Zatím dokončil Glaukos omývání rány na jeho hlavě a přiložil mu na ni hojivou mast. Ursus vzal Lygii mědnici z rukou a Lygie uchopila číši s vodou a vínem, připravenou na stole, a přiblížila ji k ústům raněného. Vinicius ji hltavě vypil a velmi se mu ulevilo.
Teď, když byly rány ošetřeny, bolest téměř ustala.
Rány a pohmožděniny se začínaly hojit. Vrátilo se mu plné vědomí.
“Dej mi ještě pít,” řekl.
Lygie odešla s prázdnou číší do druhého pokoje a místo ní přistoupil k lůžku Crispus, který předtím vyměnil několik krátkých slov s Glaukem.
“Vinicie,” řekl, “Bůh nedovolil, aby ses dopustil zlého činu, a nechal tě naživu, aby ses ve své duši vzpamatoval. Ten, proti němuž je člověk jen prach, vydal tě do našich rukou bezbranného, avšak Kristus, v něhož věříme, učil nás milovat i nepřátele. Ošetřili jsme tedy tvé rány, a jak pověděla Lygie, budeme se modlit, aby ti Bůh vrátil zdraví. Ale déle tu o tebe pečovat nemůžeme. Zůstávej tedy v pokoji a uvažuj, zda by bylo od tebe správné, kdybys dále pronásledoval nás, kteří jsme se ti za zlé odměnili dobrým, – i Lygii, kterou jsi už zbavil ochránců a střechy nad hlavou.”
“Vy mě chcete opustit?” zeptal se Vinicius.
“Chceme opustit tento dům, kde by nás mohlo stihnout pronásledování městského praefekta. Tvůj společník byl zabit a ty, mezi svými mocný člověk, ležíš raněn. Nestalo se to naší vinou, ale hněv zákonů by padl na nás.”
“Pronásledování se nebojte,” řekl Vinicius. “Budu vás chránit.”
Crispus mu nechtěl odpovědět, že jim nejde o praefekta a o vigily, nýbrž že nemají důvěru ani k němu a chtějí proto zabezpečit Lygii před jeho dalším stíháním.
“Pane,” řekl, “tvá pravá ruka je zdráva – a tady jsou tabulky a rydlo: napiš svému služebnictvu, aby si pro tebe dnes večer přišli s lektikou a odnesli tě do tvého domu, kde budeš mít větší pohodlí než v naší chudobě. My tu bydlíme u chudé vdovy, která se brzy vrátí se svým synem. Ten chlapec odnese tvůj dopis, ale my všichni si musíme vyhledat jiný útulek.”
Vinicius zbledl. Pochopil totiž, že ho chtějí odloučit od Lygie, a že ztratí-li ji znovu, může se stát, že ji už nikdy v životě nespatří… Chápal sice, že mezi ní a jím došlo k velkým věcem, takže teď, bude-li chtít, aby byla jeho, musí hledat nějaké nové cesty, o kterých neměl ještě čas uvažovat. Chápal také, že ať řekne těmto lidem cokoli, i kdyby se před nimi zapřisáhl, že vrátí Lygii Pomponii Graecině, mají právo mu neuvěřit a také mu neuvěří. Mohl to přece udělat už dávno; mohl přece, místo aby Lygii pronásledoval, zajít k Pomponii a odpřisáhnout jí, že se vzdává stíhání, a pak by děvče byla vyhledala sama Pomponia a vzala si je zpět k sobě. Ne! Cítil, že žádné takové sliby je nebudou s to zadržet a že nepřijmou žádnou slavnostní přísahu, tím méně, že není křesťan a mohl by jim tedy přísahat leda na nesmrtelné bohy, v něž on sám příliš nevěřil a které oni považovali za zlé duchy.
Přesto však zoufale toužil přemluvit Lygii i její ochránce, ať už jakkoli. K tomu však potřeboval čas.
Šlo mu také o to, aby se směl na ni aspoň několik dnů dívat. Tak jako se tonoucímu zdá záchranou každý kus prkna nebo vesla, tak i jemu se zdálo, že za těch několik dnů se mu snad podaří říci něco takového, co ho s ní sblíží, že snad na něco přijde, že se snad něco příznivého přihodí.
