“Crispe, domníváš se snad, že by se Kristus, který dovolil Marii z Magdaly ležet u svých nohou a který odpustil veřejné hříšnici, odvrátil od tohoto dítěte, čistého jako polní lilie?”
Lygie zaštkala a přivinula se ještě těsněji k Petrovým nohám, neboť pochopila, že u nich nehledala útočiště marně. Apoštol zvedl její obličej, zalitý slzami, a promluvil k ní:
“Dokud se oči toho, jehož miluješ, neotevrou světlu pravdy, do té doby se mu vyhýbej, aby tě nepřivedl do hříchu; ale modli se za něho a věz, svou láskou nehřešíš. A že se chceš bránit pokušení, to ti bude přičteno jako zásluha. Nermuť se a neplač, neboť já ti povídám, že milost Spasitelova tě neopustila a že tvé modlitby budou vyslyšeny a po dnech smutných nastanou dny radosti.”
Po těchto slovech jí položil na vlasy obě ruce, pozvedl zraky k nebi a požehnal jí. Tvář mu zářila nadpozemskou dobrotou.
Avšak zkroušený Crispus se začal pokorně ospravedlňovat:
“Zhřešil jsem proti milosrdenství,” řekl, “ale domníval jsem se, že vpustila-li do srdce pozemskou lásku, zapřela Krista…”
A Petr odpověděclass="underline"
“Já jsem ho zapřel třikrát, a přece mi odpustil a přikázal mi, abych pásl jeho ovce.”
“…už proto,” končil Crispus, “že Vinicius je augustián…”
“Kristus obměkčoval ještě tvrdší srdce,” odvětil Petr.
Na to Pavel z Tarsu, který dosud mlčel, přiložil prsty na svou hruď, ukazuje tak na sebe, a řekclass="underline"
“Já sám jsem pronásledoval a vodil na smrt Kristovy služebníky. Já jsem při Štěpánově kamenování hlídal oděvy těch, kdož jej kamenovali; já jsem chtěl vymýtit pravdu ze vší země obývané lidmi, a přece právě mne předurčil Pán, abych ji po vší zemi hlásal.
A tak jsem o ní mluvil v Judei, v Řecku, na ostrovech i v tomto bezbožném městě, když jsem tu byl poprvé jako vězeň. Ale teď, když mě sem pozval Petr, můj nadřízený, vstoupím do toho domu, abych sklonil tu pyšnou hlavu Kristovi k nohám a zasil zrno do kamenité půdy, již Pán svlaží, aby vydala bohatou žeň.”
A vstal. Crispovi v tomto okamžiku připadal ten malý, přihrbený človíček tím, čím ve skutečnosti byl, totiž obrem, který pohne základy světa a zmocní se národů i zemí.
KAPITOLA 6
Petronius Viniciovi:
“Slituj se, carissime, a nenapodobuj ve svých dopisech ani Lakedaimoňany, ani Julia Caesara. Kdybys aspoň mohl napsat tak jako on: veni, vidi, vici! – dovedl bych lakoničnost ještě pochopit. Jenže tvůj dopis znamená koneckonců: veni, vidi, fugi; protože však takový konec celé záležitosti naprosto odporuje tvé povaze, protože jsi byl raněn a protože se nakonec děly s tebou různé neobyčejné věci, potřebuje tvůj dopis vysvětlení. Nevěřil jsem svým očím, když jsem se dočetl, že onen Lyg uškrtil Krotóna tak hravě, jako kaledonský pes škrtí v hibernských údolích vlka. Ten člověk stojí za tolik zlata, kolik sám váží, a záleželo by jen na něm, aby se stal caesarovým oblíbencem. Jakmile se vrátím do města, musím se s ním blíže seznámit a dám si ho odlít do bronzu. Měděnobradý pukne zlostí, až mu povím, že je to podle skutečnosti. Skutečně atletická těla jsou stále vzácnější, i v Itálii, i v Řecku; o Východě škoda mluvit a Germáni, i když jsou hezky rostlí, mají svaly pokryty tukem a jsou spíše mohutní než silní. Vyzvěď od Lyga, je-li výjimkou, anebo je-li v jeho zemi více takových lidí. Budeme-li ty nebo já musit někdy z úřední povinnosti uspořádat hry, bude dobře vědět, kde hledat nejlepší těla.
Ale chvála všem východním i západním bohům, že jsi z takových rukou vyšel s duší v těle. Bezpochyby jsi zůstal naživu proto, že jsi patricius a konsulův syn, ale všecko to, co tě potkalo, mne nanejvýš udivuje: i ten hřbitov, na němž ses octl mezi křesťany, i oni sami, i jejich jednání s tebou, i později Lygiin útěk a konečně ten zvláštní smutek a neklid, který čiší z tvého krátkého dopisu. Vysvětli mi to, protože mnoha věcem nerozumím, a chceš-li vědět pravdu, povím ti otevřeně, že nechápu: ani křesťany, ani tebe, ani Lygii.
A nediv se, že se já, jehož kromě mé vlastní osoby zajímá málo věcí na světě, vyptávám na to všechno tak překotně. Měl jsem svůj podíl na tom všem, co se přihodilo, je to tedy do jisté míry i má záležitost. Piš rychle, nemohu totiž přesně říci, kdy se uvidíme.
