“Ba, pane,” řekl Chilón, “tvé děvče je pod mocnou ochranou. To s ní jde on, Velký Apoštol, jen se podívej, jak lidé vpředu před ním klekají.”
Lidé skutečně klekali, ale Vinicius se na ně nedíval. Nespouštěje Lygii ani na okamžik z očí, myslil jen a jen na její únos. Na vojně si zvykl používat nejrůznějších lstí, a tak si teď s vojenskou přesností připravoval v duchu celý plán únosu. Cítil, že krok, kterého se odvažuje, je opovážlivý, ale věděl dobře, že odvážné nápady končí obyčejně zdarem.
Cesta zpátky byla však dlouhá, a tak uvažoval chvílemi také o propasti, již vykopalo mezi ním a Lygií to prapodivné učení, které Lygie vyznává. Chápal teď už vše, co se stalo, a chápal, proč se to stalo. Byl na takové věci dost bystrý. Ano, bylo to v tom, že on, Vinicius, Lygii neznal. Viděl v ní krásnou dívku, jíž se nevyrovná žádná, a jeho smysly se k ní rozhořely. Ale teď poznal, že to učení z ní dělá bytost docela jinou, než jsou ostatní ženy, a naděje, že také ji zvábí smysly, vášeň, bohatství a rozkoš, je jen prázdnou iluzí. Pochopil konečně to, čemu oba s Petroniem předtím nerozuměli, že totiž to nové náboženství vštěpuje duším něco, co je zcela neznámé světu, v němž žije on, a že Lygie, i kdyby ho milovala, nezřekne se pro něho žádné ze svých křesťanských pravd. A jestliže pro ni existuje nějaká rozkoš, pak je to rozkoš docela jiná než ta, za kterou se pachtí on, Petronius, caesarův dvůr a celý Řím. Kterákoli jiná žena, kterou znal, mohla by se stát jeho milenkou, ale tato křesťanka mohla být jen obětí.
A jak tak o tom uvažoval, zmocňovala se ho palčivá bolest a hněv, ale zároveň cítil, že je to bezmocný hněv. Unést Lygii, to se mu zdálo možné, ba byl si tím téměř jist, ale zároveň si byl jist, že proti tomuto učení není ničím ani on sám, ani jeho odvaha, ani jeho moc a že s Lygií nic nesvede. Tento římský vojenský tribun, přesvědčený, že ona síla meče a pěsti, která ovládla svět, bude nad světem vládnout stále, poznal teď poprvé v životě, že kromě ní může být ještě něco jiného. Kladl si tedy pln údivu otázku: Co je to?
A nedovedl si jasně odpovědět; hlavou se mu míhaly jen obrazy hřbitova, shromážděných davů a Lygie, zaposlouchané celou duší do slov starce vyprávějícího o mučení, smrti a zmrtvýchvstání Boha člověka, který vykoupil svět a slibuje mu štěstí na druhé straně Styxu.
A jak tak o tom uvažoval, v hlavě mu vznikal zmatek.
Avšak z toho zmatku ho vyvedlo Chilónovo naříkání nad vlastním osudem: souhlasil přece s tím, že najde Lygii, a také ji s nebezpečím života našel a ukázal Viniciovi. Ale co na něm chtějí dál? Což slíbil, že ji unese? A kdo by ostatně mohl něco takového žádat od mrzáka, jemuž chybějí dva prsty, od starého člověka, věnujícího se přemýšlení, vědě a ctnosti? Co se stane, jestliže tak urozený pán, jako je Vinicius, utrpí při únosu nějakou újmu? Je sice pravda, že bohové by měli bdít nad vyvolenými, ale cožpak to někdy nevypadá, jako by bozi hráli v kostky, místo aby se dívali, co se děje na světě? Fortuna, jak je známo, má zavázané oči, nevidí tedy ani ve dne, natož v noci. Bude stačit, jestliže se něco přihodí, jestliže ten lygijský medvěd hodí po ušlechtilém Viniciovi žernovem, sudem vína anebo, což by bylo horší, vody – a kdo pak zaručí, že na ubohého Chilóna nepadne místo odměny odpovědnost? On, ubohý mudrc, přilnul přece k ušlechtilému Viniciovi jako Aristoteles k Alexandru Makedonskému, kdyby mu tedy šlechetný Vinicius dal aspoň ten měšec, který si před Chilónovýma očima strčil za pás, když odcházel z domu, měl by Chilón v případě, že by došlo k neštěstí, aspoň zač zavolat pomoc nebo podplatit samotné křesťany. Ó! Proč jen nechce nikdo poslechnout starcových rad, které mu našeptává rozvaha a zkušenost?
Když to Vinicius uslyšel, sáhl po měšci za pasem a hodil jej Chilónovi do roztažených prstů.
“Tu máš a mlč.”
Řek ucítil, že měšec je neobyčejně těžký, a to mu dodalo odvahy.
