“Pro vašeho Boha! Slitování!” volal, “Jsem křesťan!… Pax vobiscum! Jsem křesťan, a jestliže mi nevěříte, pokřtěte mě ještě jednou, ještě dvakrát, ještě desetkrát! Glauku, to je omyl! Nechte mě mluvit! Udělejte ze mne otroka… Nezabíjejte mě! Slitování!”
A jeho hlas, přiškrcený bolestí, slábl víc a více, když vtom se za stolem zvedl apoštol Petr. Chvíli pokyvoval svou bílou hlavou nahoru a dolů, oči zavřeny, ale pak je otevřel a řekl za naprostého ticha:
“I řekl nám Spasiteclass="underline" ,Zhřešil-li bratr tvůj proti tobě, pokárej ho; a jestliže by litoval, odpusť mu.
A jestliže by sedmkrát za den zhřešil proti tobě a sedmkrát se k tobě vrátil, řka: Je mi to líto! – odpusť mu!’”
A nastalo ještě větší ticho.
Glaukos stál dlouhou dobu s tváří v dlaních, až konečně vzhlédl a řekclass="underline"
“Kéfe, kéž ti Bůh odpustí tvá provinění na mně, tak jak ti je ve jménu Krista odpouštím já.”
A Ursus, pustiv Řekovy ruce, ihned dodaclass="underline"
“Kéž je Spasitel ke mně stejně milostivý, jako já ti nyní odpouštím.”
Chilón padl na zem, a opíraje se o ni rukama, kroutil hlavou jako zvíře chycené do osidel a rozhlížel se kolem dokola, očekávaje, odkud přijde smrt. Nevěřil ještě svým očím a uším a neodvažoval se věřit v odpuštění.
Avšak pomalu se vzpamatovával, jen zsinalé rty se mu ještě chvěly úděsem.
Apoštol řekclass="underline"
“Jdi v pokoji!”
Chilón vstal, ale nebyl ještě s to vypravit ze sebe ani slovo. Mimoděk se přiblížil k Viniciovu lůžku, jako by u něho hledal ještě ochranu, protože neměl dosud čas si uvědomit, že Vinicius, třebaže užíval jeho služeb a byl do jisté míry jeho spoluviníkem, se ho zřekl, zatímco právě ti lidé, proti kterým sloužil, mu odpustili.
K těm úvahám měl dojít až později. Nyní byl v jeho očích jen údiv a nedůvěra. I když už pochopil, že mu odpustili, přece jen chtěl co nejrychleji zmizet ze společnosti těch nepochopitelných lidí, jejichž dobrota ho děsila stejně, jako by ho děsila krutost. Měl dojem, že kdyby zůstal déle, stalo by se opět něco nenadálého.
A tak se postavil před Vinicia a řekl trhaným hlasem:
“Dej mi, pane, ten dopis. Dej mi ten dopis!”
Popadl tabulku, kterou mu Vinicius podal, vysekl jednu poklonu křesťanům, druhou nemocnému a skrčen vyběhl těsně podél stěny ze dveří.
V zahrádce, když ho obklopila tma, zježil mu strach opět vlasy na hlavě. Byl si totiž jist, že Ursus vyběhne za ním a zabije ho uprostřed noci. Byl by utíkal, co měl sil, ale nohy mu vypověděly poslušnost.
A po chvíli nad nimi ztratil vládu docela, protože Ursus se skutečně objevil vedle něho.
Chilón padl tváří k zemi a začal ječet:
“Urbane! Ve jménu Krista…”
Ale Urban řekclass="underline"
“Neboj se. Apoštol mi řekl, abych tě vyvedl za bránu, v té tmě bys mohl zabloudit Ale jestliže máš málo sil, dovedu tě až domů.”
Chilón zvedl obličej.
“Co to povídáš? Cože? Ty mě nezabiješ?”
“Ne! Nezabiju tě. A jestliže jsem tě sevřel příliš silně a pochroumal ti kosti, tedy mi promiň.”
“Pomoz mi vstát,” řekl Řek. “Nezabiješ mě? Co?
Vyveď mě na ulici. Dál už půjdu sám.”
Ursus ho zvedl ze země jako pírko a postavil na nohy. Pak ho vedl tmavým průchodem na druhý dvorek, odkud se vcházelo do chodby a na ulici. Na chodbě si Chilón opět v duchu opakovaclass="underline" “Už je po mně!” a teprve na ulici se vzpamatoval a řekclass="underline" “Dál půjdu sám.”
“Pokoj s tebou!”
“I s tebou, i s tebou! Nech mě trochu vydechnout.”
A když Ursus odešel, oddechl si z plných plic. Rukama si ohmatával boky a záda, jako by se chtěl přesvědčit, že žije, a pak spěšně vykročil.
Avšak sotva ušel několik desítek kroků, zastavil se a řekclass="underline"
“Ale proč mě vlastně nezabili?”
A třebaže rozmlouval o křesťanském učení už s Euriciem, přes to, že u řeky hovořil s Urbanem, a přes to všecko, co slyšel v Ostrianu, nedovedl na tuto otázku najít odpověď.
