Nebyl jsem jí lhostejný a ještě dnes se mi zdá, že by bylo nehorázné myslit si něco jiného. A přece táž Lygie uprchla tajně přede mnou z Miriamina bytu. Vysedávám tu teď celé dny, hlavu v dlaních, a uvažuji, proč to udělala. Psal jsem ti, jak jsem se jí sám nabídl, že ji vrátím Aulům? Odmítla sice, prý je to už nemožné, jednak proto, že Aulové odjeli na Sicílii, jednak pro pověsti, které šíří otroci od domu k domu, takže se dostanou až na Palatin. Caesar by ji mohl Aulům opět vzít. To je pravda! Lygie však věděla, že už na ni déle naléhat nebudu, že se vzdávám cesty násilí, ale protože ji nemohu ani přestat milovat, ani bez ní žít, že ji uvedu do svého domu ověnčenými dveřmi a posadím ji ke krbu na posvěcenou kůži… A přesto utekla! Proč? Nic jí už přece nehrozilo. Jestliže mě nemiluje, mohla mě odmítnout. Den předtím jsem poznal podivného člověka, nějakého Pavla z Tarsu, který se mnou mluvil o Kristovi a o jeho učení a mluvil tak přesvědčivě, že jsem měl dojem, že každé jeho slovo, aniž by tomu chtěl, drtí v prach veškeré základy, na nichž stojí náš svět. Týž člověk mě navštívil po jejím útěku a řekl mi:
,Až Bůh otevře tvé oči světlu a sejme z nich bělmo, jak je sňal z mých očí, pak poznáš, že jednala správně, a pak ji snad opět najdeš.’ A já si tu lámu hlavu nad těmito slovy, jako bych je byl uslyšel z Pythiiných úst v Delfách. Chvílemi se mi zdá, že už trochu rozumím.
Křesťané, protože milují lidi, jsou nepřáteli našeho života, našich bohů a … našich zločinů. Lygie tedy utekla ode mne jako od člověka, který do tohoto světa patří a s nímž by musila žít život, který křesťané považují za hříšný. Řekneš snad, že mohla-li mě odmítnout, nemusila prchat. Ale což, jestliže mě miluje? Je-li tomu tak, pak chtěla utéci před láskou. Při pouhém pomyšlení na to mám sto chutí poslat otroky do všech římských uliček a rozkázat jim, aby vyvolávali po domech: ,Vrať se, Lygie!’ Ale přestávám rozumět, proč to udělala. Já bych jí přece nebránil, aby si věřila ve svého Krista, a sám bych mu v atriu postavil oltář. O jednoho nového boha více, co by mi to udělalo? A proč bych v něho nemohl uvěřit nakonec i já, který ve staré bohy nijak zvlášť nevěřím? Vím naprosto jistě, že křesťané nikdy nelžou; a oni říkají, že Kristus vstal z mrtvých. Člověk by tohle nemohl přece udělat. Onen Pavel z Tarsu, který je římským občanem, ale který, jako Žid, zná staré hebrejské knihy, mi povídal, že Kristův příchod předpovídali proroci už celých tisíc let. To vše jsou neobyčejné věci, ale cožpak nás neobyčejnost neobklopuje ze všech stran? Nepřestalo se přece ještě mluvit o Apolloniovi z Tyany. To, co tvrdil Pavel, že totiž není celá říše bohů, nýbrž že je jen jeden, to se mi zdá rozumné. Prý i Seneca je toho mínění a před ním už bylo mnoho jiných. Kristus byl, dal se ukřižovat, aby spasil svět, a vstal z mrtvých. To vše je naprosto jisté, nevidím tedy důvodu, proč bych měl zatvrzele setrvávat v opačných názorech anebo proč bych mu neměl postavit oltář, když bych byl ochoten postavit jej dejme tomu Serapidovi. Ba nepřišlo by mi ani zatěžko zříci se ostatních bohů, vždyť přece žádný rozumnější mozek v ně stejně nevěří. Jenže se zdá, že to vše křesťanům ještě pořád nestačí. Nestačí ctít Krista, je ještě nutno žít podle jeho učení. A tady teprve stojíš jakoby na břehu moře, které ti přikazují přejít pěšky. Kdybych jim to byl slíbil, vycítili by sami, že jsou to prázdná slova v mých ústech. Pavel mi to řekl otevřeně. Ty víš, jak miluji Lygii, a víš, že není nic, co bych pro ni neudělal. Ale přesto bych ani na její prosbu nebyl s to zvednout na svých zádech Soracte nebo Vesuv, ani nabrat do dlaní