V hlavě Měděnobradého se mění plány jako jarní větry. Teď, co je v Beneventu, má chuť jet přímo do Řecka a nevracet se do Říma. Tigellinus mu však radí, aby se vrátil, třeba jen na nějaký čas, protože lid, jemuž se už příliš stýská po jeho osobě (rozuměj: po hrách a po chlebu), mohl by se vzbouřit. Nevím tedy, jak to dopadne. Jestliže zvítězí Achajsko, zatoužíme možná po Egyptu. Naléhal bych na tebe velmi, abys sem přijel, protože si myslím, že v takovém duševním stavu by cesta a naše zábavy byly pro tebe lékem, jenže bys nás tu už nemusil stihnout. Ale uvaž, zda by sis pak neměl raději odpočinout na svých statcích na Sicílii, než sedět v Římě. Napiš mi obšírně o sobě – a buď zdráv!
Nepřipojuji tentokrát žádná přání kromě toho, abys byl zdráv, protože, u Polluxe, nevím, co bych ti měl přát.”
Když Vinicius obdržel tento dopis, neměl zpočátku vůbec chuť odpovídat. Měl dojem, že to nestojí za to, že to nikomu k ničemu nebude, nic nevysvětlí a nic nerozřeší. Zmocnila se ho znechucenost a pocit marnosti života. A k tomu všemu se mu zdálo, že ho Petronius vůbec nepochopí a že se stalo něco, co je oba od sebe rozdělilo. Nevyznal se ani sám v sobě. Když se vrátil ze Zátibří do své rozkošné insuly na Carinách, byl ještě zesláblý a vyčerpán a v prvních dnech nacházel v odpočinku, v pohodlí a v hojnosti, které ho obklopovaly, jisté uspokojení. Avšak tato spokojenost trvala jen krátce. Brzy pocítil, že žije v prázdnotě, že všechno to, co bylo dosud jeho životním zájmem, teď pro něho vůbec neexistuje, anebo se scvrklo do sotva postřehnutelných rozměrů. Měl pocit, jako by mu někdo přeťal v duši struny, které ho až dosud spojovaly s životem, a nenahradil je novými. Při pomyšlení, že by mohl jet do Beneventa a pak do Achaje a ponořit se do života plného rozkoše a ztřeštěných výstředností, zmocnil se ho pocit prázdnoty a marnosti. “Nač? Co z toho budu mít?” To byly první otázky, které se mu mihly hlavou.
A také mu poprvé v životě napadlo, že kdyby se tam rozjel, hovory s Petroniem, jeho důvtipnost, jiskrnost, jeho uhlazené formulace myšlenek a hledání přiléhavých slov pro každou myšlenku mohly by jej teď unavovat.
Na druhé straně však jej začala unavovat i osamocenost. Všichni jeho známí byli s caesarem v Beneventu, musil tedy sedět doma sám, hlavu plnu myšlenek a srdce plno citů, v nichž se nevyznal. Přicházely však okamžiky, kdy se domníval, že kdyby si mohl s někým popovídat o tom všem, co se v něm děje, snad by pak byl schopen to vše sám nějak vzít do ruky, uspořádat si to a lépe se v tom vyznat. Ovlivněn touto nadějí rozhodl se po několika prováhaných dnech Petroniovi přece jen odpovědět, a třebaže si nebyl jist, odešle-li mu vůbec tuto odpověď, přece jen ji načrtl těmito slovy:
“Chceš, abych psal obšírněji, dobrá tedy; dovedu-li to jasněji, nevím, protože já sám nejsem s to rozmotat řadu uzlů. Psal jsem ti o svém pobytu u křesťanů i o jejich jednání s nepřáteli, za něž měli právo pokládat i mne a Chilóna, pak o dobrotě, s jakou mě ošetřovali, i o Lygiině zmizení. Ne, milý: neušetřili mě proto, že jsem konsulův syn. Takové ohledy pro ně neexistují, odpustili přece i Chilónovi, ačkoliv jsem je sám vybízel, aby ho zakopali v zahradě. Jsou to lidé, jaké svět dosud neviděl, a učení, jaké svět dosud neslyšel. Nic více ti nedovedu říci – a kdokoli by je chtěl měřit naším měřítkem, zmýlí se. Zato však ti povím, že kdybych ležel se zlomenou rukou ve svém vlastním domě a kdyby o mne pečovali mí lidé, nebo dokonce mí příbuzní, měl bych sice dozajista větší pohodlí, ale nepocítil bych ani polovinu té starostlivosti, kterou jsem poznal u nich. A věz i to, že i Lygie je stejná jako ostatní. Kdyby byla mou sestrou nebo manželkou, nemohla by mě ošetřovat cituplněji. Nejednou mi naplňovala srdce radost, domníval jsem se totiž, že jen láska je s to prodchnout člověka takovou něžností. Nejednou jsem ji vyčetl z její tváře a z jejích očí, a věříš mi, že v takových okamžicích jsem se mezi těmi prostými lidmi, v chudé světnici, která jim byla zároveň kuchyní i tricliniem, cítil šťastnější než kdykoli předtím? Ne!