“Bohové jsou zlí duchové,” odpověděl prostě Ursus, “a kde nejsou Římané, tam není ani nadvláda.”
Po těchto slovech prohrábl oheň a pokračoval jakoby pro sebe:
“Když vzal caesar Kallinu ke dvoru, a já jsem si myslil, že ji tam může potkat něco zlého, chtěl jsem jít až tam, do lesů, a přivést Lygy na pomoc královně.
A Lygové by se byli hnuli k Dunaji, protože je to dobrý lid, i když pohanský. A já bych jim přinesl ,dobrou novinu’. Ale já stejně někdy, až se Kallina vrátí k Pomponii, přijdu k ní, pokloním se jí a požádám, aby mi dovolila jít k nim, protože Kristus se narodil daleko a oni o něm ani neslyšeli… On věděl asi lépe než já, kde se má narodit, ale kdyby tak byl přišel na svět u nás, v pralese, určitě bychom ho nebyli umučili, ale hleděli bychom si Děťátka a dbali bychom, aby mělo pořád dost zvěřiny, hub, bobřích kožešin a jantarů.
A co bychom uloupili Suebům nebo Markomanům, všecko bychom mu dali, aby si žilo v hojnosti a v pohodlí.”
Co to povídal, přistavil k ohni nádobu s polévkou, určenou pro Vinicia, a pak zmlkl. Jeho myšlenky bloudily patrně nějakou chvíli po lygijských pralesích. Teprve když tekutina začala syčet, vylil ji na plochou misku, vychladil ji patřičně a řekclass="underline"
“Glaukos radí, pane, abys hýbal co nejméně dokonce i tou rukou, která ti zůstala zdráva, a tak mi Kallina přikázala, abych tě krmil.”
Lygie přikázala! Na to nebylo odpovědi. Viniciovi ani nenapadlo protivit se její vůli, jako by to byla caesarova dcera nebo bohyně, a proto neřekl ani slovo.
Ursus usedl tedy k jeho lůžku, nabíral malým šálkem polévku z mísy a podával mu ji k ústům. Dělal to tak starostlivě, s tak dobráckým úsměvem ve svých modrých očích, že Vinicius nevěřil svým zrakům: tohle že je ten strašný Titan, který včera rozdrtil Krotóna a pak se vrhl jako bouře na něj samého a byl by ho rozdupal, nebýt Lygiina soucitu? Mladý patricius se poprvé v životě zamyslil nad tím, co asi se může odehrávat v hrudi prosťáčka, sluhy a barbara.
Ale ukázalo se, že Ursus je chůva stejně neohrabaná jako starostlivá. Koflík mizel docela v jeho herkulovských prstech, takže nezůstalo ani kousek místa pro Viniciovy rty. Po několika nepodařených pokusech se obr zatvářil velice starostlivě a řekclass="underline"
“Ech, snazší je vyvést zubra z houští…”
Vinicius se bavil Lygovými rozpaky, ale neméně ho zaujala i jeho poznámka. Vídal v circích strašné “ury”, přivážené z pralesů na severu, kde je i ti nejšikovnější bestiarii chytali plni strachu; jen sloni je předčili silou a velikostí.
“A už jsi zkoušel uchopit takovou bestii za rohy?” zeptal se udiveně.
“Dokud nade mnou nepřešlo dvacet zim, bál jsem se,” odpověděl Ursus, “ale potom – stávalo se to.”
A začal znovu krmit Vinicia. Ještě neohrabaněji než předtím.
“Musím zavolat Miriam nebo Nazaria,” řekl.
Ale tu vykoukla ze závěsu bledá Lygiina hlavička.
“Hned ti pomohu,” prohlásila.
A za chvíli vyšla z cubicula, kde se zřejmě chystala k spánku, protože měla na sobě jen přiléhavou tuniku, zvanou u starých Římanů capitium, zahalující neprodyšně hruď; vlasy měla rozpuštěné. Vinicius, jemuž při pohledu na ni zabušilo silněji srdce, začal jí vyčítat, že dosud nepomyslila na spánek, ale ona vesele odpověděla:
“Právě jsem to chtěla udělat, ale dříve ještě vystřídám Ursa.”
Pak vzala koflík, usedla na okraj lůžka a začala krmit Vinicia, který se cítil zároveň pokořen i šťasten.
Když se k němu skláněla, sálalo na něj teplo jejího těla a její rozpuštěné vlasy mu splývaly na hruď, takže bledl vzrušením. Ale ve zmatku zvedající se vášně cítil zároveň, že ta hlava je mu nade vše drahá a milovaná a že celý svět není proti ní ničím. Předtím po ní toužil, teď ji začínal celým srdcem milovat. Předtím byl ve svých citech stejně jako v celém životě, tak jako ostatně všichni tehdejší lidé, slepým, bezohledným egoistou, jemuž šlo jen a jen o sebe. Ale teď mu začalo záležet i na ní. Však také za chvíli odmítl další potravu, a třebaže mu pohled na ni a její přítomnost působily nezměrnou rozkoš, přece jen řekclass="underline"
“Dost. Jdi spát, má božská.”
