Vinicius se znovu probudil, ale jeho sny se rozptylovaly jen pozvolna, takže si hned neuvědomil skutečnost. Nějakou chvíli se mu ještě zdálo, že je u jezera a že ho obklopují davy lidí, v nichž – sám nevěda proč – začal hledat Petronia, a divil se, že ho tam nemůže najít. Záře, vycházející z ohniště, u něhož nebyl už nikdo, jej však přivedla k sobě docela. Olivová polínka lenivě řeřavěla pod růžovým popelem, zato však piniové třísky, přihozené do ohně zřejmě nedávno, plápolaly jasným plamenem, v jehož světle spatřil Vinicius Lygii, jak sedí nedaleko jeho lůžka.
Pohled na ni ho hluboce dojal. Uvědomil si, že minulou noc strávila v Ostrianu a celý den pak běhala kolem něho – a teď, když se všichni odebrali k odpočinku, zase ona jediná bdí u jeho lože. Bylo však snadno uhodnout, že je přece jen unavena, protože seděla bez hnutí, oči zavřeny. Vinicius nevěděl, zda spí, anebo je pohroužena v myšlenkách. Hleděl na její profil, na sklopené řasy, na ruce sepjaté na kolenou a v jeho pohanské hlavě se začala s námahou klubat myšlenka, že kromě nahé, sebejisté a na své tvary hrdé řecké a římské krásy je na světě ještě jakási jiná, nová, nesmírně čistá krása, v níž je obsažena duše.
Nezmohl se na to, aby tu krásu nazval křesťanskou, ale když myslil na Lygii, nebyl už s to odmyslit si ji od učení, které vyznávala. Chápal dokonce, že jestliže Lygie, ta, jíž ublížil, jediná bdí u něho, zatímco všichni ostatní se odebrali k odpočinku, dělá to proto, že jí to tak přikazuje učení. Avšak toto pomyšlení, které v něm vzbuzovalo obdiv k onomu učení, bylo pro něho zároveň i nepříjemné. Byl by raději, kdyby to byla Lygie dělala z lásky k němu, k jeho obličeji, k očím, k jeho tělu podobnému soše, zkrátka ze všech těch důvodů, pro které nejednou objímaly jeho krk sněhobílé řecké a římské paže.
Pojednou si však uvědomil, že kdyby Lygie byla taková jako ostatní ženy, něco by mu na ní chybělo.
Překvapilo ho to a sám nevěděl, co se to s ním děje, neboť zpozoroval, že i v něm se začínají rodit jakési nové city a nové záliby, cizí onomu světu, v němž dosud žil.
Mezitím otevřela Lygie oči, a když viděla, že se Vinicius na ni dívá, přistoupila k němu a řekla:
“Jsem u tebe.”
A on odpověděclass="underline"
“Viděl jsem ve snu tvou duši.”
KAPITOLA 4
Nazítří se probudil zesláblý, ale s hlavou chladnou a bez horečky. Zdálo se mu, že ho probudil šeptaný rozhovor, ale když otevřel oči, Lygie u něho nebyla.
Jen Ursus, nakloněn nad ohništěm, prohrabával šedý popel a hledal v něm žhavé uhlíky. Když je našel, začal je rozdmychávat, a to tak, jako by to nedělal ústy, nýbrž kovářskými měchy. Vinicius, jenž si vzpomněl, že tento člověk rozdrtil včera Krotóna, pozoroval se zalíbením hodným milovníka arény jeho obrovitá záda, která se podobala zádům Kyklopa, a mohutná sloupovitá stehna.
“Merkurovi díky, že mi nezakroutil krkem,” pomyslil si v duchu. “U Polluxe! Jestli jsou mu ostatní Lygové podobni, mohou s nimi dunajské legie mít jednou těžkou práci!”
A už nahlas řekclass="underline"
“Hej, otroku!”
Ursus otočil hlavu od ohniště, usmál se téměř přátelsky a řekclass="underline"
“Bůh ti dej, pane, dobrý den a zdraví, ale já jsem člověk svobodný, ne otrok.”
Viniciovi, který se chtěl Ursa vyptat na rodnou zemi Lygie, byla tato slova dost po chuti, protože rozhovor se svobodným člověkem, i když prostým, znamenal pro jeho římskou a patricijskou důstojnost menší újmu než rozhovor s otrokem, v němž ani zákon, ani zvyky neviděly lidskou bytost.
“Ty tedy nepatříš Aulovi?” zeptal se.
