Viniciovi se chvílemi zdálo, že sní. Avšak všude kolem viděl ztichlý dav; čoud z lucerniček dolétal k jeho chřípí; opodál hořely pochodně a vedle nich na kameni stál starý člověk, už takřka nad hrobem, s třesoucí se hlavou, člověk, který vydávaje svědectví opakovaclass="underline" “Viděl jsem!”
A pak jim vyprávěl všechno dále, až k nanebevstoupení. Chvílemi odpočíval, protože mluvil velmi podrobně, ale bylo cítit, že každá i sebemenší podrobnost se mu vryla do paměti jako do kamene. Těch, kdož ho poslouchali, zmocnilo se opojení. Sundávali si z hlav kapuce, aby ho lépe slyšeli a aby jim neušlo ani jedno z těch slov, která měla pro ně tak nesmírnou cenu. Měli dojem, že je nějaká nadlidská moc přenáší do Galileje, že chodí s učedníky po tamějších hájích a nad tamějšími vodami, že se tento hřbitov mění v jezero Tiberiadské a na jeho břehu stojí v jitřním oparu Kristus, tak jak tam stál tenkrát, když Jan vzhlédl z loďky a řekclass="underline" “Pán přišel!” – a Petr se vrhl do vody a plaval k němu, aby mohl dříve padnout k milovaným nohám. V obličejích lidí bylo vidět bezmezné nadšení, zapomnění na život, štěstí a nesmírnou lásku. Bylo zřejmé, že během dlouhého Petrova vyprávění měli někteří křesťané vidění, a když pak začal mluvit o tom, jak se při nanebevstoupení začala pod Spasitelovy nohy sbíhat oblaka, zahalovat ho a zakrývat očím apoštolů, zvrátily se všechny hlavy mimoděk nazad a nastala chvíle očekávání, jako by lidé doufali, že ho ještě uvidí, anebo jako by čekali, že opět sestoupí z nebeských prostor, aby se podíval, jak starý apoštol pase svěřené ovce, a aby požehnal jeho stádu.
A pro tyto lidi přestal v těch chvílích existovat Řím, přestal existovat šílený caesar, přestaly existovat chrámy, bohové a pohané. Existoval pro ně jen Kristus, který vyplňoval zemi, moře, nebe i vesmír.
Ve vzdálených domech, rozsetých podél Via Nomentana, začali kokrhat kohouti, oznamujíce půlnoc.
Tehdy zatahal Chilón Vinicia za cíp pláště a šeptclass="underline"
“Pane, tam poblíž starce vidím Urbana a vedle něho nějakou dívku.”
Vinicius se probral jakoby ze sna, pohlédl, kam mu Řek ukázal, a spatřil Lygii.
KAPITOLA 21
Při pohledu na ni se v mladém patriciovi zachvěla každá kapka krve. Zapomněl na davy lidí, na starce, na svůj údiv nad těmito nepochopitelnými věcmi, které slyšel, a viděl před sebou jen ji jedinou. Konečně ji po všem tom úsilí, po dlouhých dnech neklidu, výbuchů a zármutku znovu našel! Poprvé v životě se přesvědčil, že radost se může člověku vrhnout na hruď jako divoká šelma a vyrazit z ní svým stiskem dech. On, který se dosud domníval, že je jakousi přímou povinností Fortuny, aby vyplňovala všechna jeho přání, nebyl teď takřka ani s to věřit svým vlastním očím a svému štěstí. Nebýt této nedůvěry, snad by ho jeho výbušná povaha strhla k nějakému nerozvážnému kroku. Ale Vinicius se chtěl napřed přesvědčit, není-li to jen pokračování všech těch zázraků, jichž měl plnou hlavu, zda zkrátka nesní. Ale nemohlo být pochyb: viděl Lygii a dělilo ho od ní sotva pár kroků. Stála v plném světle, mohl se tedy do sytosti kochat jejím půvabem. Kapuce se jí sesunula s hlavy a pocuchala jí vlasy; ústa měla pootevřená, oči hleděly vzhůru k apoštolovi, obličej byl zaposlouchán a nadšen. V plášti z tmavé vlny, byla oblečena jako dívka z lidu, avšak Vinicius ji ještě nikdy neviděl krásnější a přes všechen zmatek, který se odehrával v jeho nitru, překvapila ho ušlechtilost její patricijské hlavy, která jako by se nehodila k jejímu téměř otrockému šatu. Láska ho ošlehla jako plamen, láska obrovská, smíšená s jakýmsi podivným pocitem stesku, zbožňování, úcty a touhy. Cítil rozkoš, kterou mu působil už sám pohled na ni, a napájel se jí jako osvěžující vodou po dlouhé žízni. Jak tak stála vedle obrovského Lyga, zdála se mu menší než předtím, téměř dítě; všiml si také, že pohubla. Její pleť byla téměř průsvitná; působila dojmem květiny i nehmotné bytosti zároveň. Ale to v něm vzbuzovalo jenom o to větší touhu získat tuto bytost, tolik se lišící od žen, které viděl nebo získal na Východě i v Římě. Cítil, že by všechny ty ostatní ženy, Řím a celý svět vyměnil za ni.
