Ačkoliv od příhody s falernským vínem nepadlo nikdy Lygiino jméno, Vinicius se přece jen nemohl zbavit myšlenek na ni. Měl neustále pocit, že její oči ho pozorují, a tento pocit ho zneklidňoval jako jakási bázeň.
Zlobil se sám na sebe, ale za nic na světě se nemohl zbavit ani dojmu, že Lygii zarmucuje, ani lítosti, kterou toto vědomí vzbuzovalo. Po prvním žárlivém výstupu, který mu Chrysothemis sehrála kvůli dvěma syrským děvčatům, jež si koupil, krobiánsky ji od sebe vyhnal. Nepřestal se sice ihned brodit v rozkoších a prostopášnostech, naopak, dělal to jakoby Lygii na zlost, ale nakonec si uvědomil, že myšlenky na ni ho neopouštějí ani na chvíli, že jen a jen ona je příčinou jeho jak špatných, tak i dobrých činů a že ho skutečně nezajímá na světě nic kromě ní. Tu se ho zmocnila znechucenost a únava. Rozkoše se mu zprotivily a zůstaly jen výčitky. Zdálo se mu, že je bídák, a tento pocit ho naplnil nesmírným údivem, neboť dříve považoval za dobré vše, co se mu hodilo. Konečně ztratil svou nenucenost, sebejistotu a upadl do naprosté netečnosti, z níž ho nedovedla vyburcovat ani zpráva o caesarově návratu. Nic ho teď už nezajímalo, ba ani k Petroniovi se nevydal tak dlouho, dokud mu Petronius sám neposlal pozvání a svou lektiku.
Když ho spatřil, i když byl Petroniem uvítán s radostí, odpovídal na jeho otázky neochotně. A teprve po chvíli v něm vybuchly dlouho potlačované city a myšlenky a vytryskly mu z úst mohutným proudem slov.
Ještě jednou vyprávěl podrobně o tom, jak hledal Lygii, o svém pobytu mezi křesťany, o všem, co tam viděl a slyšel, o všem, co se mu rojilo v hlavě a v srdci, a nakonec začal naříkat, že upadl do zmatku, v němž ztratil klid, schopnost rozlišovat věci a hodnotit je. Teď ho nic neláká, nic mu nechutná, neví, čeho se má držet a co dělat. Je schopen Krista uctívat i pronásledovat ho, chápe velikost jeho učení, ale zároveň k němu pociťuje nepřekonatelný odpor. Pochopil, že i kdyby Lygii dostal, nebude úplným jeho majetkem, protože se o ni bude musit dělit s Kristem. A tak tedy žije, jako by nežiclass="underline" bez naděje, bez vyhlídek, bez víry ve štěstí a kolem dokola jsou temnoty, z nichž, tápaje, hledá východ, nemůže jej však najít.
Zatímco vyprávěl, pozoroval Petronius jeho změněný obličej, jeho ruce, které natahoval při řeči podivně před sebe, jako by skutečně hledal cestu ve tmě, a uvažoval. Pojednou vstal, přistoupil k Viniciovi a rozhrnul prsty jeho vlasy nad uchem.
“Víš,” zeptal se, “že máš na skráni několik šedivých vlasů?”
“To je možné,” odpověděl Vinicius. “Nepřekvapí mě, jestliže mi brzy zbělají všechny.”
Oba zmlkli. Petronius byl rozumný člověk a nejednou se zamýšlel nad lidskou duší a nad životem.
Avšak celkem vzato, život v tomto světě, v němž oba žili, mohl být sice navenek šťastný nebo nešťastný, ale vnitřně býval klidný. Tak jako mohl blesk nebo zemětřesení rozbořit chrám, tak mohlo neštěstí rozbít život, sám v sobě však sestával tento život z přímých a harmonických linií, bez jakýchkoli zmatků. Tentokrát bylo však ve Viniciových slovech něco jiného a Petronius se octl poprvé v životě tváří v tvář řadě myšlenkových uzlů, které zde dosud nikdo nerozmotával. Byl natolik rozumný, že cítil jejich závažnost, ale přes všechnu svou bystrost nedovedl odpovědět na položené otázky – a konečně, po dlouhém mlčení, řekclass="underline"
“To jsou snad kouzla.”
“Také jsem si to myslil,” odpověděl Vinicius. “Nejednou jsem měl dojem, že jsme oba dva očarováni.”
“A co kdybys,” řekl Petronius, “zašel například k Serapidovým kněžím? Není pochyb, že je mezi nimi – jako ostatně mezi všemi kněžími – mnoho podvodníků, jsou tam však i takoví, kteří vnikli do prapodivných tajemství.”
Povídal to však, aniž tomu věřil, nejistým hlasem, neboť sám cítil, jak zbytečně, ba směšně může tato rada vypadat v jeho ústech.
Vinicius si začal třít čelo a řekclass="underline"
“Kouzla! Viděl jsem kouzelníky, kteří využívali podzemní, neznámé síly, aby se obohatili, viděl jsem i takové, kteří je využívali ke škodě svých nepřátel.
Ale křesťané žijí přece v chudobě, nepřátelům odpouštějí, hlásají pokoru, ctnost a milosrdenství – co by tedy měli z kouzel a proč by jich měli používat?…”
Petronia začalo zlobit, že jeho rozum není s to najít na nic z toho odpověď ale protože se k tomu nechtěl přiznat, odpověděl, jen aby nějakou odpověď daclass="underline"
“Je to nová sekta…”
A po chvíli řekclass="underline"
“U božské obyvatelky pafských hájů! Jak to vše kazí život! Ty se obdivuješ dobrotě a ctnosti těchto lidí, já ti však povídám, že jsou špatní, protože jsou to nepřátelé života, tak jako nemoci a jako sama smrt. Stejně jich už máme dost! Nepotřebujeme ještě křesťany.
Jen si to spočti: nemoci, caesar, Tigellinus, caesarovy básně, ševci, kteří vládnou potomkům starých Quiritů, propuštěnci, kteří zasedají v senátě! U Kastora! Dost toho! Je to zhoubná a odporná sekta! Zkoušel jsi už otřást se z toho smutku a užít trochu života?”
“Zkoušel,” odpověděl Vinicius.
A Petronius se rozesmál a řekclass="underline"
“Ach ty zrádce! Otroci šíří zprávy rychle: svedl jsi mi Chrysothemidu!”