Ursus tu držel v objetí jakéhosi člověka, zakloněného zcela dozadu, s hlavou zvrácenou nazad a s ústy zbrocenými krví. Když je uviděl, uhodil ještě jednou pěstí do té hlavy a v jediném okamžiku skočil jako rozlícená šelma k Viniciovi.
“To je smrt!” pomyslil si mladý patricius.
A pak uslyšel jako ve snu Lygiin výkřik: “Nezabíjej!” Potom ucítil, že něco, jakoby hrom, rozpletlo jeho ruce, jimiž objímal Lygii, a nakonec se s ním zatočila země a světlo dne zhaslo v jeho očích.
Chilón, ukryt za rohem nárožního domu, čekal, co se stane, neboť zvědavost v něm bojovala se strachem.
Myslil také na to, že podaří-li se jim unést Lygii, bude dobře být ve Viniciově blízkosti. Z Urbana už strach neměl, byl si totiž také jist, že ho Krotón zabije. Zato však počítal s tím, že kdyby se na dosud prázdných ulicích začali sbíhat lidé, kdyby se křesťané nebo kdokoli jiný chtěl postavit Viniciovi na odpor, pak by on k nim promluvil jako představitel vládní moci, jako vykonavatel caesarovy vůle a v nejhorším případě by požádal vigily, aby mladému patriciovi pomohli proti pouliční lůze, a tím by si zasloužil další projevy přízně.
V duchu se domníval stále, že Viniciův čin je nerozumný, když ale uvážil strašnou Krotónovu sílu, připouštěl, že by se mohl podařit. “Kdyby šlo do tuhého, ponese děvče tribun a Krotón mu probojuje cestu.” Čekání se však vleklo; znepokojoval ho klid v chodbě, kterou zpovzdáli pozoroval.
“Neobjeví-li její úkryt a ztropí hluk, vyplaší ji.”
Tato možnost mu ostatně nebyla proti mysli, vypočítal si totiž, že pak by ho Vinicius potřeboval znovu a že on, Chilón, by z něho znovu dovedl vymačkat úctyhodné množství sesterciů.
“Ať udělají cokoli,” říkal si v duchu, “udělají to v můj prospěch, i když o tom nikdo z nich netuší…
Bohové, bohové, dovolte mi jen…”
A tu se pojednou odmlčel; zdálo se mu totiž, že z chodby něco vykouklo. Přitiskl se tedy ke zdi a zahleděl se tam, zatajuje dech.
Nemýlil se. Z chodby napůl vyhlédla jakási hlava a začala se rozhlížet kolem dokola.
Za chvíli však zmizela.
“To byl Vinicius nebo Krotón,” pomyslil si Chilón, “ale jestliže ji unesli, proč to děvče nekřičí a proč oni vykukují na ulici? Lidi musejí potkat tak jako tak, protože než dojdou na Cariny, bude už ve městě rušno…”
Co to? U všech bohů nesmrtelných!”
A zbytky vlasů na hlavě se mu pojednou zježily.
Ve dveřích se objevil Ursus, přes rameno Krotónovo tělo, rozhlédl se ještě jednou a pak se rozběhl prázdnou ulicí k řece.
Chilón přilnul ke zdi jako kus omítky.
“Jestliže mě tu uvidí, je to můj konec!” pomyslil si.
Avšak Ursus proběhl rychle kolem nároží a zmizel za dalším domem. A Chilón nečekal a drkotaje zuby dal se do běhu příčnou uličkou s křepkostí, která by udivila i u mladíka.
“Jestliže mě uvidí z dálky, až se bude vracet, dožene mě a zabije!” říkal si v duchu. “Zachraň mě, Die, zachraň mě, Apollóne, zachraň mě, Herme, zachraň mě, Bože křesťanů! Opustím Řím, vrátím se do Mesembrie, jenom mě zachraňte z rukou toho démona.”
A Lyg, který zabil Krotóna, zdál se mu teď skutečně jakousi nadpřirozenou bytostí. V běhu uvažoval o tom, že by to mohl být nějaký bůh, který na sebe vzal podobu barbara. Věřil v tomto okamžiku ve všechny bohy světa a ve všechny báje, z kterých si obyčejně tropil posměšky. Hlavou mu blesklo i to, že Krotóna mohl zabít Bůh křesťanů, a vlasy na hlavě mu opět vstaly hrůzou při pomyšlení, že si něco začal s takovou mocí.
Teprve když proběhl několika uličkami a spatřil několik dělníků, kteří šli z dálky proti němu, uklidnil se trošku. Dech v prsou mu už nestačil, usedl tedy na práh domu a začal si cípem pláště utírat čelo, pokryté potem.
