Tato myšlenka naplnila Chilóna nadějí.
“Jestliže ho ten lygijský drak neroztrhal v prvním záchvatu, žije, a jestliže žije, dosvědčí sám, že jsem ho nezradil, a pak nejen že mi nic nehrozí, nýbrž (ó Herme, počítej znova se dvěma jalovicemi!) otevírá se přede mnou nové pole působnosti. Mohu upozornit některého propuštěnce, kde má hledat svého pána, a zda propuštěnec půjde k praefektovi nebo nepůjde, to bude už jeho věc, hlavní bude, nepůjdu-li k němu já…
Mohu jít také za Petroniem a počítat s odměnou…
Hledal jsem Lygii, teď budu hledat Vinicia a potom zase Lygii… Ale napřed musím vědět, zda žije anebo zda je mrtev.”
Tu mu napadlo, že by mohl v noci zajít k pekaři Demovi a zeptat se na to Ursa. Ale hned tu myšlenku zavrhl. Raději si s Ursem nic nezačínat. Mohl se oprávněně domnívat, že nezabil-li Ursus Glauka, patrně ho někdo z křesťanských starších, jemuž se svěřil se svým úmyslem, varoval, že je to nečistá záležitost a že ho k ní chtěl přemluvit nějaký zrádce. Ostatně Chilónovi běhal po celém těle mráz už při pouhé vzpomínce na Ursa. Ale rozhodl se, že večer pošle do domu, kde se neštěstí stalo, Euricia pro zprávy. Teď se však potřeboval najíst, vykoupat a odpočinout si. Probdělá noc, cesta do Ostriana a útěk ze Zátibří ho skutečně nesmírně unavily.
Celou tu dobu ho však utěšovalo jedno: že totiž má u sebe dva měšce. Ten, který mu dal Vinicius doma, i ten, který mu hodil na zpáteční cestě ze hřbitova.
A proto se, jak s ohledem na tuto šťastnou okolnost, tak také s ohledem na všechny ty dojmy, které se přes něho převalily, rozhodl, že se nají více a napije lepšího vína než obvykle.
A když konečně nadešla hodina, kdy se otvírala vinárna, vykonal, co si předsevzal, tak důkladně, že zapomněl na koupel. Především se mu chtělo spát a ospalost ho zbavila sil natolik, že se do svého bytu na Subuře, kde ho čekala otrokyně koupená za Viniciovy peníze, vrátil krokem velmi nejistým.
Vešel do cubicula, tmavého jako liščí nora, vrhl se na lůžko a okamžitě usnul.
Probudil se teprve k večeru, vlastně vzbudila ho otrokyně, která volala, aby vstával, protože ho někdo hledá a chce s ním nutně mluvit.
Lehce spící Chilón se v okamžiku vzpamatoval, hodil na sebe narychlo plášť s kapucí, řekl otrokyni, aby ustoupila, a vyhlédl, napřed opatrně, ven.
A zhrozil se! Dveřmi cubicula totiž uviděl obrovskou Ursovu postavu.
Při tomto pohledu pocítil, že má najednou nohy a hlavu studené jako led, že mu přestává tlouci srdce v hrudi a po zádech mu běhají roje mravenců… Chvíli nebyl schopen slova, ale pak, drkotaje zuby, řekl, či spíše zasténaclass="underline"
“Syro! Nejsem doma… Neznám … toho … dobrého člověka…”
“Pověděla jsem mu, že jsi doma a že spíš, pane,” odpověděla dívka, “a on chtěl, abych tě probudila…”
“Ó bohové! Dám tě…”
Ale Ursus, ztrativ zřejmě trpělivost, přistoupil ke dveřím cubicula, sklonil se a vstrčil hlavu dovnitř.
“Chilóne Chilonide!” řekl.
“Pax tecum! Pax, pax!” odpověděl Chilón. “Ach, nejlepší křesťan! Ano! Jsem Chilón, ale to je mýlka…
Neznám tě!”
“Chilóne Chilonide,” opakoval Ursus. “Tvůj pán, Vinicius, ti vzkazuje, abys šel se mnou k němu.”
DÍL DRUHÝ
KAPITOLA 1
Vinicia probudila pronikavá bolest. V prvním okamžiku nemohl pochopit, kde je a co se s ním děje.
V hlavě mu hučelo a oči byly povlečeny jakoby mlhou. Ponenáhlu se mu však vracelo vědomí a konečně spatřil v oné mlze tři lidi, jak se nad ním sklánějí.
Dva poznaclass="underline" jeden byl Ursus, druhý byl onen stařec, kterého srazil k zemi, když unášel Lygii. Třetí, zcela neznámý člověk, držel jeho levou ruku, ohmatával ji od lokte až k rameni a ke klíční kosti a působil tím Viniciovi takovou bolest, že Vinicius, domnívaje se, že je to jakýsi druh pomsty na něm, řekl se zaťatými zuby:
“Zabijte mě.”