Byl by se do ní zahleděl a zapomenul na vše, nebýt Chilóna, který ho tahal za cíp pláště ve strachu, aby Vinicius neudělal něco, co by pro ně bylo nebezpečné.
Křesťané se mezitím začali modlit a zpívat. Za chvíli zahřmělo “Maranatha” a pak začal Velký apoštol křtít vodou z fontány ty, které presbyteři přiváděli k němu jako připravené k přijetí křtu. Viniciovi se zdálo, že ta noc nikdy neskončí. Chtěl teď co nejdříve sledovat Lygii a zmocnit se jí buď cestou, nebo v jejím domě.
Konečně začali někteří křesťané opouštět hřbitov.
Tehdy Chilón zašeptaclass="underline" “Vyjděme, pane, před bránu, nesundali jsme totiž kapuce a lidé se na nás dívají.”
Bylo tomu skutečně tak. Když za apoštolovy řeči sundávali všichni kapuce, aby lépe slyšeli, oni nenásledovali příkladu ostatních. Chilónova rada se ukázala kromě toho i rozumná. Stojíce u brány, mohli pozorovat všechny vycházející a Ursa nebylo těžké poznat podle jeho vzrůstu a postavy.
“Půjdeme za nimi,” řekl Chilón, “uvidíme, do kterého domu vcházejí, a zítra, anebo ještě lépe dnes, obklíčíš, pane, všechny vchody do domu otroky a zmocníš se jí.”
“Ne!” řekl Vinicius.
“Co chceš tedy udělat, pane?”
“Vejdeme za ní do domu a uneseme ji ihned. Přece ses k tomu zavázal, Krotóne?”
“Zavázal,” řekl lanista, “a stanu se tvým otrokem, pane, jestliže nezlomím tomu buvolovi, který ji hlídá, páteř.”
Avšak Chilón je počal zrazovat a zapřísahat pro všechny bohy, aby to nedělali. Vždyť Krotóna měli vzít s sebou jen pro případ obrany, kdyby je poznali, a ne pro únos děvčete. Když se jí budou chtít zmocnit pouze ve dvou, vydávají se v nebezpečí smrti, ba co více, Lygie jim může vyklouznout a pak se skryje na některém jiném místě nebo opustí Řím. A co udělají potom?
Proč nejednat najisto, proč vydávat sebe v nebezpečí a celý podnik v nejistý osud?
Vinicius, třebaže se musil vší silou přemáhat, aby Lygii neuchvátil do náruče už na hřbitově, přece jen cítil, že Řek má pravdu a snad by byl poslechl jeho rad, nebýt Krotóna, jemuž šlo o odměnu.
“Pane, pověz tomu starému kozlovi, aby mlčel,” řekl, “anebo mi dovol, abych dal své pěsti dopadnout na jeho hlavu. Jednou se na mne v hospodě v Buxentu, kam si mě pozval na hry Lucius Saturninus, vrhlo sedm opilých gladiátorů a ani jeden neodešel s celými žebry. Neříkám, abychom to děvče unesli hned teď, mezi tolika lidmi, mohli by nám házet pod nohy kamení, ale až bude jednou doma, zmocním se jí a zanesu, kam budeš chtít.”
Vinicia potěšila tato slova.
“Tak se, u Herkula, stane!” odpověděl. “Zítra bychom ji třeba nemusili zastihnout doma, a kdybychom je vyplašili, jistě by ji někam odvedli.”
“Ten Lyg se zdá strašně silný!” zasténal Chilón.
“Ty mu ruce držet nebudeš,” odpověděl Krotón.
Musili však čekat ještě dlouho, kohouti už začínali kokrhat svítání, když teprve spatřili vycházet z brány Ursa a s ním i Lygii. S nimi šlo ještě několik lidí. Chilónovi se zdálo, že mezi nimi poznává Velkého apoštola. Vedle něho šel druhý stařec, značně menší postavy, dvě ne již mladé ženy a hošík, který jim svítil lucernou. Za tou hrstkou šel zástup asi dvou set lidí. Vinicius, Chilón i Krotón se vmísili mezi ně.