Od onoho dne nebývala Lygie už tak často ve společné jizbě a nepřistupovala už tak často k Viniciovu lůžku.
Ale klid se jí nevracel. Viděla, že ji Vinicius sleduje prosebnýma očima, že čeká na každé její slovo jako na slitování, že trpí, ale nemá odvahu stěžovat si, jen aby ji na sebe nerozhněval, viděla, že je pro něho zdravím a radostí, a v takových okamžicích jí srdce přetékalo soucitem. Brzy si také všimla, že čím více se mu vyhýbá, tím více je jí ho líto a tím cituplnější vztahy k němu se v ní rodí. Opustila ji vyrovnanost. Hned si říkala, že by právě měla být neustále u něho, jednak proto, že božské učení přikazuje oplácet zlé dobrým, jednak proto, že by mu to učení v rozhovorech s ním mohla přiblížit. Ale hned zase jí svědomí našeptávalo, že klame sama sebe a že ji k němu netáhne nic jiného než láska a jeho půvab. A tak žila v neustálých rozporech, které se zvětšovaly den ode dne. Někdy měla dojem, že ji obklopuje jakási síť a ona, chtějíc ji protrhnout, zamotává se do ní víc a více. Musila si také přiznat, že pohled na něho je pro ni den co den nezbytnější, jeho hlas milejší a že musí vší silou bojovat proti touze vysedávat u jeho lůžka. Když se k němu blížila a on se rozzářil, radost zalévala i její srdce. Jednoho dne spatřila na jeho řasách stopy slz a poprvé v životě jí napadlo, že by je mohla osušit polibky. Poděšena touto myšlenkou, plna pohrdání k sobě samé, proplakala celou příští noc.
A Vinicius byl trpělivý, jako by si byl trpělivost uložil přísahou. Když mu někdy zablesklo v očích netrpělivostí, svévolí nebo hněvem, hned potlačoval ty záblesky a pak na ni hleděl pln neklidu, jako by ji chtěl prosit o odpuštění. A to dojímalo Lygii ještě více. Nikdy ještě neměla pocit, že je tolik milována, a když na to myslila, cítila se vinna a šťastna zároveň. Vinicius se skutečně měnil. V jeho rozmluvách s Glaukem bylo méně pýchy. Často mu napadalo, že i ten ubohý lékař, otrok, i ta cizozemka Miriam, která ho zahrnuje péčí, i Crispus, jehož vídal neustále pohrouženého v modlitbách, jsou přece jen lidé. Divil se takovým myšlenkám – přesto naň však přicházely. Ursa si během doby oblíbil a rozmlouval s ním teď celé dny, protože s ním mohl mluvit o Lygii. Obr byl ve svém vyprávění nevyčerpatelný, a prokazuje nemocnému drobné službičky, i on mu dával najevo jistou náklonnost. Lygie byla pro Vinicia stále bytostí jakoby jiného druhu, stojící stokrát výše než ti, kdož ji obklopovali; přesto však začal pozorovat prosté a chudé lidi, což nečinil nikdy v životě, a začal v nich objevovat různé vlastnosti hodné pozornosti, vlastnosti, o jejichž existenci neměl nikdy předtím ani potuchy.
Jen Nazaria nesnášel, měl totiž dojem, že se ten mladý hoch odvažuje milovat Lygii. Dlouho v sobě tlumil chuť projevit mu svůj odpor, ale jednou, když Nazarius přinesl děvčeti dvě křepelky, které koupil na trhu za vlastní, vydělané peníze, ozval se ve Viniciovi potomek Quiritů, pro něhož znamenal přivandrovalec z cizího národa méně než nejubožejší červ. Když slyšel, jak mu Lygie děkuje, strašně zbledl, a když Nazarius vyšel ven ptákům pro vodu, řekclass="underline"
“Lygie, jak můžeš trpět, aby ti on přinášel dary?
Což nevíš, že lidi z jeho národa nazývají Řekové židovskými psy?”
“Nevím, jak je nazývají Řekové,” odpověděla, “ale vím, že Nazarius je křesťan a můj bratr.”
Po těchto slovech pohlédla na něho plna údivu a lítosti, protože už u něho odvykla takovým výbuchům. A Vinicius zaťal zuby, aby jí nemusil říci, že takového bratra by dal ubičovat k smrti anebo by ho poslal na venkov, kde by jako compeditus ryl půdu na jeho sicilských vinicích… Ovládl se však, potlačil v sobě hněv a teprve po chvíli řekclass="underline"
“Odpusť mi, Lygie. Ty jsi pro mne královská dcera a adoptované dítě Plautiů…”
A přemohl se tak dalece, že když se Nazarius objevil opět ve světnici, slíbil mu, že mu po návratu do své po villy daruje párek pávů nebo plameňáků, jichž měl plné zahrady.
