Vinicius mávl znechuceně rukou.
“Buď jak buď, já ti děkuji,” pokračoval Petronius.
“Pošlu jí pár střevíčků vyšívaných perlami; v mém milostném jazyce to znamená: ,Odejdi.’ A jsem ti povinován dvojí vděčností: jednak za to, že jsi nepřijal Euniké, jednak za to, že jsi mě zbavil Chrysothemidy. Poslouchej: vidíš před sebou člověka, který ráno vstával, koupal se, chodil na hostiny, měl Chrysothemidu, psával satiry, ba někdy dokonce proplétal prózu verši, ale který se nudil jako caesar a nedovedl se často ubránit ponurým myšlenkám. A víš, proč tomu tak bylo? Proto, že jsem hledal daleko to, co bylo blízko… Krásná žena má vždycky cenu tolika zlata, kolik sama váží, ale žena, která k tomu ještě miluje, ta je prostě k nezaplacení. Tu nekoupíš ani za všechny Verrovy poklady.
Teď si říkám toto: naplňuji život štěstím jako číši nejlepším vínem, které vydala země, a piji, dokud mi neumdlí ruka a nezblednou rty. Co bude dále, toho nedbám. A to je má nejnovější filozofie.”
“Vyznával jsi ji vždycky. Není v ní nic nového!”
“Je v ní obsah, který dřív neměla.”
Po těchto slovech zavolal Euniké. Vešla, oděna v bílé roucho, zlatovlasá, už ne bývalá otrokyně, ale jakoby bohyně lásky a štěstí.
On jí rozpřáhl vstříc paže a řekclass="underline"
“Pojď!”
Přiběhla k němu, sedla si mu na kolena, ovinula mu paže kolem krku a hlavu mu položila na hruď. Vinicius viděl, jak se její tváře začaly pomalu pokrývat nádechem purpuru, jak se oči postupně zatahovaly mlhou. Oba tvořili spolu nádherné sousoší lásky a štěstí.
Petronius sáhl do mělké vázy, stojící vedle na stole, vyňal z ní plnou hrst fialek a začal jimi obsypávat hlavu, prsa i stolu Euniké. Pak stáhl tuniku s jejích ramen a řekclass="underline"
“Šťasten, kdo jako já našel lásku, skrytou v takovémto těle… Někdy se mi zdá, že jsme dvojice bohů… Jen se podívej: vytvořil snad někdy Praxiteles, Myrón, Skopas nebo Lysippos krásnější tvary? Najdeš snad na Paru nebo v Pentelikonu takový mramor, tak teplý, růžový a milující? Jsou lidé, kteří olíbávají okraje váz, ale já hledám raději rozkoš tam, kde ji skutečně mohu najít.”
Po těchto slovech začal svými rty bloudit po jejích ramenou a šíji. Euniké se rozechvěla blahem, její oči se hned přivíraly, hned zase otvíraly s výrazem nevýslovné rozkoše. Petronius zvedl po chvíli svou aristokratickou hlavu, otočil se k Viniciovi a řekclass="underline"
“A teď uvaž, co jsou proti tomu tví ponuří křesťané. A jestliže nevidíš ten rozdíl, jdi si k nim… Ale tento pohled tě vyléčí.”
Viniciovi se rozšířilo chřípí, jímž procházela vůně fialek, naplňující celou místnost, a zbledl. Napadlo mu totiž, že kdyby mohl takto bloudit ústy po Lygiiných ramenou, byla by to jakási svatokrádežná rozkoš, tak nesmírná, že by mu pak bylo jedno, i kdyby se třeba svět propadl. Protože si však už zvykl uvědomovat si rychle, co se v něm odehrává, zpozoroval, že i nyní myslí na Lygii, a jen na ni.
A Petronius řekclass="underline"
“Euniké, přikaž, božská, aby nám dali věnce na hlavu a přinesli snídani.”
Když odešla, oslovil Vinicia:
“Chtěl jsem ji osvobodit, a víš, co mi odpověděla?
,Raději budu tvou otrokyní než caesarovou ženou.’
A nechtěla na to přistoupit. A tak jsem ji osvobodil bez jejího vědomí. Praetor mi to udělal kvůli a nevyžadoval její přítomnost. Ale ona o tom neví, stejně jako neví, že kdybych zemřel, bude jí patřit tento dům a všechny mé klenoty, kromě gem.”
Po těchto slovech vstal, prošel se po pokoji a řekclass="underline"
“Láska mění někoho více, někoho méně, ale změnila i mne. Kdysi jsem měl rád vůni verbeny, ale protože Euniké má raději fialky, i já jsem si je zamiloval nade vše a od chvíle, co přišlo jaro, dýchám jen fialkami.”
Tady se zastavil před Viniciem a zeptal se:
“A ty? Držíš se stále nardu?”
“Dej mi pokoj!” odpověděl mladík.