Trasumenské jezero, ani přebarvit své černé oči na modré, jaké mají Lygové. Kdyby to žádala, chtěl bych, jenže to není v mé moci. Nejsem filozof, ale nejsem ani tak hloupý, jak jsem se ti snad nejednou zdál. Nuže, řeknu ti tohle: nevím, jak to křesťané dělají, že žijí, ale vím zato, že tam, kde začíná jejich učení, tam končí římská nadvláda, tam končí Řím, tam končí život, rozdíl mezi poraženým a vítězem, mezi bohatým a chudým, mezi pánem a otrokem, tam končí hodnosti, tam končí caesar, zákony a celý řád světa, a místo toho všeho přichází Kristus a jakési milosrdenství, které dosud neexistovalo, a jakási dobrota, odporující lidskému i našemu římskému instinktu. Je pravda, Lygie mě zajímá více než celý slavný Řím a jeho světovláda, ať se pro mne za mne propadne svět, jen když ji budu mít ve svém domě. Ale to s tím nemá nic společného. Pro ně, pro křesťany, nestačí souhlasit slovy, je také třeba cítit, že je to tak správné, a nemít v duši nic jiného. Jenže já, bohové mi to dosvědčí nemohu! Chápeš, co to znamená? V mé povaze je něco, co se tomu učení vzpírá, a i kdyby je má ústa oslavovala, i kdybych se přizpůsoboval jeho předpisům, rozum i srdce by mi říkaly, že to dělám z lásky, pro Lygii, a že nebýt jí, nic na světě by mi nebylo protivnější. A je to zvláštní, že takový Pavel z Tarsu to chápe a že přes všechnu svou prostotu a svůj nízký původ to chápe i onen starý theurgos Petr, nejvyšší mezi nimi, který byl Kristovým učedníkem. A víš ty, co dělají? Modlí se za mne a vyprošují mi něco, čemu říkají milost; jenže na mne sestupuje jen neklid a větší a větší stesk po Lygii.
Psal jsem ti přece, že odešla tajně, ale při odchodu mi nechala kříž, který sama upletla z větviček zimostrázu. Když jsem se probudil, našel jsem ho u lůžka.
Mám ho teď v larariu a sám nevím, proč k němu vždycky přistupuji, jako by v něm bylo něco božského, totiž s úctou a s bázní. Mám jej rád, protože ho vázaly její ruce, ale nenávidím ho, protože nás rozděluje. Někdy se mi zdá, že jsou v tom všem nějaká kouzla a že theurgos Petr, i když o sobě říká, že je prostým rybářem, je větší než Apollonios a než všichni ostatní, kteří byli před ním, a že to on očaroval všecky, Lygii, Pomponii a mne samého.
Píšeš, že z mého předchozího dopisu vane neklid a smutek. Smutek je nasnadě, vždyť jsem ji znovu ztratil, a neklid je v něm proto, že se ve mně přece jen něco změnilo. Říkám ti upřímně, že není nic, co by odporovalo mé povaze více než toto učení, ale přesto se od doby, kdy jsem se s ním setkal, nepoznávám. Kouzla nebo láska?… Kirké svým dotekem měnila lidská těla, a mně změnili duši. Tohle mohla udělat snad jediná Lygie, anebo spíše Lygie pomocí toho podivného učení, které vyznává. Když jsem se od nich vrátil domů, nikdo mě neočekával. Myslili si, že jsem v Beneventu a že se tak brzy nevrátím, našel jsem tedy doma nepořádek, opilé otroky a zastihl jsem je při hostině, kterou si uspořádali v mém tricliniu. Spíše by se byli nadáli smrti než mne a méně by se jí byli vyděsili. Víš, jak pevnou rukou vedu svůj dům, a tak všechno, co žilo, padlo na kolena a někteří strachem dokonce poomdlévali. A víš, co jsem udělal já? V prvním okamžiku jsem chtěl volat po rákoskách a po rozžhaveném železu, ale hned potom se mne zmocnil jakýsi stud – věř nebo nevěř – i soucit s těmi ubožáky; jsou mezi nimi i staří otroci, které za Augustových časů přivezl od Rýna ještě můj děd M. Vinicius. Zavřel jsem se sám v knihovně a tam mi napadly ještě podivnější myšlenky, že se totiž po všem tom, co jsem slyšel a viděl u křesťanů, nehodí, abych nakládal s otroky tak, jak jsem s nimi nakládal dosud, a že jsou to také lidé.