“Ano,” řekl Vinicius a svraštil obočí, “to by se mohlo stát. Udělal by to už jen proto, aby ukázal, že vše musí být podle jeho vůle. Je pravda, že na tebe jen zapomněl, anebo že na tebe nechtěl myslit, domnívaje se, že nebyl uražen on, nýbrž já. Ale možná … kdyby tě vzal Aulovi … dal by tě mně a já bych tě pak vrátil Pomponii.”
Ale Lygie se smutně otázala:
“Vinicie, a to bys mě chtěl znovu vidět na Palatinu?”
Vinicius zaťal zuby a řekclass="underline"
“Ne. Máš pravdu. Mluvím jako hlupák! Ne!”
A pojednou spatřil před sebou jakoby bezednou propast. Je patriciem, je vojenským tribunem, je mocným člověkem, ale nad všemi silami tohoto světa, do něhož patří, vládne přece šílenec, jehož vůli a zlomyslnost nelze nikdy předvídat. Nepočítat s ním, nebát se ho – to mohou snad jen takoví lidé jako křesťané, pro které celý tento svět, jeho rozluky, utrpení, ba ani sama smrt nejsou ničím. Všichni ostatní se před ním musejí třást. Hrůznost doby, v níž žijí, objevila se nyní před Viniciem v celé své nestvůrné šíři. Nemůže teď vrátit Lygii Aulům z obavy, aby si ten netvor na ni nevzpomněl a neobrátil proti ní svůj hněv; a kdyby si ji teď vzal za ženu, mohl by z téhož důvodu vydat v nebezpečí ji, sebe i Aulovu rodinu. Chvilka špatné nálady by stačila, aby zahubila všechny. Vinicius pocítil poprvé v životě, že buď se musí změnit a přerodit svět, anebo se život stane zcela nemožný. Pochopil také to, co bylo pro něho ještě před chvílí skryto v temnotách, že totiž v takových dobách mohou být šťastni právě jen křesťané.
Ale především se ho zmocnila lítost, protože pochopil také, že to on sám tak zamotal život sobě i Lygii a že z té motanice není takřka východisko. A pod vlivem této lítosti se rozhovořiclass="underline"
“A víš ty, že jsi šťastnější než já? V chudobě a v této jediné světnici, mezi prostými lidmi, měla jsi své učení a svého Krista, ale já mám jen tebe, a když jsem tě neměl, byl jsem jako ubožák, který nemá ani střechu nad hlavou, ani skývu chleba. Ty jsi mi dražší než celý svět. Hledal jsem tě, protože jsem nemohl žít bez tebe. Odmítl jsem jíst i spát Nemít naději, že tě najdu, byl bych nalehl na meč. Ale bojím se smrti, protože bych tě pak nemohl vidět. Říkám ti úplnou pravdu, že nedovedu žít bez tebe a že jsem dosud žil jen nadějí, že tě najdu a uvidím. Vzpomínáš si na naše rozhovory u Aulů? Jednou jsi mi do písku nakreslila rybu a já jsem nerozuměl, co to znamená. Pamatuješ se, jak jsme si hráli s míčem? Miloval jsem tě už tenkrát více než život a také ty jsi už začínala tušit, že tě mám rád… Pak přišel Aulus, strašil nás Libitinou a přerušil naši rozmluvu. Pomponia řekla Petroniovi při loučení, že Bůh je jeden, všemohoucí a milosrdný, ale nám nepřišlo ani na mysl, že vaším bohem je Kristus. Ať mi dá tebe a budu ho milovat, i když se mi zdá, že je to Bůh otroků, barbarů a ubožáků. Ty tu sedíš u mne a myslíš jen na něho. Mysli také na mne, jinak ho začnu nenávidět. Pro mne jsi jediným božstvím ty.
