Přistoupila tedy ke Crispovi s tváří, v níž se zračilo jakoby nadšení, a rozhovořila se takovým způsobem, jako by jejím hlasem mluvil někdo jiný:
“Crispe, ať zůstane mezi námi a my zůstaňme s ním, dokud ho Kristus neuzdraví.”
A když starý presbyter, zvyklý hledat ve všem boží vnuknutí, viděl její vytržení, pomyslil si ihned, že to snad jejími ústy mluví vyšší moc. V duchu se ulekl a sklonil šedivou hlavu.
“Budiž tedy tak, jak pravíš,” řekl.
Na Vinicia, který ji celou dobu nespouštěl z očí, zapůsobilo Crispovo rychlé uposlechnutí silným dojmem. Zdálo se mu, že Lygie je pro křesťany jakousi Sibyllou nebo kněžkou, jíž si všichni váží a poslouchají. A mimoděk podlehl i on té úctě. K lásce, kterou cítil, připojila se teď jakási obava, vedle níž se láska měnila v něco téměř opovážlivého. A při tom při všem se nedovedl smířit s myšlenkou, že se jejich vzájemný poměr změnil, že teď není závislá ona na jeho, ale on na její vůli, že on tu teď leží nemocen, zlomen, že přestal být útočící, dobyvatelskou silou a že je v jejím opatrování jako bezbranné děcko. Takový vztah ke komukoli jinému by byl pro jeho hrdou a svévolnou povahu znamenal pokoření – teď však nejenže pokoření necítil, nýbrž jí byl ještě vděčen jako své vládkyni. Byly to city pro něho neslýchané, city, které by si ještě včera nedovedl vůbec srovnat v hlavě a které ho překvapovaly dokonce ještě teď, kdy byl s to jasně si je uvědomit. Avšak Vinicius se teď neptal, proč tomu tak je, ač by to bylo docela přirozené; cítil se jen šťasten, že zůstane.
A chtěl jí děkovat – pln vděčnosti a ještě jakéhosi citu, který mu byl tak neznámý, že ho nedovedl ani pojmenovat; byla to totiž pokora. Avšak předchozí rozhořčení ho tak vyčerpalo, že nebyl s to promluvit, a děkoval jí jen očima, v nichž hořela radost, že zůstává u ní a že se na ni bude moci dívat zítra, pozítří a snad dlouho. Tuto radost mu kalila jen obava, aby opět neztratil, co získal, obava tak velká, že když mu Lygie podala po chvilce opět vodu a když se ho při tom zmocnila chuť stisknout jí ruku, bál se to udělat. Bál se! On, týž Vinicius, který na hostině u caesara líbal násilně její rty a po jejím útěku si sliboval, že ji povleče do cubicula za vlasy anebo že ji dá zmrskat.
KAPITOLA 2
Začal se však také obávat, aby mu nepokazila radost nějaká nevhodná pomoc zvenčí. Chilón mohl o jeho zmizení podat zprávu praefektovi města nebo propuštěncům v jeho domě – a pak by se dalo očekávat, že sem vtrhnou vigilové. Hlavou se mu sice mihla myšlenka, že by v takovém případě mohl dát zajmout Lygii a zavřít ji ve svém domě, ale cítil, že to nesmí udělat a že by to ani udělat nedovedl. Byl svévolný, opovážlivý, dost zkažený, a bylo-li zapotřebí, i neúprosný, ale přesto to nebyl ani Tigellinus, ani Nero. Vojenský život v něm zanechal jakýsi smysl pro spravedlnost a důvěru a aspoň tolik svědomí, aby pochopil, že takový čin by byl nízký a podlý. Snad by byl s to dopustit se ho v návalu zlosti a při plných silách, ale teď byl i dojat, i nemocen, takže mu šlo jen o to, aby se nikdo nepostavil mezi něj a Lygii.
Všiml si také s podivem, že od okamžiku, kdy se Lygie postavila na jeho stranu, nežádá od něho ani ona, ani Crispus žádné záruky, jako by si byli jisti, že bude-li zapotřebí, ochrání je nějaká nadpřirozená moc.
Vinicius, jenž si od té chvíle, co slyšel v Ostrianu učit a vyprávět apoštola, začal plést, ba ztrácel schopnost rozlišovat věci možné a nemožné, nebyl také dalek domněnky, že by se něco takového mohlo stát. Protože se však přece jen díval na věci střízlivěji, sám jim připomněl, co povídal o Řekovi, a opět je požádal, aby mu přivedli Chilóna.
