Otroci chodili několik dnů ve smrtelné úzkosti, domnívajíce se, že otálím proto, abych mohl vymyslit o to krutější trest, ale já jsem je netrestal a nepotrestal, protože jsem nebyl s to! Třetího dne jsem je zavolal a řekl jsem jim: ,Odpouštím vám, a vy se snažte pilnou prací odčinit své viny!’ Padli po těch slovech na kolena, slzy jim tekly, vztahovali ke mně s jásotem ruce a nazývali mě pánem a otcem, a já – říkám ti to s pocitem studu – já jsem byl také dojat. Zdálo se mi v těch okamžicích, že vidím sladkou Lygiinu tvář a její oči zalité slzami a děkující mi za tento můj čin. Pro pudor!
Cítil jsem, že i mně zvlhly oči… Víš, k čemu se ti přiznám? Že jsem bez ní bezmocný, že je mi těžko samotnému, že jsem prostě nešťastný a že můj smutek je větší, než se snad domníváš… Ale pokud jde o mé otroky, zarazila mě jedna věc. Odpuštění, kterého se jim dostalo, nejen že je neučinilo drzejšími, nejen že neuvolnilo kázeň, nýbrž právě naopak, strach je nikdy nepobízel k tak pečlivé službě, k jaké je pobízí vděčnost. Nejen že slouží; nýbrž zdá se, že přímo soutěží v odhadování mých myšlenek. A já ti o tom píši proto, že když jsem den předtím, než jsem opustil křesťany, pověděl Pavlovi, že svět by se pod účinkem jeho učení rozpadl jako sud bez obručí, Pavel mi odpověděclass="underline" ,Silnější obručí než hrůza je láska.’ A teď vidím, že v některých případech může ten názor být správný. Ověřil jsem si jej také u klientů, kteří se dozvěděli o mém návratu a sběhli se přivítat mě. Víš, že jsem k nim nebyl nikdy příliš lakomý, ale ještě můj otec jednával s nimi ze zásady povýšeně a mne naučil podobnému jednání. Nuže nyní, když jsem spatřil ty ošumělé pláště a vyhladovělé obličeje, opět se mne zmocnil jakoby pocit lítosti. Rozkázal jsem, aby jim dali najíst, a pak jsem s nimi hovořil; několik jsem jich oslovil jménem, několika jsem se zeptal na jejich ženy a děti a opět jsem viděl slzy v očích a znovu jsem měl dojem, že to vidí Lygie, že má radost a že to schvaluje… Nevím, začínají-li se mi mást smysly anebo mate-li mi je láska, vím však, že mám neustále pocit, že ona se na mne zpovzdáli dívá, a bojím se udělat něco, co by ji mohlo zarmoutit a urazit. Ano, Caie! Přece jen mi změnili duši a někdy je mi takto dobře, někdy však se tou myšlenkou zase trápím, neboť se obávám, že mi vzali mou bývalou mužnost, bývalou energii a že se snad už ani nehodím nejen pro úřad, soud a hostiny, ale ani pro válku. Jsou v tom určitě kouzla! A změnili mě do té míry, že ti povím i to, co mi napadalo, ještě když jsem ležel nemocen: že kdyby se Lygie podobala Nigidii, Poppaei, Crispinille a jiným našim rozvedenkám, kdyby byla stejně špatná, stejně nemilosrdná a stejně lehká jako ony, že bych ji nemiloval tak, jak ji miluji. Ale jestliže ji miluji pro to, co nás rozděluje, pak snad vytušíš, jaký chaos vzniká v mé duši, v jakých temnotách žiji, jak před sebou nevidím jisté cesty a jak strašně nevím, co počít. Můžeme-li přirovnat život k prameni, pak v mém prameni teče místo vody neklid. Žiji nadějí, že ji snad spatřím, a někdy se mi zdá, že se to musí stát… Ale co se mnou bude za rok, za dva, to nevím a nemohu to tušit. Z Říma neodjedu. Nesnesl bych společnost augustiánů, a pak – jedinou útěchou v mém smutku a neklidu je mi pomyšlení, že jsem blízko Lygie, že se snad prostřednictvím lékaře Glauka, který slíbil, že mě navštíví, nebo prostřednictvím Pavla z Tarsu tu a tam o ní něco dozvím. Ne! Neopustil bych Řím, ani kdybyste mi slibovali místodržitelství v Egyptě. Věz také, že jsem u sochaře objednal náhrobní kámen pro Gula, kterého jsem v hněvu zabil.