Lygie chápala, kolik ho musí stát taková vítězství nad sebou samým. Ale čím častěji jich dosahoval, tím více ji k němu táhlo srdce. V Nazariově případě byla však jeho zásluha menší, než se domnívala. Vinicius mohl být na něj chvíli pobouřen, ale nemohl na něj žárlit. Miriamin syn nebyl v jeho očích opravdu o mnoho více než pes a kromě toho to bylo ještě dítě, které i když milovalo Lygii, milovalo ji podvědomě a zároveň jako služebník svou paní. Mnohem větší boje musel mladý tribun svádět se sebou, aby se, třeba mlčky, podrobil úctě, jíž tito lidé zahrnovali Kristovo jméno a jeho učení. Tady se děly s Viniciem podivné věci. Buď jak buď, bylo to učení, které vyznávala Lygie, byl tedy už jen proto ochoten je uznat. A potom, čím více se uzdravoval, čím důkladněji si vybavoval ve vzpomínkách tu řadu událostí, které se přihodily od oné noci v Ostrianu, i tu řadu nových představ, které od té doby poznal jeho rozum, tím více ho udivovala nadlidská síla tohoto učení, jež tak od základu mění lidské duše. Chápal, že je v něm něco nadpřirozeného, něco, co dosud na světě nebylo, a cítil, že kdyby to učení ovládlo celý svět, kdyby vštípilo světu svou lásku a své milosrdenství, pak by snad nastala nějaká epocha připomínající ony doby, kdy nad světem nevládl ještě Joviš, nýbrž Saturn. Neodvažoval se pochybovat ani o Kristově nadpřirozeném původu, ani o jeho zmrtvýchvstání, ani o jiných zázracích. Očití svědkové, kteří o tom vyprávěli, byli příliš věrohodní a příliš si ošklivili lež, než aby mohl připustit, že vyprávějí o věcech, které se nestaly. Ostatně římský skepticismus si dovoloval nevěřit v bohy, ale věřil v zázraky. Vinicius stál před jakousi prapodivnou hádankou, kterou nebyl s to rozmotat. Na druhé straně se mu však zase zdálo, že celé toto učení tak příliš odporuje vžitému pořádku ve světě, že je neuskutečnitelné a tak šílené jako žádné jiné. Podle Viniciova mínění mohli být lidé v Římě a na celém světě špatní, ale řád byl dobrý. Kdyby například caesar byl dobrý člověk, kdyby se senát neskládal z ničemných prostopášníků, nýbrž z takových lidí jako Thrasea, co víc by si bylo přát? Vždyť přece pax romana a římská nadvláda jsou dobré věci a rozdíly mezi lidmi jsou správné a spravedlivé. A toto učení tedy, jak tomu rozuměl Vinicius, musilo by rozmetat všechen pořádek, všechnu nadvládu a zrušit všechny rozdíly. A co by se pak stalo například s římským panováním a s římským impériem? Cožpak mohou Římané přestat vládnout nebo uznat celé to stádo podrobených národů za sobě rovné? Tohle už patriciova hlava nedovedla pochopit A k tomu všemu odporovalo toto učení, pokud šlo o něho samého, všem jeho představám, zvykům, jeho povaze i názorům na život. Nedovedl si vůbec představit, jak by mohl žít, kdyby je například přijal. Obával se ho a obdivoval se mu, ale aby je přijal, tomu se prostě bránila přímo jeho přirozenost. Nakonec pochopil, že jen to učení, a nic jiného, jej rozloučilo s Lygií, a když o tom uvažoval, nenáviděl je z celé duše.
Zároveň si uvědomoval, že právě toto učení obdařilo Lygii onou výjimečnou, nevýslovnou krásou, která vyvolala v jeho srdci kromě lásky i úctu, kromě touhy i zbožňování a učinila z Lygie bytost drahou mu nade vše na světě. A v takových okamžicích se mu zase chtělo Krista milovat. A chápal jasně, že buď si jej musí zamilovat, anebo ho musí nenávidět, že však nemůže zůstat lhostejný. A tak jím zmítaly jakoby dva protichůdné proudy, kolísal v myšlenkách, kolísal v citech, nedovedl si vybrat, skláněl však hlavu a mlčky vzdával úctu tomuto pro něj nepochopitelnému bohu, jen proto, že to byl Bůh Lygiin.