Crispus s tím souhlasil a rozhodli se, že pošlou Ursa. Vinicius, který v posledních dnech před výpravou do Ostriana posílal své otroky pro Chilóna dost často, i když někdy bezvýsledně, popsal Lygovi přesně, kde Chilón bydlí, napsal několik slov na tabulku a řekl Crispovi:
“Dám mu s sebou tabulku, Chilón je totiž podezíravý a chytrý člověk; často, když jsem ho volal, vzkazoval mým lidem, že není doma, a dělal to vždycky tehdy, když neměl pro mne dobré zprávy a obával se proto mého hněvu.”
“Jen když ho najdu! Pak ho přivedu, ať chce nebo nechce,” odpověděl Ursus.
Potom si oblékl plášť a rychle odešel.
Najít někoho v Římě nebylo lehké, ani se sebedůkladnějším popisem cesty, ale Ursovi tu pomáhal instinkt člověka vyrostlého v lesích a zároveň to, že znal dobře město, takže se za nějakou chvíli octl v Chilónově bytě.
Nepoznal ho však. Předtím ho viděl jen jednou v životě a ke všemu ještě v noci. Ostatně tamten vznešený a sebejistý stařec, který ho přemlouval, aby zabil Glauka, podobal se tak málo tomuto Řekovi, skrčenému strachem, že se nikdo nemohl domnívat, že oba jsou jedna a táž osoba. Však také Chilóna, když zjistil, že se Ursus na něho dívá jako na zcela neznámého člověka, opustilo první zděšení. Pohled na tabulku s Viniciovým písmem ho uklidnil ještě více. Aspoň mu nehrozí podezření, že ho zavedl úmyslně do pasti. Napadlo mu při tom, že křesťané nezabili Vinicia patrně proto, že se neodvážili vztáhnout ruku na tak významnou osobnost.
“To tedy znamená, že Vinicius ochrání i mne, bude-li třeba,” řekl si v duchu. “Přece pro mne neposílá proto, aby mě dal zabít.”
Když si tedy opět dodal trochu ducha, zeptal se:
“Dobrý muži, a neposlal pro mne můj přítel, šlechetný Vinicius, lektiku? Mám oteklé nohy a nemohu tak daleko jít.”
“Ne,” odpověděl Ursus, “půjdeme pěšky.”
“A co když odmítnu?”
“Nedělej to, protože jít musíš.”
“Však také půjdu, ale dobrovolně. Jinak by mě nikdo nepřinutil, protože jsem svobodný člověk a přítel městského praefekta. A jako mudřec znám také různé prostředky proti násilí – a umím proměňovat lidi ve stromy a zvířata. Ale půjdu… Půjdu! Vezmu si jen teplejší plášť a kapuci, aby mě nepoznali otroci z oné čtvrti, protože by nás neustále zastavovali, aby mi mohli políbit ruce.”
Po těchto slovech si oblékl jiný plášť a přes hlavu si stáhl velikou galskou kapuci, aby si snad Ursus nevzpomněl na jeho obličej, až vyjdou na větší světlo.
“Kam mě vedeš?” zeptal se cestou Ursa.
“Na Zátibří.”
“Nejsem v Římě dlouho a nikdy jsem tam nebyl, ale i tam žijí patrně lidé, kteří milují ctnost.”
Ale Ursus byl naivní člověk, a protože slyšel Vinicia vyprávět, že Řek byl s ním na ostriánském hřbitově a že pak viděl, jak Vinicius s Krotónem vcházejí do domu, v němž bydlí Lygie, zastavil se a řekclass="underline"
“Nelži, starý člověče, protože jsi dneska byl s Viniciem v Ostrianu a před naší bránou.”
“Ach!” řekl Chilón. “Váš dům stojí tedy na Zátibří?
Nejsem v Římě dlouho, nevím dobře, jak se jmenují různé čtvrti. Správně, příteli! Byl jsem před vaší bránou a zapřísahal jsem před ní Vinicia, aby tam nevstupovali. Byl jsem i v Ostrianu – a víš-li pak proč? Snažím se už nějakou dobu o Viniciovo obrácení a chtěl jsem, aby si poslechl nejstaršího apoštola. Kéž osvítí světlo jeho i tvou duši! Jsi přece křesťan a chceš přece, aby pravda zvítězila nad lží?”
“Ano,” odpověděl pokorně Ursus.
Chilónovi se vrátila rozvaha už docela.
“Vinicius je vlivný pán,” řekl, “a je to caesarův přítel. Ještě často poslouchá, co mu našeptává zlý duch, ale kdyby mu jen vlásek spadl z hlavy, caesar by se pomstil na všech křesťanech.”
“Nad námi bdí větší moc.”