“Chtěl jsem, aby sis blíže prohlédl Euniké, a vypravuji ti o ní proto, že snad i ty hledáš daleko to, co je blízko. Možná že i pro tebe bije někde v tvých otrockých cubiculech věrné a upřímné srdce. Přilož na své rány takový balzám. Říkáš, že tě Lygie miluje? Je to možné! Ale jaká je to láska, když se odříká? Což to neznamená, že je tu něco silnějšího než ona? Ne, můj milý: Lygie, to není Euniké.”
Na to Vinicius odpověděclass="underline"
“Všecko je jenom jediné trápení. Viděl jsem tě, jak líbáš Euniké ramena, a pomyslil jsem si, že kdyby mi tak Lygie odhalila svá, pak ať se pod námi třeba země otevře! Ale už při samém pomyšlení na to se mne zmocnila jakási bázeň, jako kdybych se odvážil vztáhnout ruku na vestálku nebo měl v úmyslu zneuctít nějakého boha… Lygie není Euniké, jenže já chápu ten rozdíl jinak než ty. Tobě změnila láska čich, máš tedy raději fialky než verbenu, mně však změnila duši, a tak tedy přes svou ubohost a touhu dávám přednost tomu, aby Lygie byla taková, jaká je, než aby se podobala ostatním.”
Petronius pokrčil rameny.
“Pak ovšem – dobře ti tak. Ale já to nechápu.”
A Vinicius horečně odpověděclass="underline"
“Ano! Ano! My si už nemůžeme rozumět!”
Nastala opět chvíle mlčení. Pak promluvil Petronius:
“Ať Hádes pohltí tvé křesťany! Naplnili tě neklidem a zničili v tobě smysl života. Hádes ať je pohltí!
Mýlíš se, jestliže se domníváš, že je to dobročinné učení, protože dobročinné je to, co dává lidem štěstí – to jest krása, láska a moc, kdežto oni to vše zvou marností. Mýlíš se, nejsou spravedliví, protože budeme-li oplácet zlo dobrem, čím pak budeme oplácet dobro?
A ostatně, je-li za to i za ono stejná odměna, proč by pak měli být lidé dobří?”
“Ne! Odměna není stejná, ale podle jejich učení začíná až v příštím životě, který není dočasný.”
“S tím nechci nic mít, protože to teprve uvidíme, dá-li se něco vidět … bez očí. Pro mne jsou to zkrátka slaboši. Ursus uškrtil Krotóna, protože má údy z bronzu, ale jsou to hlupáci – a budoucnost nemůže patřit hlupákům.”
“Život pro ně začíná teprve smrtí.”
“To je totéž, jako by někdo řekclass="underline" den začíná nocí.
Máš v úmyslu unést Lygii?”
“Ne. Nemohu jí oplácet dobré zlým a přísahal jsem, že to neudělám.”
“Hodláš přijmout Kristovo učení?”
“Chci, ale má povaha je nesnáší.”
“A dovedeš na Lygii zapomenout?”
“Ne.”
“Tak cestuj.”
V tom okamžiku oznámili otroci, že snídaně je připravena, ale Petronius, který myslil, že připadl na dobrou myšlenku, cestou do triclinia pokračovaclass="underline"
“Sjezdil jsi kus světa, ale jen jako voják, který spěchá na určené místo a cestou se nezdržuje. Pojeď s námi do Achaje. Caesar dosud nezavrhl úmysl vydat se tam. Po cestě se bude všude zastavovat, zpívat, shromažďovat věnce, vykrádat chrámy a nakonec se vrátí jako triumfátor do Itálie. Bude to něco jako tažení Bakcha a Apollóna v jedné osobě. Augustiáni, augustiánky, tisíce louten – u Kastora! Stálo by za to vidět to, protože svět neviděl dosud nic podobného.”
Tu si lehl na lavici před stolem, vedle Euniké, a zatímco mu otrok věnčil hlavu sasankovým věncem, pokračovaclass="underline"
“Co jsi vlastně viděl v Corbulonových službách?
Nic! Prohlížel sis snad důkladně řecké chrámy, tak jako já, když jsem déle než dva roky putoval z rukou jednoho průvodce do rukou druhého? Byl jsi snad na Rhodu, podívat se na místo, kde stával kolos? Viděl jsi v Panopé ve Fokidě hlínu, z které lepil Prométheus lidi, anebo ve Spartě vejce, které snesla Léda, nebo v Athénách slavný sarmatský pancíř, vyrobený z koňských kopyt, anebo Agamemnónův koráb na Euboji, anebo číši, jejíž formou byl levý Helenin prs? Viděl jsi Alexandrii, Memfis, pyramidy, Isidin vlas, který si vytrhla ve smutku po Osiridovi? Slyšel jsi Memnónovo sténání? Svět je velký a není všemu konec na Zátibří!