Když přešli nezastavěná místa hned za hradbami, začaly se skupinky křesťanů rozptylovat. Musili teď Lygii sledovat z větší vzdálenosti a opatrněji, aby na sebe neupozornili. Chilón začal také naříkat na rány a škubání v nohou a zůstával stále více pozadu. Vinicius proti tomu nic nenamítal, protože soudil, že teď nebude už zbabělého a neduživého Řeka potřebovat. Byl by mu dokonce dovolil, aby si šel, kam chce, jenže ctihodného mudrce zdržovala na jedné straně prozíravost, na druhé straně jej však hnala kupředu zvědavost. Šel totiž stále za nimi, ba chvílemi je i docházel, opakoval své dřívější rady a vytasil se i s domněnkou, že stařec doprovázející apoštola, nebýt tak malé postavy, mohl by být Glaukos.
Ale šli ještě dlouho, až na Zátibří, a slunce bylo už blízko východu, když se teprve skupinka, v níž šla Lygie, rozdělila. Apoštol, stará žena a hošík se vydali nahoru podél řeky, kdežto menší stařec, Ursus a Lygie vklouzli do úzké uličky, tam ušli ještě asi sto kroků a vešli do chodby domu, v němž byly dva krámy: jeden s olivami a druhý patřil ptáčníkovi.
Chilón, který šel asi padesát kroků za Viniciem a Krotónem, zastavil se, jako by vrostl do země, přitiskl se ke zdi a začal na ně sykat, aby se vrátili k němu.
Poslechli ho, protože bylo nutno se poradit.
“Jdi,” řekl mu Vinicius, “a podívej se, zda ten dům nemá na druhé straně východ do jiné ulice.”
Chilón, ačkoliv si předtím naříkal na rány na nohou, skočil tak hbitě, jako by měl u kotníku Merkurova křidélka, a za chviličku byl zpět.
“Ne,” řekl, “východ je jenom jeden.”
Pak sepjal ruce:
“U Joviše, Apollóna, Vesty, Kybely, Isidy a Osirida, u Mithry, Baala a všech bohů Východu i Západu, zapřísahám tě, pane, zanech toho úmyslu… Poslechni mě…”
Avšak znenadání zmlkl, protože si všiml, že Viniciův obličej zbledl vzrušením a jeho oči světélkovaly jako zřítelnice vlka. Stačilo na něj pohlédnout, aby člověk pochopil, že ho od jeho předsevzetí nic neodradí.
Krotón začal nabírat dech do své herkulovské hrudi a klátit svou přihlouplou hlavou sem a tam, jak to dělávají medvědi v kleci. Ale jinak nevyjadřoval jeho obličej sebemenší neklid.
“Já vejdu první!” řekl.
“Půjdeš za mnou,” řekl rozkazovačným tónem Vinicius.
A za okamžik zmizeli oba v tmavé chodbě.
Chilón uskočil za roh nejbližší uličky a odtamtud vykukoval, čekaje, co se bude dít.
KAPITOLA 22
Vinicius pochopil teprve v chodbě, jak nesnadný je to podnik. Byl to veliký, několikapatrový dům, jeden z těch, jakých se stavěly v Římě tisíce pro zisk z nájemného. A obyčejně se takové domy stavěly tak narychlo a ledabyle, že nebylo téměř roku, aby se jich několik nezřítilo na hlavy jejich obyvatel. Byly to opravdu úly, příliš vysoké a příliš úzké, plné komůrek a koutů, v nichž se mačkal nesmírný počet chudáků.
V městě, kde neměla řada ulic jméno, byly takové domy bez čísel. Majitelé svěřovali vybírání nájemného otrokům, ale ti, protože neměli od městských úřadů nařízeno hlásit jména nájemníků, sami je často neznali. Doptat se v takovém domě na někoho, to bývalo někdy nesmírně těžké, už proto, že u vchodu nebyl vrátný.
Vinicius s Krotónem se dostali dlouhou chodbou, podobající se nějakému tajnému průchodu, na těsný dvorek, obestavěný ze všech čtyř stran, který byl jakýmsi společným atriem pro celý dům; uprostřed byla fontána, jejíž vody padaly do kamenné nádržky zapuštěné do země. Podél všech stěn vedly nahoru venkovní schody, zčásti kamenné, zčásti dřevěné, které vedly na ochozy, z nichž se vcházelo do bytů. Dole byly také byty, z nichž některé měly dřevěné dveře, kdežto některé byly odděleny od dvorku jen vlněnými závěsy, většinou roztřepenými, rozedranými nebo záplatovanými.
