“Správně! Správně! Ale co hodláte udělat s Viniciem?” zeptal se opět s neklidem Chilón.
“Nevím. Kristus přikazuje milosrdenství.”
“Výborně jsi to řekl! Na to vždycky pamatuj, jinak se budeš smažit v pekle jako jelito na pánvi.”
Ursus si povzdychl. A Chilón si pomyslil, že by s tím člověkem, který je strašný jen v okamžiku prvního rozčilení, udělal vždycky, co by chtěl.
A protože by se rád dozvěděl, jak se vše odehrálo při Lygiině únosu, ptal se dále hlasem přísného soudce:
“Co jste udělali s Krotónem? Mluv a nevymýšlej si.”
Ursus si povzdychl podruhé:
“Vinicius ti to poví.”
“To znamená, že jsi ho probodl nožem nebo zabil palicí?”
“Byl jsem bezbranný.”
Řek se však nebyl s to ubránit údivu nad nadlidskou silou barbara.
“Aby tě Pluto! Totiž, chtěl jsem říci: kéž ti Kristus odpustí!”
Chvíli šli mlčky. Pak promluvil Chilón:
“Já tě neprozradím, ale dej si pozor na vigily.”
“Já se bojím Krista, ne vigilů.”
“I to je správné. Není těžšího hříchu než vražda.
Budu se za tebe modlit, ale nevím, zda dokonce má modlitba něco zmůže – leda že bys slíbil, že se už nikdy v životě nikoho ani prstem netkneš.”
“Stejně jsem nezabíjel úmyslně,” odpověděl Ursus.
Avšak Chilón, který se chtěl pro všechny případy zabezpečit, nepřestal Ursovi znovu a znovu zošklivovat vraždu a vybízet ho, aby vykonal slib. Vyptával se také na Vinicia, ale Lyg odpovídal na jeho otázky neochotně a pořád jen opakoval, že z Viniciových úst už uslyší, co uslyšet má. Takto hovoříce, zdolali konečně značnou vzdálenost, která dělila Řekův byt od Zátibří, a ocitli se před domem. Chilónovo srdce se opět neklidně rozbušilo. Ve strachu se mu zdálo, že se Ursus začíná na něho dívat krvelačným pohledem. Pro mne je to malá útěcha, říkal si v duchu, jestliže mě zabije nechtě. Rozhodně bych raději, aby ho trefil šlak a s ním všechny Lygy. Učiň to, Die, jestliže na to stačíš.
Za těchto úvah se halil stále více do své galské houně, omlouvaje se, že se bojí chladu. Konečně, když prošli chodbou a prvním dvorkem a octli se v chodbě vedoucí na zahrádku před domkem, zastavil se pojednou a řekclass="underline"
“Dopřej mi, abych popadl dechu, jinak nebudu s to mluvit s Viniciem a dát mu spásné rady.”
Po těch slovech se zastavil – protože i když si neustále říkal, že mu nehrozí žádné nebezpečí, přece jen se mu trochu třásly nohy, když si pomyslil, že se octne mezi těmi tajemnými lidmi, které viděl v Ostrianu.
A tu zaslechl z domku jakýsi zpěv.
“Co je to?” zeptal se.
“Tvrdíš, že jsi křesťan, a nevíš, že máme ve zvyku velebit po každém jídle našeho Spasitele zpěvem?” odpověděl Ursus. “Miriam se synem se už asi vrátila a snad je s nimi i apoštol; navštěvuje totiž vdovu a Crispa každý den.”
“Zaveď mě přímo k Viniciovi.”
“Vinicius je v témž pokoji jako všichni ostatní, protože je to jediná větší místnost. Ostatní jsou samá tmavá cubicula, kam chodíme jen spát. Pojďme už, uvnitř si odpočineš.”
Vstoupili dovnitř. V místnosti bylo šero, večer byl totiž pošmourný, zimní, a plameny několika kahánků nerozptylovaly tmu docela. Vinicius v zahaleném člověku Chilóna spíše vytušil než poznal a Chilón, když spatřil v rohu světnice lůžko a na něm Vinicia, vykročil přímo k němu, aniž věnoval pohled ostatním jako by byl přesvědčen, že bude v jeho blízkosti v největším bezpečí.
“Pane! Proč jsi neposlechl mých rad!” zvolal spínaje ruce.
“Mlč,” řekl Vinicius, “a poslouchej!”
Tu se pronikavě zahleděl Chilónovi do očí a začal hovořit pomalu a důrazně, jako by chtěl, aby každé jeho slovo bral Chilón jako rozkaz a aby se mu navždy vrylo do paměti:
“Krotón se na mne vrhl a chtěl mě zabít a oloupit, rozumíš! Proto jsem ho zabil. A tito lidé tady mi ošetřili rány, které jsem utržil v boji s ním.”