Příliš pozdě jsem si uvědomil, že on mě přece nosil na rukou a první mě učil, jak mám vkládat do luku šípy.
Nevím, proč se teď ve mně probudila vzpomínka na něho, vzpomínka, která se podobá lítosti a výčitce…
Jestliže tě překvapí to, co píši, pak ti odpovím, že mne to nepřekvapuje o nic méně, ale píši ti naprostou pravdu. Buď zdráv!”
KAPITOLA 7
Na tento dopis nedostal už Vinicius odpověď. Petronius totiž neodpisoval, neboť patrně očekával, že caesar dá co nevidět rozkaz k návratu do Říma. Zpráva o tom se nějak roznesla po městě a vzbudila velikou radost v srdcích lůzy, které se stýskalo po hrách a po rozdávání obilí a oleje, jejichž velké zásoby byly nahromaděny v Ostii. Konečně Helios, Neronův propuštěnec, oznámil jeho návrat v senátu. Avšak Nero, nalodiv se s celým dvorem na Misenském mysu, vracel se pomalu a zastavoval se v pobřežních městech, buď aby si odpočinul, anebo aby vystupoval v divadlech. V Minturnách, kde opět veřejně zpíval, zdržel se dokonce přes deset dnů, ba uvažoval i o tom, nemá-li se vrátit do Neapole a vyčkat tam jara, které ostatně dávalo tušit, že přijde dříve než obvykle a že bude teplé. Celou tu dobu žil Vinicius uzavřen ve svém domě s myšlenkami na Lygii a na všechny ty nové věci, které mu naplňovaly nitro a vnášely do něho dosud neznámé představy a city. Jen tu a tam se vídal s lékařem Glaukem, jehož každá návštěva ho naplňovala vnitřní radostí, protože s ním mohl mluvit o Lygii. Glaukos sice nevěděl, kde našla útulek, ujišťoval ho však, že církevní starší ji zahrnuli starostlivou péčí. A jednou, dojat Viniciovým smutkem, řekl mu, že apoštol Petr pokáral Crispa za to, že vyčítal Lygii její pozemskou lásku.
Když to mladý patricius uslyšel, zbledl vzrušením.
I jemu se nejednou zdálo, že není Lygii lhostejný, ale stejně často upadal do pochybností a nejistoty. Teď tedy poprvé uslyšel potvrzení svých tužeb a nadějí z cizích úst, a k tomu ještě z úst křesťana. V prvním návalu vděčnosti se chtěl rozběhnout k Petrovi, ale když se dozvěděl, že není v městě a že učí v okolí, zapřísahal Glauka, aby ho k němu zavedl, a slíbil, že za to bohatě obdaruje chudé z křesťanské obce. Domníval se také, že jestliže ho Lygie miluje, pak už jen tato skutečnost odstraňuje všechny překážky, zvláště když byl ochoten kdykoliv vzdát úctu Kristovi. Avšak Glaukos, třebaže ho vytrvale přemlouval ke křtu, neodvážil se mu zaručit, že tím okamžitě získá Lygii, a řekl mu, že křest si musí člověk přát pro křest sám a z lásky ke Kristovi, a nikoli z nějaké jiné příčiny. “Je nutno mít i duši křesťanskou,” řekl mu – a Vinicius, i když ho každá překážka pobuřovala, začínal už chápat, že Glaukos mluví jako křesťan to, co mluvit musí. Sám si už dobře uvědomoval, že jednou z největších změn v jeho povaze je to, že kdysi měřil lidi a věci jen svým vlastním egoismem, kdežto nyní že se pomalu učí myšlence, že jiné oči mohou vidět jinak, že jiné srdce může jinak cítit a že správné nemusí být vždycky to, co se shoduje s osobním prospěchem.