KAPITOLA 3
Vinicius si také nedovedl vysvětlit to, co se stalo, a na dně svého nitra byl udiven neméně než Chilón. Že s ním tito lidé takto jednali, že místo aby se mu pomstili za přepadení, ošetřili starostlivě jeho rány, to připisoval částečně jejich učení, více už Lygii a trochu i významnosti své osoby. Avšak jak jednali s Chilónem, to přesahovalo veškeré jeho představy o lidské schopnosti odpouštět. I jemu přicházela mimoděk na mysl otázka, proč křesťané Řeka nezabili. Mohli to přece udělat zcela beztrestně. Ursus by ho byl zakopal v zahradě anebo by ho byl v noci hodil do Tiberu, který v těchto dobách, kdy sám caesar pořádal loupežné výpravy, vyplavoval ráno lidská těla tak často, že nikdo už ani nepátral, odkud se berou. A k tomu ke všemu, aspoň podle Viniciova mínění, křesťané Chilóna nejen mohli, nýbrž dokonce měli zabít. Je pravda, světu, do něhož patřil mladý patricius, nebyl soucit zcela cizí.
Athéňané postavili přece bohu soucitu oltář a dlouho se bránili, aby v Athénách byly zavedeny zápasy gladiátorů. Stávalo se, že i v Římě dostávali poražení milost, jako například Calicratus, král Britanů, který byl zajat za císaře Claudia a nyní, Claudiem bohatě zaopatřen, bydlil volně ve městě. Avšak pomsta za osobní křivdy se zdála Viniciovi, tak jako všem, správná a spravedlivá. Upustit od ní zcela odporovalo jeho duchu. I on sice slyšel v Ostrianu, že je třeba milovat dokonce i nepřátele, považoval to však za jakousi teorii, která nemá význam pro život. I teď mu ještě napadalo, že Chilóna nezabili snad proto, že jsou nějaké svátky nebo určitá čtvrt měsíce, za níž mají křesťané zakázáno zabíjet. Slýchal, že jsou taková období, v nichž některé národy nesmějí vypovídat ani války.
Ale je-li tomu tak, proč nevydali Řeka do rukou spravedlnosti, proč řekl apoštol, že kdyby někdo sedmkrát zhřešil, je třeba mu sedmkrát odpustit, a proč řekl Glaukos Chilónovi: “Kéž ti Bůh odpustí, jako ti odpouštím já”? Chilón mu přece ublížil nejstrašnějším způsobem, jak jen může ublížit člověk člověku. A při pouhém pomyšlení na to, jak by naložil s tím, kdo by například zabil Lygii, vzkypěla ve Viniciovi krev jako oukrop: nebylo muk, jimiž by ji nepomstil! A tamten člověk odpustil! A Ursus odpustil také, Ursus, který mohl v Římě zabít vlastně každého, koho by chtěl, a to úplně beztrestně, protože nakonec mu stačilo zabít už jen krále Nemorenského háje a nastoupit na jeho místo … Cožpak by se člověku, jemuž se neubránil Krotón, ubránil gladiátor s touto hodností, jíž bylo možno dosíci jen vraždou předešlého “krále”? Na všechny tyto otázky byla jen jedna odpověď: oni nezabíjejí z jakési dobroty, která je tak veliká, že na světě dosud takové nebylo, a z bezmezné lásky k lidem, která přikazuje zapomínat na sebe a své bolesti, na své štěstí i neštěstí – a žít pro jiné. Jaké odměny se mělo těmto lidem za to dostat, slyšel Vinicius v Ostrianu, ale nedovedl to pochopit. Cítil však, že pozemský život spojený s povinností odříkat se ve prospěch ostatních všeho, co se nazývá požitkem a rozkoší, musil by být chudý. A proto byl v tom, co si v této chvíli o křesťanech myslil, vedle nesmírného údivu také soucit a jakoby stín pohrdání.
Zdálo se mu, že jsou to ovce, které musí dřív nebo později sežrat vlci, a na ty, kdož se nechávají požírat, nebyla jeho římská povaha s to myslit s uznáním. Avšak buď jak buď, zarazila ho jedna věc: po Chilónově odchodu se všechny obličeje rozjasnily jakousi hlubokou radostí. Apoštol přistoupil ke Glaukovi, položil mu ruku na hlavu a řekclass="underline"
“Kristus v tobě zvítězil!”
A Glaukos zvedl vzhůru zrak, v němž bylo tolik důvěry a radosti, jako by se na něho sneslo nějaké veliké, nenadálé štěstí. Vinicius, který by byl pochopil jen radost z vykonané pomsty, hleděl na něho očima rozšířenýma horečkou tak trochu jako na pomateného. Viděl však – a ne bez pobouření v nitru – jak nyní Lygie přitiskla své rty hodné královny k ruce tohoto člověka, který vypadal na první pohled jako otrok; a tu měl pocit, že pořádek tohoto světa se obrací už docela naruby. Pak se vrátil Ursus a vyprávěl, jak vyprovodil Chilóna na ulici a jak ho prosil, aby mu odpustil bolest, kterou snad způsobil jeho kostem.