“Jsem už starý a potřebuji klid,” řekl.
Lidé jdoucí proti němu odbočili do kterési postranní uličky a opět bylo kolem něho prázdno. Město ještě spalo. Ranní ruch začínal právě v bohatších čtvrtích, protože tam musili vstávat brzy otroci z bohatých domů, kdežto ve čtvrtích obývaných svobodným obyvatelstvem žijícím na státní útraty, a tedy zahálčivým, vstávali, zvláště v zimě, dost pozdě. Chilón, proseděv nějakou chvíli na prahu, pocítil pronikavý chlad, vstal tedy, a když se přesvědčil, že neztratil měšec, který dostal od Vinicia, vykročil teď už pomaleji k řece.
“Snad někde uvidím Krotónovo tělo,” říkal si. “Bohové! Ten Lyg, je-li to člověk, mohl by si do roka vydělat milióny sesterciů, neboť jestliže uškrtil jako štěně Krotóna, kdo se mu pak bude moci postavit? Za každé vystoupení v aréně by mu dali tolik zlata, kolik sám váží. Ten hlídá to děvče líp než Kerberos podsvětí. Ale kéž by ho to podsvětí pohltilo! Nechci s ním nic mít.
Má příliš mohutné kosti. Ale co si teď počít? Vždyť se stalo něco strašného! Jestliže Ursus polámal kosti takovému Krotónovi, pak jistě i Viniciova duše úpí tam nad tím domem, očekávajíc pohřeb. U Kastora! Vždyť je to přece patricius, caesarův přítel, Petroniův příbuzný, pán známý po celém Římě a vojenský tribun. Jeho smrt jim neprojde tak lehce! A co kdybych například zašel do tábora praetoriánů nebo k vigilům?”
Tady se odmlčel a začal uvažovat. Ale po chvíli řekclass="underline"
“Běda mi! Kdopak ho zavedl do toho domu? Já přece! Viniciovi propuštěnci i otroci vědí, že jsem k němu chodil, a někteří vědí, proč. Co se stane, jestliže mě nařknou, že jsem ho úmyslně přivedl k domu, kde ho očekávala smrt? I kdyby se pak u soudu ukázalo, že jsem tu smrt nechtěl, stejně řeknou, že jsem ji zavinil… A on je přece patricius, to znamená, že mi to rozhodně neprojde beztrestně. Ale kdybych potichu opustil Řím a odstěhoval se někam daleko, uvalil bych na sebe ještě větší podezření.”
Bylo zle tak i tak. Šlo jen o to, aby si vybral menší zlo. Řím bylo obrovské město, ale Chilón přesto pocítil, že mu v něm může být těsno. Kdokoli jiný by totiž mohl jít přímo k praefektovi vigilů, vyložit, co se stalo, a i kdyby naň padlo nějaké podezření, mohl by klidně čekat na vyšetřování. Ale celá Chilónova minulost byla taková, že jakékoli bližší seznámení ať už s praefektem města, nebo s praefektem vigilů musilo by ho přivést do značně nepříjemných nesnází a zároveň opodstatnit všechna možná podezření, která by úředníkům mohla napadnout.
Naopak zase utéci znamenalo utvrdit Petronia v domněnce, že Vinicius byl zrazen a zavražděn úkladně. A Petronius je mocný člověk, který může rozkazovat vigilům v celém impériu a který by se nade vši pochybnost vynasnažil, aby viníky našel, byť na konci světa. A tu napadlo Chilónovi, zda by se neměl vydat přímo k němu a vylíčit mu, co se stalo. Ano! Tak to bude nejlepší! Petronius je klidný člověk a Chilón si může být jist aspoň tím, že ho vyslechne až do konce.
Petronius, který zná celý případ od počátku, uvěří také v Chilónovu nevinu snadněji než praefekti.
Aby se však za ním mohl vypravit, musil by vědět najisto, co se stalo s Viniciem. Ale Chilón to nevěděl.
Viděl sice Lyga plížícího se k řece s Krotónovým tělem, ale nic více. Vinicius může být mrtev, ale může být také jen raněn anebo zajat. Teď teprve napadlo Chilónovi, že křesťané by se jistě neodvážili zabít tak vlivného člověka, augustiána a vysokého vojenského úředníka, protože takový čin by na ně mohl uvalit hromadné pronásledování. Je pravděpodobné, že ho násilím zdržují, aby dali Lygii čas znovu se ukrýt někde jinde.