Lygie viděla, co se v něm odehrává, jak se v nitru láme, jak jeho přirozenost odmítá jejich učení, a jestliže ji to na jedné straně k smrti zarmucovalo, na druhé straně zas přitahovaly neodolatelně její srdce k Viniciovi lítost, soucit a vděčnost za onu mlčelivou úctu, již projevoval Kristovi. Vzpomněla si na Pomponii Graecinu a na Aula. Pro Pomponii bylo zdrojem neustálého smutku a nikdy neschnoucích slz pomyšlení, že se v záhrobí nesetká s Aulem. Lygie začínala teď lépe chápat tu hořkost a tu bolest. I ona přece našla drahou bytost, s níž jí hrozilo věčné rozloučení. Někdy se sice ještě utěšovala myšlenkou, že jeho duše se přece jen otevře Kristovým pravdám, ale tyto iluze nemohly obstát. Znala ho a rozuměla mu už příliš dobře. Vinicius – a křesťanem! Tyto dva pojmy si nedovedla představit vedle sebe ani svým dosud nezkušeným rozumem. Jestliže se nestal křesťanem rozvážný a rozumný Aulus ani pod vlivem moudré a dokonalé Pomponie, jak se jím může stát Vinicius? Na to nebyla odpověď – anebo vlastně byla jen jedna: že totiž pro něj není naděje ani záchrany.
Avšak Lygie zpozorovala, že tento rozsudek zatracení, který nad ním visí, místo aby ji od něho odrazoval, činí jí ho už pro sám soucit ještě dražším. Někdy se jí zmocňovala chuť pohovořit s ním otevřeně o jeho temné budoucnosti, ale když si jednou sedla k němu a pověděla mu, že mimo křesťanské učení není života, Vinicius, který už zesílil, pozvedl se na své zdravé paži, položil jí znenadání hlavu na kolena a řekclass="underline" “Ty jsi život!” V tom okamžiku se jí zaťal v prsou dech, opustila ji rozvaha a od hlavy až k patám jí proběhlo jakési rozkošivé zachvění. Uchopila do dlaní jeho skráně a snažila se ho zvednout, ale sama se při tom k němu sklonila tak, že se dotkla rty jeho vlasů. A chvíli tak opojeně zápasili se sebou i s láskou, která je navzájem přitahovala.
Lygie konečně vstala a utekla, v žilách plameny a v hlavě závrať. To však byla kapka, jíž konečně přetekla beztoho už plná číše. Vinicius netušil, jak draze bude musit zaplatit tu chvilku štěstí, avšak Lygie pochopila, že teď potřebuje pomoc ona sama. Noc po onom večeru strávila beze spánku, v slzách a na modlitbách, s pocitem, že není hodna se modlit a že nemůže být vyslyšena. Nazítří vyšla z cubicula velmi časně, zavolala Crispa do zahradního domku, obrostlého břečťanem a zvadlými svlačci, a tam před ním otevřela celé své srdce, prosíc ho zároveň, aby jí dovolil opustit Miriamin dům, neboť si už nedůvěřuje a není s to přemoci v srdci lásku k Viniciovi.
Crispus, starý, přísný člověk, žijící v neustálém vytržení, souhlasil s jejím úmyslem opustit Miriamin dům, avšak nenašel slova odpuštění pro lásku, která byla podle jeho představ hříšná. Srdce se mu rozbouřilo při pouhém pomyšlení, že ta Lygie, o niž pečoval od chvíle, kdy utekla, již si zamiloval, již utvrdil ve víře a na niž hleděl dosud jako na bílou lilii, vykvetlou z půdy křesťanského učení a neposkvrněnou žádným pozemským dechem, že právě tato Lygie mohla v duši najít místo pro jinou lásku než pro nadzemskou. Věřil dosud, že nikde na celém světě nebije pro Krista čistší srdce. Chtěl je Kristovi obětovat jako perlu, jako klenot a drahé dílo svých vlastních rukou – proto jej teď toto zklamání naplnilo úžasem a hořkostí.
“Jdi a pros Boha, aby ti odpustil hříchy,” řekl jí ponuře.
“Utíkej, než tě zlý duch, který tě posedl, přivede do úplné záhuby a než se zcela zřekneš Spasitele.
Bůh zemřel pro tebe na kříži, aby vlastní svou krví vykoupil tvou duši, ale tys dala přednost lásce k tomu, jenž tě chtěl učinit svou souložnicí. Bůh tě zázrakem zachránil z jeho rukou, ty však jsi otevřela srdce nečistým chtíčům a zamilovala sis syna temnoty. Neboť kdo je to? – Přítel a služebník antikristův, účastník prostopášností a zločinů. Kam jinam tě zavede, ne-li do té propasti, do té Sodomy, v níž sám žije a kterou Bůh zničí plamenem svého hněvu? A já ti pravím: bodejť bys byla zemřela, bodejť by se zdi tohoto domu zřítily na tvou hlavu dříve, než se onen had vplazil do tvé hrudi a znečistil ji jedem své nepravosti.”