Blahoslaven buď tvůj otec i tvá matka, blahoslavena budiž země, která tě zrodila. Chtěl bych obejmout tvé nohy a modlit se k tobě, uctívat tě, přinášet ti oběti, tobě se klanět – ty třikrát božská! Ty nevíš, nemůžeš vědět, jak tě miluji…”
Co to povídal, přejížděl si dlaní po čele a přivíral oči. Jeho povaha nevěděla nikdy, co je to ovládání, ani v hněvu, ani v lásce. Mluvil unesen, jako člověk, který ztratil vládu nad sebou a nedbá žádné míry ani ve slovech, ani v důstojnosti. Ale mluvil z hloubi srdce a upřímně. Bylo vidět, že bolest, nadšení, touha i zbožňování, které se nastřádaly v jeho hrudi, vybuchly konečně nezadržitelným přívalem slov. Lygii připadala jeho slova jako rouhání, ale přesto jí začalo srdce bušit, jako by chtělo rozervat tuniku, pevně obepínající její ňadra. Nedovedla se ubránit soucitu s ním a s jeho utrpením. Dojala ji poctivost, s níž k ní hovořil. Cítila, že je bezmezně milována a zbožňována, cítila, že tento tvrdohlavý a nebezpečný člověk jí teď patří duší i tělem jako otrok, a to povědomí jeho pokory a vlastní moci ji naplnilo štěstím. V jediném okamžiku v ní ožily vzpomínky. Opět to pro ni byl ten nádherný, jako pohanský bůh krásný Vinicius, který k ní v Aulově domě mluvil o lásce a probouzel její srdce, tehdy ještě téměř dětské, jakoby ze spánku; týž Vinicius, jehož polibky cítila dosud na rtech a z jehož objetí ji na Palatinu vyrval Ursus, jako by ji vyrval plamenům. Jenže teď, s nadšením a zároveň s bolestí ve své orlí tváři, s pobledlým čelem a s prosebným výrazem v očích, raněný, zlomený láskou, milující, plný zbožňování a pokory, zdál se jí takový, jakým ho chtěla mít tenkrát a jakého by si ho byla zamilovala z celého srdce; zdál se jí dražší než kdykoli předtím.
A pojednou pochopila, že může přijít okamžik, v němž ji jeho láska ovládne a uchvátí jako vichřice, a sotva si to uvědomila, zmocnil se jí týž dojem, jaký se před chvílí zmocnil Vinicia: že totiž stojí na okraji propasti. Proto tedy opustila Aulův dům? Proto tedy se zachraňovala útěkem? Proto se skrývala takovou dobu v chudých čtvrtích města? Kdo vlastně je tento Vinicius? Augustián, voják, Neronův dvořan! Vždyť se podílí na caesarově prostopášném životě, na jeho šílenstvích, jak o tom svědčí hostina, na niž Lygie nemůže zapomenout. Vždyť chodí spolu s ostatními do chrámů a obětuje nestoudným bohům, v něž snad ani nevěří, ale přesto jim vzdává oficiální pocty. Vždyť ji pronásledoval proto, aby z ní mohl učinit svou otrokyni a milenku a strhnout ji do onoho strašného světa přepychu, prostopášností, zločinů a nestoudností, volajících po hněvu a pomstě boží. Teď se jí sice zdál jiný, ale je to přece chvilka, kdy jí řekl, že bude-li myslit více na Krista než na něho, že začne Krista nenávidět.
Lygii se zdálo, že už jen myšlenka na jakoukoli jinou lásku než na lásku ke Kristovi je hříchem proti němu a proti učení, a sotva tedy zjistila, že v hloubi jejího srdce by se mohly probudit jiné city a jiné touhy, zmocnila se jí úzkost z vlastní budoucnosti a strach z vlastního srdce.
V těchto vnitřních rozporech ji zastihl Glaukos, který přišel ošetřit nemocného a přesvědčit se o jeho zdravotním stavu. Ve Viniciově obličeji se v jediném okamžiku objevil hněv a netrpělivost. Zlobil se, že mu Glaukos přerušil rozhovor s Lygií, a když mu lékař začal klást otázky, odpovídal téměř pohrdavě. Brzy se sice ovládl, ale jestliže si Lygie dělala sebemenší iluze, že to, co slyšel v Ostrianu, zapůsobilo na jeho nelaskavou povahu, musely se tyto iluze nyní rozplynout.
Změnil se jen vůči ní, ale vedle tohoto jediného citu mu zůstalo v hrudi jeho staré drsné a sobecké srdce, to pravé římské, zároveň však vlčí srdce, neschopné pocítit nejen sladkost křesťanského učení, nýbrž dokonce ani vděčnost.
Odešla konečně, plna vnitřních starostí a neklidu.
Kdysi zasvětila v modlitbě Kristovi srdce plné pohody a opravdu čisté jako slza. Teď byla ta pohoda zkalena.
Do lůna květu se dostal jedovatý červ a začal v něm hlodat. Ani spánek jí nepřinesl uklidnění, přes to, že měla za sebou dvě probdělé noci. Zdálo se jí, že je v Ostrianu a že Nero v čele průvodu augustiánů, bakchantek, korybantů a gladiátorů rozdupává vozem, ověnčeným růžemi, zástupy křesťanů, ale že Vinicius ji bere do náručí, vytahuje na čtyřspřeží, tiskne k hrudi a šeptá: “Pojď s námi!”
KAPITOLA 5