Apoštol požehnal za to i jemu a Crispus prohlásil, že je to den velikého vítězství. Když Vinicius uslyšel o tom vítězství, ztratil už docela nit myšlenek.
Ale když mu Lygie po chvíli podala opět chladivý nápoj, zadržel na okamžik její ruku a zeptal se:
“Tedy i ty mi odpouštíš?”
“My jsme křesťané. My nesmíme žít s hněvem v srdci.”
“Lygie,” řekl tehdy, “ať je tvůj bůh kdokoli, obětuji k jeho poctě sto volů už jen proto, že je to tvůj bůh.”
Ale Lygie odpověděla:
“Poctu mu vzdáš v srdci, jestliže ho budeš milovat.”
“Jen proto, že je to tvůj bůh…,” opakoval slabším hlasem Vinicius.
A přivřel oči, protože se ho opět zmocnila slabost.
Lygie odešla, po chvíli se však vrátila, přistoupila blizoučko k posteli a naklonila se k němu, aby se přesvědčila, zda spí. Vinicius ucítil její blízkost, otevřel oči a usmál se, ale Lygie mu na oči přiložila zlehka ruku, jako by ho přemlouvala k spánku. V tom okamžiku se ho zmocnil nesmírně sladký pocit, ale zároveň pocítil, že se mu přitížilo. A opravdu. Byla už hluboká noc a s ní přišla i větší horečka. Ta způsobila, že Vinicius nemohl usnout a sledoval očima Lygii, kam se jen hnula. Chvílemi však přesto upadal do jakéhosi polospánku, v němž viděl a slyšel vše, co se dělo Kolem něho, ale v němž se skutečnost mísila s horečnatými vidinami. A tak se mu zdálo, že na jakémsi starém, opuštěném hřbitově stojí věžovitý chrám, v němž je Lygie kněžkou. Nespouštěl z ní sice oči, ale viděl ji na vrcholku věže, s loutnou v ruce, celou v jasu, podobnou kněžkám, které zpívávaly za nocí hymny na počest měsíce, jak je vídal na Východě. A on, Vinicius, stoupal s nesmírným úsilím po točitých schodech, chtěje se Lygie zmocnit, a za ním se šoural Chilón, drkotal hrůzou zuby a neustále opakovaclass="underline" “Nedělej to, pane, neboť to je kněžka, kterou pomstí On…” Vinicius nevěděl, kdo to má být, ten On, chápal však, že se jde dopustit svatokrádeže, a cítil také nesmírnou hrůzu. Ale jakmile dospěl k balustrádě, která vroubila vrchol věže, stál pojednou vedle Lygie apoštol se stříbrnou bradou a povídaclass="underline" “Nevztahuj na ni ruku, protože ona patří mně!” A po těch slovech vykročil s Lygií po paprscích měsíčního světla, jako by to byla cesta do nebe, kdežto Vinicius k nim vztáhl ruce a začal je prosit, aby ho vzali s sebou.
Tady se probudil, vzpamatoval se a zahleděl se před sebe. Oheň na vysokém ohništi zářil už slaběji, ale vrhal ještě dost jasné světlo. Všichni křesťané seděli u ohně a hřáli se, protože noc byla chladná a světnice dost studená. Vinicius viděl jejich dech, jak jim stoupal od úst v podobě páry. Uprostřed seděl apoštol, u jeho nohou na nízké stoličce Lygie, pak Glaukos, Crispus a Miriam a na krajích z jedné strany Ursus a z druhé Nazarius, Miriamin syn, mladý hoch s hezkým obličejem a dlouhými černými vlasy, které mu padaly až na ramena.
Lygie poslouchala, vzhlížejíc k apoštolovi, k němuž byly ostatně otočeny všechny hlavy, a apoštol polohlasem něco vyprávěl. Vinicius se na něho díval s jistou dávkou pověrčivé bázně, jen o málo menší, než byl strach, který pociťoval v horečnatém snu. Hlavou se mu mihla myšlenka, že v horečce vycítil pravdu a že mu ten starý, důstojný kmet, přicházející od vzdálených břehů, skutečně bere Lygii a odvádí ji někam na neznámé cesty. Byl si také jist, že stařec mluví o něm a že se radí, jak ho s Lygií rozloučit. Vinicius považoval totiž za zhola nemožné, že by někdo mohl mluvit o něčem jiném. A tak soustředil všechny smysly a začal naslouchat Petrovým slovům.
Ale strašlivě se zmýlil. Apoštol mluvil totiž opět o Kristovi.
“Oni žijí jenom tímto jménem!” pomyslil si Vinicius. A stařec zatím vyprávěl o tom, jak byl Kristus jat.