Soustředil tedy všechny myšlenky a řekclass="underline"
“Poslouchejte, křesťané. Včera jsem byl s vámi v Ostrianu a poslouchal jsem vaše učení, ale i kdybych je neznal, vaše činy by mě přesvědčily, že jste čestní a dobří lidé. Povězte té vdově, která bydlí v tomto domě, aby v něm zůstala, a vy zůstaňte také a dovolte zůstat i mně. Ať tento člověk (tu otočil zrak po Glaukovi), který je lékařem anebo se aspoň vyzná v ošetřování ran, ať řekne, zda je možné mě dnes přenášet. Jsem nemocen a mám zlomenou ruku, která musí zůstat aspoň několik dnů v klidu. A proto vám tu prohlašuji, že se odtud nehnu, ledaže byste mě vynesli násilím.”
Tady se odmlčel, protože jeho pohmožděná hruď pocítila nedostatek dechu. Promluvil však Crispus:
“Nikdo, pane, nepoužije proti tobě násilí, jen my odtud odejdeme.”
Mladý muž, který nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval, svraštil obočí a řekclass="underline"
“Nech mě, ať si oddechnu.”
A po chvíli pokračovaclass="underline"
“Na Krotóna, kterého Ursus uškrtil, se nebude nikdo ptát; měl dnes jet do Beneventa, kam ho pozval Vatinius. Všichni si tedy budou myslit, že odjel. Když jsme s Krotónem vešli do tohoto domu, neviděl nás nikdo, jen jeden Řek, který byl s námi v Ostrianu. Povím vám, kde bydlí, přiveďte mi ho a já mu rozkáži, aby mlčel, protože je to člověk, kterého platím. Domů napíši dopis, že jsem odjel také do Beneventa. Kdyby ten Řek už něco oznámil praefektovi, řeknu mu, že jsem Krotóna zabil sám a že to on mi zlomil ruku.
Udělám to, při stínech svého otce i matky! Můžete tu tedy bezpečně zůstat, protože nikomu tu nespadne ani vlásek z hlavy. Jen mi rychle přiveďte Řeka, který se jmenuje Chilón Chilonides!”
“Glaukos zůstane tedy u tebe, pane,” řekl Crispus, “a bude o tebe pečovat s onou vdovou.”
Vinicius svraštil obočí ještě více.
“Dávej pozor, starý muži, co ti povím,” řekl. “Jsem ti povinován vděčností a zdá se, že jsi dobrý a poctivý člověk, ale neříkáš mi to, co leží na dně tvého nitra. Ty se bojíš, abych nezavolal své otroky a nerozkázal jim odvést Lygii? Je to tak?”
“Je to tak!” odpověděl s jistou přísností Crispus.
“Uvaž tedy, že s Chilónem budu mluvit před vámi, že před vámi napíši domů dopis, že jsem odjel, a že jiné posly než vás později nenajdu… Rozvaž si to a déle mě nedráždi!”
Při těchto slovech se rozčilil a obličej se mu svraštil hněvem. Pak rozhořčeně pokračovaclass="underline"
“Ty sis snad myslil, že popřu, že tady chci zůstat proto, abych ji viděl? I kdybych to zapřel, každý hlupák by to uhodl. Ale násilím se jí už nikdy zmocňovat nebudu… A tobě povím tohle: jestliže ona tady nezůstane, pak touto zdravou rukou strhnu obvazy z paže, nebudu jíst ani pít – a ať pak má smrt padne na tebe a na tvé bratry. Proč jsi mě ošetřoval? Proč jsi mě nedal zabít?”
A zbledl hněvem a slabostí. Avšak Lygie, která slyšela z druhé světnice celý rozhovor a která si byla jista, že Vinicius splní, co slibuje, polekala se jeho slov.
Rozhodně si nepřála jeho smrt. Raněn a bezbranný, vzbuzoval v ní jen soucit, ne strach. Od svého útěku žila mezi lidmi pohrouženými v nepřetržitém náboženském poblouznění, uvažujícími jen o obětech, o sebeobětování a o bezmezném milosrdenství, a sama se opojila tou novou atmosférou natolik, že jí to vše nahradilo domov, rodinu, ztracené štěstí a učinilo z ní zároveň jednu z těch křesťanských panen, které později změnily starou duši světa. Vinicius měl příliš velký vliv na její osud a příliš se vryl do jejích myšlenek, než aby na něj mohla zapomenout. Myslila na něho celé dny a nejednou prosila Boha o takovou chvíli, kdy by mu v souhlase s učením mohla odplatit dobrem za zlo, milosrdenstvím za pronásledování, kdy by ho mohla vnitřně zlomit, získat pro Krista a spasit. A teď se jí právě zdálo, že taková chvíle nadešla a že její modlitby byly vyslyšeny.