Bylo ještě brzy a na dvorku nebylo ani živé duše.
Všichni v domě zřejmě ještě spali, až na ty, kdo se vrátili z Ostriana.
“Co uděláme, pane?” zeptal se Krotón a zastavil se.
“Počkejme tady; třeba se někdo objeví,” odpověděl Vinicius. “Nemusejí nás vidět na dvorku.”
Ale současně mu napadlo, že Chilónova rada byla praktická. Kdyby měl několik desítek otroků, mohl by obsadit bránu, která byla, jak se zdálo, jediným východem, a prohledat všechny byty, kdežto teď bude nutno, aby našli hned napoprvé Lygiin byt, jinak by ji totiž mohli křesťané, kterých je v tomto domě jistě dost a dost, varovat, že ji hledají. Proto by bylo nebezpečné vyptávat se cizích lidí. Vinicius chvíli uvažoval, nemá-li se vrátit pro otroky, když vtom vyšel z jednoho vchodu, krytého závěsem, člověk se sítem v ruce a přistoupil k fontáně.
Mladý muž poznal na první pohled Ursa.
“To je ten Lyg!” zašeptal Vinicius.
“Mám mu polámat kosti hned?”
“Počkej.”
Ursus si jich nevšiml, protože stáli v tmavé chodbě, a začal klidně prát ve vodě zeleninu, kterou měl v sítu. Bylo zřejmé, že po noci strávené na hřbitově chtěl z ní připravit snídani. Když po chvíli skončil tuto práci, vzal mokré síto a zmizel s ním za závěsem. Krotón a Vinicius vykročili za ním, domnívajíce se, že se dostanou přímo do Lygiina bytu.
Nesmírně se tedy podivili, když spatřili, že závěs neodděloval od dvorku byt, nýbrž druhou tmavou chodbu, na jejímž konci bylo vidět zahrádku s několika cypřiši a myrtovými keři a malý domek, přilepený k slepé zadní zdi jiného domu.
Oba ihned pochopili, že je to pro ně příznivá okolnost Na dvorek by se mohli sběhnout všichni nájemníci, kdežto odlehlost domku usnadňovala celý podnik.
Vyřídí rychle obránce, či spíše Ursa, pak se stejně rychle dostanou s Lygií na ulici a tam si už budou vědět rady. Nikdo je pravděpodobně nezastaví, a kdyby je zastavil, řeknou, že jde o uprchlé caesarovo rukojmí. V krajním případě se dá Vinicius poznat vigilům a požádá je o pomoc.
Ursus vcházel už téměř do domku, když jeho pozornost vzbudil skřípot kroků. Zastavil se tedy, a když spatřil oba muže, odložil síto na zídku a pokročil k nim.
“Copak tu hledáte?” zeptal se.
“Tebe!” odpověděl Vinicius.
Pak se otočil ke Krotónovi a rychle a tiše zvolaclass="underline"
“Zabij!”
Krotón se vrhl vpřed jako tygr a v jediném okamžiku, ještě dřív než se Lyg stačil vzpamatovat nebo si uvědomit, že to jsou nepřátelé, sevřel jej svými ocelovými pažemi.
Vinicius si byl příliš jist Krotónovou nadlidskou silou, než aby čekal na konec boje. Proběhl kolem nich a skočil ke dveřím domku, strčil do nich a octl se v poněkud tmavém pokoji, který byl však ozářen ohněm hořícím na ohništi. Odlesk plamenů padal přímo do Lygiina obličeje. Druhý člověk sedící u ohniště byl onen stařec, který doprovázel dívku a Ursa cestou z Ostriana.
Vinicius vpadl dovnitř tak znenadání, že než ho Lygie mohla poznat, uchopil ji v půl těla, zvedl do výše a opět se vrhl ke dveřím. Stařec sice ještě stačil zastoupit mu je, ale Vinicius přivinul děvče jednou rukou k hrudi a druhou jej odstrčil. Kapuce mu spadla s hlavy a Lygii při pohledu na tu známou, ale v tomto okamžiku strašnou tvář ztuhla v žilách krev úděsem a hlas jí odumřel v hrdle. Chtěla volat o pomoc, a nemohla. Marně také usilovala zachytit se zárubně u dveří a vzepřít se. Prsty se jí sesmekly na kameni a byla by ztratila vědomí, kdyby ji nebyl ohromil strašný obraz, který spatřila, když se s ní Vinicius řítil do zahrady.