Avšak oni jako by si nevšímali jeho slov, jako by je neslyšeli anebo jako by je považovali za obyčejné zasténání v bolesti. Ursus, se svou ustaranou a zároveň hrozivou hlavou barbara, držel v ruce chumly bílých hadříků, roztrhaných na dlouhé pásy, a stařec oslovil člověka, který svíral Viniciovu paži:
“Glauku, jsi si jist, že ta rána na hlavě není smrtelná?”
“Jsem, důstojný Crispe,” odpověděl Glaukos.
“Když jsem sloužil jako otrok u loďstva a později, když jsem bydlel v Neapoli, ošetřoval jsem mnoho ran a z výdělku, který mi vyneslo to povolání, jsem nakonec vykoupil sebe i rodinu… Rána na hlavě je lehká.
Když tenhle člověk (tu ukázal hlavou na Ursa) vzal tomu mladíkovi dívku a mrštil jím proti zdi, mladík si zřejmě chránil hlavu rukou. Tu si sice vykloubil a zlomil, ale tím si zachránil hlavu – a život.”
“Ošetřoval jsi už nejednoho z bratří,” odpověděl Crispus, “a jsi znám jako obratný lékař… Právě proto jsem poslal Ursa pro tebe.”
“A Ursus se mi cestou přiznal, že mě ještě včera chtěl zabít.”
“Ale dříve než tobě vyznal se ze svého úmyslu mně. A já, protože znám tebe i tvou lásku ke Kristovi, jsem mu vysvětlil, že zrádce nejsi ty, ale onen neznámý, který ho chtěl k vraždě přemluvit.”
“Byl to zlý duch, ale já jsem ho považoval za anděla,” odpověděl s povzdechem Ursus.
“Budeš mi o tom vyprávět někdy jindy,” řekl Glaukos, “teď musíme myslit na raněného.”
Po těch slovech začal Viniciovi spravovat ruku. Vinicius, třebaže mu Crispus svlažoval obličej vodou, bolestí neustále omdléval. Byla to pro něho ostatně šťastná okolnost, protože necítil, jak mu napravují vykloubenou nohu a obvazují zlomenou ruku, k níž Glaukos přiložil dvě vyduté destičky a ty pak rychle a pevně ovázal, aby paži zbavil možnosti pohybu.
Avšak po operaci se Vinicius probudil znova a spatřil nad sebou Lygii.
Stála blízko u jeho lůžka a držela před sebou měděné vědérko s vodou, do níž Glaukos namáčel co chvíli hubku a svlažoval Viniciovi hlavu.
Vinicius se díval a nevěřil svým očím. Zdálo se mu, že je to sen anebo že to horečka mu staví před zraky tu drahou vidinu. Teprve po dlouhé chvíli byl s to zašeptat:
“Lygie…”
Na zvuk jeho hlasu se vědérko v jejích rukou zachvělo, ale Lygie otočila k němu oči plné smutku.
“Pokoj s tebou!” odpověděla potichu.
A stála tam, ruce nataženy před sebe, tvář plnu lítosti a bolesti.
Vinicius na ni hleděl, jako by chtěl zřítelnice nasytit jejím obrazem tak, aby mu zůstal po zavření víček pod nimi. Hleděl na její obličej, bledší a útlejší než kdysi, na pletence tmavých vlasů, na chudý šat dělnice; hleděl tak naléhavě, že její sněhobílé čelo začalo pod jeho pohledem růžovět. Napřed si uvědomil, že ji miluje stále, a pak, že ta její bledost a její chudoba jsou jeho dílem, že to on ji vypudil z domu, kde ji měli rádi a kde žila v hojnosti a v pohodlí, že to on ji uvrhl do té ubohé světničky a oděl do toho nuzného pláště z tmavé vlny.
A protože toužil, aby ji mohl obléci do nejdražších brokátů a ověsit všemi klenoty světa, zmocnil se ho úžas, úzkost a lítost – a tak velký smutek, že by jí byl padl k nohám, kdyby se byl mohl pohnout.
“Lygie,” řekl, “tys mě nedovolila zabít.”
A ona odpověděla mile:
“Kéž ti Bůh vrátí zdraví.”
Pro Vinicia, kterého hnětly jak činy, jimiž jí ublížil předtím, tak i to, jak jí chtěl ublížit před chvílí, byla Lygiina slova opravdovým balzámem. Zapomněl v tomto okamžiku, že z ní může mluvit křesťanské učení, a cítil jen, že to mluví milovaná žena a že v její odpovědi je kus osobního citu a přímo nadlidská dobrota, která jím otřásá do hloubi duše. A jak předtím bolestí, tak teď ztratil vědomí dojetím. Zmocnila se ho jakási obrovská a zároveň sladká bezmocnost. Měl dojem, jako by se propadal někam do propasti, ale přitom cítil, že je mu dobře – a že je šťasten. A v těchto okamžicích slabosti se mu také zdálo, že nad ním stojí bohyně.