“Veškerá má naděje je v tom,” řekl, “že Herkules nebo Theseus konali ještě obtížnější činy, a co jiného je můj nejbližší osobní přítel Krotón, ne-li Herkules?
A tebe, urozený pane, nenazvu polobohem, protože ty jsi celým bohem a ani nadále nezapomeneš na nuzného, věrného služebníka, jehož potřeby je nutno tu a tam zabezpečit, protože on sám, jakmile se jednou pohrouží do knih, nestará se naprosto o nic… Takhle několik sáhů zahrádky a chaloupka, byť se sebemenším portikem, kde by byl v létě chládek, to by jistě bylo hodno takového dárce. Já se teď budu zpovzdálí obdivovat vašim hrdinským činům a prosit Joviše, aby vám byl nápomocen, a kdyby něco, natropím tolik hluku, že se probudí půl Říma a přispěchá vám na pomoc.
Jaká špatná a nerovná cesta! Olej v lucerničce mi dohořel… Kdyby mě tak Krotón, který je stejně šlechetný jako silný, chtěl vzít na ruce a donést až k bráně, vyzkoušel by si především, zda snadno unese to děvče, za druhé by jednal jako Aeneas a konečně by si do té míry naklonil všechny dobré bohy, že bych se už vůbec nebál o výsledek našeho podniku.”
“Raději bych nesl zdechlinu ovce, která pošla před měsícem na prašivinu,” odpověděl lanista, “ale jestliže mi dáš ten měšec, který ti hodil urozený tribun, donesu tě až k bráně.”
“Bodejť by sis narazil palec u nohy!” odpověděl Řek. “Takhle ses poučil z učení toho ctihodného starce, který líčil nouzi a soucit jako dvě největší ctnosti? Což ti jasně nepřikázal, abys mě miloval? Už vidím, že z tebe neudělám nikdy ani špatného křesťana a že spíše slunce pronikne zdmi Mamertinského vězení než pravda tvou hroší lebkou.”
Krotón, který měl sice sílu zvířete, ale postrádal zato jakékoli lidské city, řekclass="underline"
“Neboj se! Křesťanem se nestanu! Nechci ztratit ten kousek chleba!”
“Budiž, ale kdybys měl aspoň začátečnické vědomosti z filozofie, věděl bys, že zlato je marnost!”
“Postav se proti mně s filozofií a já ti dám jenom jednu ránu do břicha a uvidíme, kdo vyhraje.”
“Totéž by mohl říci vůl Aristotelovi,” opáčil Chilón.
Začínalo svítat. Rozbřesk potáhl obrysy zdí bledou barvou. Ze tmy začaly vystupovat stromy u cesty, budovy a náhrobní pomníky tu a tam rozseté. Cesta nebyla už tak docela prázdná. Prodavači zeleniny spěchali se svými osly a muly obloženými zeleninou, aby stihli otevření bran; tu a tam vrzaly vozy se zvěřinou.
Na cestě a po obou jejích stranách ležela lehounká mlha, která věštila pohodu. Lidé vypadali v té mlze z trochu větší dálky jako duchové. Vinicius vpíjel zrak do štíhlé Lygiiny postavy, která byla v rozjasňujícím se úsvitu stále stříbřitější.
“Pane,” řekl Chilón, “ublížil bych ti, kdybych se domníval, že tvá štědrost kdykoli skončí, ale teď, když jsi mi zaplatil, nemůžeš mě podezírat, že bych mluvil jen ke svému prospěchu. Nuže, radím ti ještě jednou, abys zjistil, v kterém domě Lygie bydlí, a vrátil se pak domů pro otroky a lektika a abys neposlouchal toho slona Krotóna, který se nabízí unést děvče jen proto, aby mohl vymačkat tvou kapsu jako pytlík s tvarohem.”
“Máš u mne ránu pěstí mezi lopatky a to znamená, že zahyneš,” ozval se Krotón.
“Máš u mne diótu kefallenského vína, a to znamená, že budu žít,” odpověděl Řek.
Vinicius na to neřekl nic, protože došli k bráně, kde je zarazil podivný obrázek. Když branou procházel apoštol, dva vojáci poklekli; on podržel na okamžik ruce na jejich železných špičatých přilbách a učinil nad nimi znamení kříže. Mladému patriciovi dosud nikdy nenapadlo, že by už i mezi vojáky mohli být křesťané, a pln údivu si pomyslil, že tak jako v hořícím městě zachvacuje požár další a další domy, tak i toto učení se zřejmě zmocňuje každý den dalších a dalších duší a šíří se s nepředstavitelnou rychlostí. Zarazilo ho to i ve vztahu k Lygii, přesvědčil se totiž, že kdyby byla chtěla utéci z města, jistě by se našli hlídkující vojáci, kteří by jí sami usnadnili tajný odchod. Však také teď děkoval všem bohům, že se nic takového nestalo.