Přišla tlupa vojáků a kněžští biřici, aby ho zajali. Když se jich Spasitel zeptal, koho hledají, odpověděli: “Ježíše Nazaretského!” Avšak když jim řekclass="underline" “Já jsem, koho hledáte!” padli na zem a neodvažovali se vztáhnout na něho ruku, a teprve když se jich otázal podruhé, zajali ho.
Tady se apoštol odmlčel, natáhl ruku k ohni a řekclass="underline"
“Noc byla chladná jako dneska, ale krev ve mně vzkypěla; tasil jsem tedy meč, chtěje ho bránit a uťal jsem veleknězovu biřici ucho. A byl bych ho bránil více než svůj vlastní život kdyby mi nebyl řekclass="underline" ,Schovej meč svůj do pochvy. Což nemám píti kalich, který mi dal Otec?’ Pak ho zajali a spoutali…”
Po těchto slovech si položil čelo do dlaní a zmlkl, chtěje před dalším vyprávěním překonat v sobě sílu vzpomínek. Avšak Ursus to nemohl vydržet, vyskočil, prohrábl železnou tyčí oheň na ohništi, až se zlatým deštěm rozpršely jiskry a plamen zaplápolal živěji, pak usedl a zvolaclass="underline"
“A ať by to dopadlo, jak chtělo – já bych…!”
Ale náhle se odmlčel, protože Lygie si položila ukazováček na ústa. Jen ještě hlasitě oddechoval a bylo vidět, že je v hloubi duše pobouřen. Třebaže je vždycky ochoten líbat apoštolovi nohy, tento jediný jeho čin nemůže ve své duši uznat, protože kdyby tak někdo před ním, před Ursem, vztáhl ruku na Spasitele, kdyby byl s ním té noci Ursus, ej, cucky by lítaly z vojáků, z kněžských drábů a služebníků… A když tak na to myslil, do očí mu až slzy vyhrkly, jednak lítostí, jednak z hlubokých vnitřních rozpaků, protože na jedné straně si představoval, že by Spasitele nebránil sám, ale svolal by na pomoc Lygy, chlapíky, jaké hned tak někde nenajdeš, ale na druhé straně si zase uvědomoval, že kdyby to udělal, dopustil by se neposlušnosti vůči Spasiteli a zabránil tím vlastně spasení světa.
Proto se tedy nemohl ubránit slzám.
Petr po chvíli sundal ruce z obličeje a začal vypravovat dál, ale Vinicia se opět zmocnil horečnatý polospánek. To, co slyšel teď, splynulo mu s tím, co vyprávěl apoštol minulé noci v Ostrianu o tom, jak se Kristus objevil na břehu Tiberiadského jezera. Viděl před sebou doširoka se rozlévající hladinu, na ní rybářskou loď a v lodi Petra a Lygii. On, Vinicius, plaval ze všech sil za nimi, ale bolest ve zlomené paži mu bránila dostihnout je. Bouře mu začala metat do očí vlny a on se začal topit. Volal prosebným hlasem o pomoc. Tu poklekla Lygie před apoštolem, apoštol otočil loďku a podal Viniciovi veslo; Vinicius se ho chytil, dostal se s jeho pomocí do loďky a klesl tam na dno.
Ale pak se mu zdálo, že vstal a spatřil velké množství lidí, jak plavou za loďkou. Pěny vln se přelévaly přes jejich hlavy; některým bylo v rozbouřené vodě vidět už jen ruce, ale Petr zachraňoval jednoho po druhém a bral je na loďku, která se jakoby zázrakem stále zvětšovala. Brzy byly na ní úplné zástupy, tak veliké jako ty, které se shromáždily v Ostrianu, a pak ještě větší. Vinicius se divil, jak se mohly do loďky vejít, a začal se bát, že klesnou ke dnu. Ale Lygie ho začala chlácholit a ukazovala mu jakési světlo na vzdáleném břehu, k němuž se plavili. A tu se Viniciovy sny smísily opět s tím, co slyšel z apoštolových úst v Ostrianu, jak se totiž jednou nad jezerem zjevil Kristus. A nyní spatřil v onom pobřežním světle jakousi postavu, k níž Petr kormidloval. A čím více se k ní blížili, tím více se utišoval vítr, hladina se uklidňovala a bylo stále jasněji. Davy začaly zpívat krásný hymnus, vzduch se naplnil vůní nardu; voda hrála duhovými barvami, jako by ze dna prosvítaly lilie a růže, až konečně loďka mírně narazila přídí na písek. Tehdy ho Lygie uchopila za ruku a řekla: “Pojď, dovedu tě tam!” A vedla ho ke světlu.