A rozohňoval se víc a více, protože Lygiin hřích jej naplňoval nejen hněvem, nýbrž i ošklivostí a pohrdáním nad lidskou přirozeností vůbec a zvláště nad přirozeností žen, kterou dokonce ani křesťanské učení neuchránilo před Evinou slabostí. Nic pro něho neznamenala skutečnost, že děvče zůstalo ještě čisté, že chce před tou láskou utíkat, že se z ní vyznává s lítostí a pokorou. Crispus ji chtěl změnit v anděla a povznést k nebeským výšinám, kde byla jen láska ke Kristovi, a ona se mu zamilovala do augustiána! Už jen pomyšlení na to naplňovalo jeho srdce hrůzou, kterou ještě zvětšoval pocit rozčarování a zklamání. Ne, nemůže jí to odpustit! Slova odporu mu spalovala rty jako žhavé uhlíky; bojoval ještě sám se sebou, nechtěje je vyslovit, avšak potřásal svýma hubenýma rukama nad poděšenou dívkou. Lygie se cítila vinna, ale přece jen ne tolik vinna. Domnívala se dokonce, že její odchod z Miriamina domu bude znamenat její vítězství nad pokušením a že zmírní vinu. Crispus ji však srazil do prachu; ukázal jí celou slabost a ničemnost její duše, slabost a ničemnost, z jaké se dosud ani nepodezírala. Lygie se dokonce domnívala, že starý presbyter, který jí byl od jejího útěku z Palatinu skoro otcem, projeví trochu soucitu, že ji potěší, dodá odvahy, posilní.
“Obětuji Bohu své zklamání a svou bolest,” hřímal, “ale ty jsi zklamala Spasitele, protože jsi vstoupila na močál, jehož výpary ti otrávily duši. Mohla jsi ji obětovat Kristovi jako drahocennou nádobu a říci mu:
,Naplň ji, Pane, láskou!’, jenže ty jsi ji raději obětovala služebníkovi zlého ducha. Bůh nechť ti odpustí a nechť se nad tebou smiluje, protože já, dokud nevypudíš hada … já, který jsem tě považoval za vyvolenou…”
A náhle ustal, neboť si uvědomil, že nejsou sami.
Skrz zvadlé svlačce a břečťan, zelenající se stejně v létě jako v zimě, spatřili dva muže, z nichž jeden byl apoštol Petr. Druhého nemohl hned poznat, protože plášť z hrubé, kosmaté tkaniny, zvané cilicium, zahaloval část mužova obličeje. Crispovi se chvíli zdálo, že je to Chilón.
Oba příchozí, uslyševše Crispův rozhorlený hlas, vstoupili do besídky a usedli na kamennou lavičku.
Petrův společník odhalil přitom hubenou tvář s pololysou lebkou, lemovanou po stranách kudrnatými vlasy, se zarudlými víčky a zakřiveným nosem, tvář ošklivou, zároveň však plnou vytržení. Crispus v ní rozeznal tahy Pavla z Tarsu.
Avšak Lygie padla na kolena, objala jakoby v zoufalství Petrovy nohy, přitiskla svou utrápenou hlavičku k záhybům jeho pláště a zůstala tak bez pohnutí.
Petr řekclass="underline"
“Pokoj vašim duším.”
A vida dítě u svých nohou, zeptal se, co se stalo.
Crispus začal vyprávět vše, z čeho se mu vyznala Lygie, o její hříšné lásce, o jejím úmyslu utéci z Miriamina domu i o své lítosti nad tím, že se duše, kterou chtěl zaslíbit Kristovi čistou jako slza, poskvrnila pozemským citem k účastníkovi všech těch zločinů, v nichž se brodí pohanský svět a které volají o boží pomstu.
Za jeho řeči objímala Lygie apoštolovy nohy stále pevněji, jako by u nich chtěla hledat útočiště a vyžebrat si od nich aspoň trošku slitování.
Apoštol vyslechl Crispa do konce, sklonil se a položil vetchou bílou ruku na Lygiinu hlavu. Pak pozvedl zrak k starému knězi a řekclass="underline"
“Crispe, což jsi neslyšel, že náš milovaný Mistr byl v Káni na hostině a požehnal lásce mezi ženou a mužem?”
Crispovi klesly ruce a pohlédl užasle na apoštola, nemoha ze sebe vypravit ani slova.
A Petr se po chvilce mlčení zeptal znovu: