhůru k hvězdám, jiskřícím se na vyjasněném nebi, a stařec, zmíniv se o Kristově smrti, mluvil teď už jen o něm. Všichni zatajovali dech a ticho bylo ještě větší než předtím, takové, že bylo téměř slyšet tlukot srdcí. Ten člověk viděl!
A vyprávěl jako někdo, komu se každý okamžik vryl do paměti tak, že přimhouří-li oči, vidí to vše před sebou. Vyprávěl tedy o tom, jak se vrátili od kříže a proseděli s Janem ve večeřadle dva dny a dvě noci beze spánku a bez jídla, zkrušeni, v bolesti, v úzkosti a v pochybnostech, a uvažovali, hlavu v dlaních, o tom, že on zemřel. Och, jak jim bylo těžko! Jak jim bylo těžko! Už se probudil třetí den, zdi zbělely svítáním, a oni oba stále tak seděli u stěny, nevědouce si rady a beze vší naděje. Sotva je přemohl spánek (protože nespali ani v noci před ukřižováním), hned se zase probouzeli a začali bědovat znovu. A tu, krátce před východem slunce, přiběhla Marie z Magdaly, bez dechu, vlas rozevlátý, a volala: “Odnesli Pána!” Když to uslyšeli, vyskočili a rozběhli se k jeho hrobu. Jan, který byl mladší, doběhl první, viděl, že hrob je prázdný, ale neodvážil se vstoupit. Teprve když přiběhli ke vchodu všichni tři, on, Petr, vešel dovnitř, viděl tam na kameni ležet rubáš a roušku z hlavy, ale tělo nenašel.
Padl na ně strach, protože se domnívali, že Krista ukradli velekněží, oba se tedy vrátili domů ještě zdrcenější. Pak přišli ostatní učedníci a bědovali, hned všichni najednou, aby je snáze uslyšel Pán Zástupů, hned každý zvlášť. Pozbyli ducha, protože očekávali, že Mistr vykoupí Izrael – teď to byly už tři dny, co zemřel, a oni nechápali, proč Otec opustil Syna. Raději by neviděli slunce a zemřeli, tak těžké to pro ně bylo břímě.
Vzpomínka na ty strašné okamžiky vymáčkla ještě nyní ze starcových očí dvě slzy; v záři ohně bylo dobře vidět, jak stékají po jeho šedivém vousu. Stará, lysá hlava se mu začala třást a hlas se mu zaškrtil v hrudi. Vinicius si v duchu řekclass="underline" “Ten člověk mluví pravdu a pláče nad ní!” A také posluchačům prostých srdcí sevřel smutek hrdla. Slyšeli už nejednou o Kristových mukách a věděli, že smutek vystřídá radost, ale že to vyprávěl Apoštol, který to vše viděl, lomili pod dojmem jeho vyprávění rukama, bědovali a bili se v prsa.
Pomalu se však uklidnili, protože v nich zvítězila touha poslouchat dále. Stařec přivřel oči, jako by chtěl ve svém nitru lépe spatřit vzdálené věci, a pokračovaclass="underline"
“Co tak bědovali, přiběhla opět Marie z Magdaly a volala, že viděla Pána. Pro velký jas kolem něho jej nemohla poznat a myslila, že je to zahradník, ale on řekclass="underline" ,Marie!’ A ona vykřikla: ,Rabboni!’ a padla mu k nohám. On jí pak řekl, aby šla k učedníkům, a zmizel. Avšak oni, učedníci, jí nevěřili, a když radostí plakala, jedni ji kárali, druzí se zase domnívali, že se smutkem pomátla na rozumu, protože také vyprávěla, že viděla v hrobě anděly, kdežto oni, když tam běželi podruhé, našli hrob prázdný. Později k večeru přišel Kleofáš, který šel ještě s jinými do Emauz. Vrátili se však spěšně a řekli: ,Pán skutečně vstal z mrtvých.’
I počali se o to mezi sebou příti. Dveře měli zamčeny, protože se báli Židů. Vtom stanul mezi nimi, ačkoli dveře nezaskřípaly. A když strnuli úžasem, řekl jim:
,Pokoj s vámi!’”
“A viděl jsem ho, jak ho viděli všichni, a byl jako světlo a jako štěstí našich srdcí, neboť jsme uvěřili, že vstal z mrtvých a že moře vyschnou, hory se obrátí v prach, ale jeho sláva nepomine.”
“A po osmi dnech vložil Tomáš Didymus prsty do jeho ran a dotkl se jeho boku a pak mu padl k nohám volaje: ,Pán můj a Bůh můj!’ A on mu odpověděclass="underline" ,Žes mě viděl, uvěřil jsi. Blahoslaveni, kdož neviděli, a uvěřili.’ Tato slova jsme slyšeli a naše oči se dívaly na něho, neboť byl s námi.”
Vinicius poslouchal a dělo se s ním něco podivného. Zapomněl na chvíli, kde je, začínal ztrácet povědomí skutečnosti, všechna měřítka a soudnost. Ocitl se mezi dvěma nemožnostmi. Nemohl uvěřit tomu, co povídal stařec, ale cítil, že by musil být slepý a zříci se vlastního rozumu, kdyby připustil, že ten člověk, který zde řekl “viděl jsem”, lhal. V jeho dojetí, v jeho slzách, v celé jeho postavě i v podrobnostech událostí, o nichž vyprávěl, bylo něco, co vylučovalo jakékoli podezření.