“Ne, pane. Sloužím Kallině, tak jak jsem sloužil její matce, ale z dobré vůle.”
A opět schoval hlavu pod komín ohniště a foukal na uhlíky, na něž předtím naházel třísky. Pak ji opět vystrčil a řekclass="underline"
“U nás nejsou otroci.”
Ale Vinicius se zeptaclass="underline"
“Kde je Lygie?”
“Před chvilkou odešla a já ti mám uvařit snídani, pane. Bděla u tebe celou noc.”
“Proč jsi ji nevystřídal?”
“Protože nechtěla a mou povinností je poslouchat.”
Teď se jeho oči zachmuřily a po chvíli dodaclass="underline"
“Kdybych ji neposlouchal, už bys, pane, nežil.”
“A lituješ, že jsi mě nezabil?”
“Ne, pane. Kristus nepřikazoval zabíjet.”
“A co Atacinus? A Krotón?”
“Nemohl jsem jinak,” zabručel Ursus.
A zadíval se jakoby lítostivě na své ruce, které zůstaly zřejmě pohanské, třebaže duše přijala křest.
Pak postavil na ohniště hrnec, dřepl si ke krbu a upřel do plamenů zamyšlené zraky.
“Je to tvá vina, pane,” řekl konečně. “Proč jsi na ni, královskou dceru, vztáhl ruku?”
Ve Viniciovi vzkypěla v prvním okamžiku pýcha – jak to, že takový prosťáček a barbar k tomu se odvažuje mluvit s ním tak důvěrně a ještě ho kárat.
K těm neobvyklým a nepochopitelným věcem, které ho potkaly od oné nedávné noci, přibyla ještě jedna.
Ale protože byl zesláblý a neměl po ruce své otroky, ovládl se, už také proto, že v něm zvítězila touha dozvědět se nějaké podrobnosti z Lygiina života.
Uklidnil se tedy a začal se vyptávat na válku Lygů proti Vanniovi a Suebům. Ursus vyprávěl ochotně, ale nebyl s to dodat mnoho nového k tomu, co kdysi Viniciovi vyprávěl Aulus Plautius. Ursus se bitvy nezúčastnil, protože provázel rukojmí do tábora Atelia Histera.
Věděl jen, že Lygové na hlavu porazili Sueby a Jazygy, ale že jejich vojevůdce padl, zasažen střelou Jazygů.
Hned potom dostali zprávu, že Semnonové zapálili lesy na jejich hranicích, a tak se okamžitě vrátili pomstít křivdu. Rukojmí zůstala u Atelia, který zpočátku nařídil, aby jim vzdávali královské pocty. Potom zemřela Lygiina matka. Římský vojevůdce nevěděl, co s dítětem. Ursus se s ním chtěl vrátit do rodného kraje, ale to by byla nebezpečná cesta, protože všude bylo plno divoké zvěře a divokých kmenů. Jakmile tedy přišla zpráva, že u Pomponia je jakési poselství Lygů, které mu slibuje pomoc proti Markomanům, poslal je Hister k Pomponiovi. Tam se však dozvěděli, že žádné poselství u něho nebylo – a tak zůstali v táboře, odkud je Pomponius přivezl do Říma, kde po triumfu předal královské dítě Pomponii Graecině.
Vinicius, třebaže z toho vyprávění neznal jen některé podrobnosti, poslouchal ochotně, protože jeho nesmírnou rodovou pýchu příjemně lechtalo to, že očitý svědek potvrzuje Lygiin královský původ. Jako královská dcera by Lygie mohla zaujímat u caesarova dvora postavení rovnající se dcerám z nejpřednějších rodů, a to tím spíše, že národ, jemuž vládl její otec, dosud nikdy nebojoval proti Římu, a i když to byl národ barbarský, mohl být nebezpečný, protože podle slov samého Atelia Histera měl “nespočetnou sílu” bojovníků.
Ursus ostatně v plné míře dotvrdil tato slova, neboť když se ho Vinicius zeptal na Lygy, odpověděclass="underline"
“My žijeme v lesích, ale země máme tolik, že nikdo neví, kde je konec pralesa, a lidu v tom pralese žije mnoho. Jsou tam i dřevěné hrady, v nichž je veliké bohatství, protože to, co Semnonové, Markomani, Vandalové a Kvádové naloupí po světě, my jim sebereme.
Oni se však k nám neodváží, jenom vane-li vítr od nich, pálí nám lesy. Ale my se nebojíme ani jich, ani římského caesara.”
“Bohové dali Římanům nadvládu nad světem,” řekl přísně Vinicius.