Chilón okamžitě pochopil, že mluví-li Vinicius takto, tedy v tom asi bude nějaká úmluva s křesťany a pak ovšem chce, aby mu Chilón věřil. Vyčetl to také z jeho tváře, a proto aniž dal najevo pochybnosti nebo údiv, pozvedl okamžitě zrak ke stropu a zvolaclass="underline"
“Byl to ale lotr lotrovská, pane! Však jsem tě varoval, abys mu nedůvěřoval. Veškeré mé učení se odráželo od jeho hlavy jako hrách od stěny. V celém Hádu se pro něho nenajdou dost krutá muka. Protože kdo nemůže být poctivým člověkem, ten musí být vlastně darebákem; a pro koho je těžší stát se poctivcem, ne-li pro darebáka? Ale přepadnout svého dobrodince a pána tak velkomyslného… Ó bohové!…”
Tu si však uvědomil, že se cestou představoval Ursovi jako křesťan – a zmlkl.
Vinicius řekclass="underline"
“Nebýt siky, kterou jsem měl s sebou, byl by mě zabil.”
“Blahořečím tomu okamžiku, v němž jsem ti poradil, aby sis vzal aspoň nůž.”
Avšak Vinicius vrhl na Řeka zkoumavý pohled a zeptal se:
“Co jsi dělal dneska?”
“Jak to, co? Cožpak jsem ti, pane, neřekl, že jsem se modlil za tvé zdraví?”
“A nic víc?”
“A právě jsem se chystal, že tě půjdu navštívit, když vtom přišel tenhle dobrý člověk a řekl mi, že mě voláš.”
“Tady máš tabulku. Půjdeš s ní do mého domu, vyhledáš mého propuštěnce a odevzdáš mu ji. Stojí tu, že jsem odjel do Beneventa. Povíš Demovi, že jsem tak učinil dnes ráno, protože mě pozval pilným dopisem Petronius.”
A opakoval ještě jednou s důrazem:
“Odjel jsem do Beneventa – rozumíš?”
“Odjel jsi, pane! Ráno jsem se s tebou loučil u Porta Capena – od té chvíle, cos odjel, přepadl mě takový stesk, že neuklidní-li jej tvá velkomyslnost, ukvílím se k smrti jako nešťastná Zéthova manželka steskem po Itylovi.”
Vinicius, třebaže nemocen a zvyklý Řekově myšlenkové pružnosti, přece jen se nemohl zdržet úsměvu.
A k tomu byl rád, že ho Chilón tak rychle pochopil; proto řekclass="underline"
“Připíši tedy, aby ti osušili slzy. Podej mi kahánek.”
Chilón, teď už docela klidný, vstal, učinil několik kroků ke krbu a sundal jeden z kahánků, hořících na zídce.
Avšak když se mu při tomto úkonu sesunula s hlavy kapuce a světlo mu padlo přímo do obličeje, Glaukos vyskočil z lavice, přiblížil se k němu a stanul mu tváří v tvář.
“Nepoznáváš mě, Kéfe?” zeptal se.
A v jeho hlase bylo něco tak strašného, že všechny kolem zamrazilo.
Chilón zvedl kahánek, ale v témž okamžiku ho upustil na zem, zlomil se v pase a dal se do ječení:
“To nejsem já! To nejsem já! Slitování!”
Glaukos se otočil k večeřejícím a řekclass="underline"
“To je člověk, který mě zradil a zahubil mne i mou rodinu!”
Jeho příběh znali jak všichni křesťané, tak i Vinicius; jenom netušil, že toto je onen Glaukos, protože jak při ošetřování bolestí pořád omdléval, nezaslechl jeho jméno. Avšak pro Ursa byl ten krátký okamžik a Glaukova slova jakoby bleskem v temnotách. Poznal Chilóna. Jediným skokem se octl u něho, uchopil ho za ruce, zkroutil mu je dozadu a zvolaclass="underline"
“To on mě přemlouval, abych zavraždil Glauka.”
“Slitování!” sténal Chilón. “Dám vám… Pane!” zvolal a ohlédl se na Vinicia. “Zachraň mě! K tobě mám důvěru, zastaň se mne… Tvůj dopis … doručím.
Pane! Pane!”
Avšak Vinicius, který se na to, co se dělo, díval ze všech nejlhostejněji, jednak proto, že znal všechny Řekovy kousky, jednak proto, že jeho srdce nevědělo, co je to slitování, řekclass="underline"
“Zakopejte ho v zahradě. Dopis donese někdo jiný.”
Chilónovi se zdálo, že tato slova jsou jeho konečným ortelem. Jeho kosti začaly praskat ve strašných Ursových dlaních, oči se zalévaly slzami bolesti.