Měl také často chuť setkat se s Pavlem z Tarsu, jehož slova v něm vzbudila zvědavost a neklid. Sestavoval si v duchu důkazy, jimiž bude bojovat proti jeho učení, odporoval mu v myšlenkách, ale přesto ho chtěl vidět a slyšet. Jenže žid Pavel odjel do Aricie. A když ho i Glaukos začal navštěvovat řidčeji, octl se Vinicius v naprosté osamocenosti. Tehdy začal opět probíhat zákoutími na okraji Subury i úzkými uličkami na Zátibří v naději, že aspoň z dálky spatří Lygii. Ale když ho zklamala i tato naděje, začala se mu v srdci rozmáhat nuda a netrpělivost. Nakonec přišla doba, že se v něm ještě jednou ozvala jeho stará povaha, a to s takovou silou, s jakou se vlna za přílivu vrací k břehu, který opustila. Zdálo se mu, že byl hlupák, že si zbytečně zatěžoval hlavu věcmi, které ho uvrhly do smutku, a že musí brát ze života, co se jen dá. Rozhodl se, že zapomene na Lygii nebo že bude aspoň hledat rozkoš a požitky mimo ni. Cítil však, že je to poslední pokus, a tak se vrhl do víru života se vší jemu vlastní slepou energií a náruživostí. A zdálo se, že život sám mu k tomu dodává odvahy. Město, přes zimu odumřelé a vylidněné, začalo opět ožívat nadějí na brzký caesarův příjezd. Chystalo mu slavnostní uvítání. A k tomu nastávalo jaro: sníh zmizel pod dechem afrických větrů, vanoucích z vrcholků Albských hor. Trávníky v zahradách se pokryly fialkami. Na forech a na Martově poli se to zahemžilo lidmi, které hřálo slunce den ze dne teplejší. Na Via Appia, která byla obvyklým místem pro projížďky za město, zavládl ruch bohatě zdobených povozů. Podnikaly se už výlety do Albských hor. Mladé ženy se pod záminkou, že jdou obětovat Junoně v Lanuviu nebo Dianě v Aricii, vytrácely z domu a za městem hledaly dojmy, společnost, schůzky a rozkoš. Tady Vinicius spatřil jednoho dne mezi nádhernými dvoukolými kočáry velkolepou carruku Petroniovy Chrysothemidy; vpředu běželi dva obrovští moloští psi a vůz byl obklopen zástupem mládeže i starých senátorů, které zdržely úřední povinnosti ve městě. Chrysothemis, řídící sama čtyřspřeží malých korsických koníků, rozdávala kolem úsměvy a lehké šlehy zlatým bičem, když však spatřila Vinicia, zastavila koně a pozvala ho do carruky a pak do svého domu na hostinu, která trvala celou noc. Vinicius se na hostině opil tak, že si ani nepamatoval, kdy ho odvezli domů. Pamatoval se však, že když se ho Chrysothemis zeptala na Lygii, urazil se, a jsa už opilý, vylil jí na hlavu číši falernského. Když o tom, už střízlivý, uvažoval, ještě stále cítil hněv. Ale o den později ho Chrysothemis, která patrně zapomněla na urážku, navštívila v jeho domě a znovu ho vzala na Appijskou silnici. Pak byla u něho na večeři, při níž se mu přiznala, že se jí už dávno znudil nejen Petronius, nýbrž i jeho loutnista a že její srdce je tedy volné. Asi týden se objevovali spolu, ale nezdálo se, že by tento poměr měl být stálý.