“Neříkej mi tak,” odpověděla, “pro mne se nehodí, abych to poslouchala.”
Přece se však na něj usmála a pak mu řekla, že ji ospalost přešla, že ji to nenamáhá a že si nepůjde odpočinout, dokud nepřijde Glaukos. Vinicius naslouchal jejím slovům jako hudbě a srdce mu zároveň překypovalo větším a větším dojetím, větším a větším nadšením, větší a větší vděčností a v myšlenkách se lopotil, jak jí tu vděčnost dát najevo.
“Lygie,” řekl po chvilce mlčení, “já jsem tě předtím neznal. Ale teď vím, že jsem k tobě chtěl dojít nesprávnou cestou. Říkám ti tedy: vrať se k Pomponii Graecině a buď jista, že od této chvíle na tebe nikdo nevztáhne ruku.”
Ale její obličej pojednou posmutněl.
“Byla bych šťastna, kdybych ji mohla spatřit třeba jen zpovzdáli, ale vrátit se k ní nemohu.”
“Proč?” zeptal se udiveně Vinicius.
“My křesťané víme prostřednictvím Akté, co se děje na Palatinu. Což jsi neslyšel, že si caesar krátce po mém útěku, ještě před odjezdem do Neapole, pozval Aula a Pomponii, a domnívaje se, že mi pomáhali, hrozil jim svým hněvem? Aulus mu mohl naštěstí odpovědět: ,Víš, pane, že jsem nikdy nevypustil ze svých úst lež; nuže, přísahám ti, že jsme jí k útěku nepomohli a že stejně jako ty nevíme, co se s ní stalo.’ A caesar uvěřil a později zapomněl. Já jsem však na radu starších nikdy nepsala matce, kde jsem, aby mohla vždycky směle odpřisáhnout, že o mně nic neví. Ty to možná, Vinicie, nepochopíš, ale my lhát nesmíme, ani kdyby šlo o život. Takové je naše učení, jemuž se chceme přiblížit srdcem. A tak jsem Pomponii neviděla od té doby, co jsem opustila její dům, a k ní dolétají jen tu a tam vzdálené ohlasy, že žiji a jsem v bezpečí.”
Tu se jí zmocnil stesk a oči se jí zarosily slzami.
Ale brzy se uklidnila a pověděla:
“Vím, že i Pomponii se po mně stýská, ale my máme své radosti, které nemají ostatní lidé.”
“Ano,” namítal Vinicius, “vaše radost je Kristus, jenže já to nedovedu pochopit.”
“Podívej se na nás: pro nás neexistuje odloučenost, ani bolest, ani utrpení – a jestliže na nás přijdou, proměňují se v radost. Ba i sama smrt, která znamená pro vás konec života, je pro nás teprve jeho začátkem a změnou horšího štěstí v lepší, neklidnějšího v klidnější a ve věčné. Jen uvaž, jaké to musí být učení, jestliže nám přikazuje milosrdenství dokonce i k nepřátelům, jestliže zakazuje lhát, očišťuje naše duše od zlosti a po smrti slibuje nevyčerpatelné štěstí.”
“Slyšel jsem o tom v Ostrianu a viděl jsem, jak jste jednali se mnou a s Chilónem, ale kdykoli o tom uvažuji, stále ještě mám dojem, že je to sen a že bych neměl věřit ani svým očím, ani svým uším. Ale odpověz mi na jinou otázku: jsi šťastná?”
“Ano!” odpověděla Lygie. “Jestliže vyznávám Krista, nemohu být nešťastna.”
Vinicius na ni pohlédl, jako by se to, co řekla, docela vymykalo možnostem lidského chápání.
“A nechtěla by ses vrátit k Pomponii?”
“Chtěla bych, z celého srdce, a také se vrátím, bude-li to boží vůle.”
“Povídám ti tedy: vrať se, a já ti odpřisáhnu na své láry, že na tebe nevztáhnu ruku.”
Lygie se na okamžik zamyslela a pak odpověděla:
“Ne. Nemohu své blízké vydat v nebezpečí. Caesar nemá rád rod Plautiů. Kdybych se vrátila – víš přece, jak otroci roznesou každou zprávu po Římě – zpráva o mém návratu by se rozšířila po městě a také Nero by se o něm bezpochyby dozvěděl prostřednictvím svých otroků. Skončilo by to tak, že by potrestal Auly a přinejmenším by mě jim znovu vzal.”