Já budu provázet caesara, ale pak, až se bude vracet, opustím ho a pojedu na Kypr, protože tahle má zlatovlasá bohyňka si přeje, abychom spolu obětovali Kypridě v Pafu holoubata, a ty bys měl vědět, že vše, co si přeje ona, se stane.”
“Jsem tvá otrokyně,” řekla Euniké.
Petronius jí položil hlavu do klína a řekl s úsměvem:
“Jsem tedy otrokem otrokyně. Obdivuji se ti, božská, od hlavy až k patám.”
Pak řekl Viniciovi:
“Jeď s námi na Kypr. Ale nezapomeň, že předtím se musíš setkat s caesarem. Není dobře, že jsi u něho dosud nebyl; Tigellinus je schopen využít toho k tvému neprospěchu. Osobně tě sice nechová v nenávisti, ale nemůže tě mít rád už proto, že jsi můj synovec… Řekneme, že jsi byl nemocen. Musíme uvážit, co mu máš odpovědět, jestliže se tě zeptá na Lygii. Nejlepší bude, jestliže mávneš rukou a řekneš mu, že byla, dokud se ti nezprotivila. Caesar to pochopí. Pověz mu také, že tě nemoc zdržela doma a že horečku zvětšil ještě zármutek nad tím, že jsi nemohl být v Neapoli a slyšet jeho zpěv, a že tě uzdravila pouze naděje, že ho uslyšíš. Neboj se přehánět. Tigellinus vyhlašuje, že vymyslí pro caesara něco nejen velikého, nýbrž i velkolepě drahého. Bojím se jenom, aby mi nepodrazil nohy. Bojím se také tvé povahy…”
“A víš,” řekl Vinicius, “že jsou lidé, kteří se caesara nebojí a žijí si tak klidně, jako by ani nebyl na světě?”
“Vím, koho budeš jmenovat: křesťany.”
“Ano. Oni jediní! A co je vlastně náš život? Neustálý strach.”
“Dej mi pokoj se svými křesťany. Nebojí se caesara, protože caesar o nich možná ani neslyšel; rozhodně však o nich nic neví a zajímají ho asi tolik jako zvadlé listí. Ale já ti povídám, že jsou to zbabělci, že to cítíš i ty sám a že otřásá-li se tvá povaha při pomyšlení na jejich učení, pak právě proto, že cítíš jejich slabošství.
Ty jsi člověk z jiného těsta, a proto dej s nimi pokoj sobě i mně. My dovedeme žít i umřít, ale co dovedou oni, to se neví.”
Vinicia zarazila tato slova, a když se vrátil domů začal uvažovat o tom, že ta jejich dobrota a milosrdenství je možná opravdu důkazem jejich slabošské duše.
Zdálo se mu, že lidé tvrdí a pevní by nedovedli takto odpouštět. Napadlo mu, že to může být skutečně důvod, proč jeho římská duše pociťuje k jejich učení odpor. “My dovedeme žít i umřít,” řekl Petronius.
A oni? Oni dovedou jen odpouštět, ale nechápou ani skutečnou lásku, ani skutečnou nenávist.
KAPITOLA 8
Když se caesar vrátil do Říma, zlobil se sám na sebe, že se vrátil, a už po několika dnech vzplanul znovu touhou odjet do Achaje. Vydal dokonce edikt, v němž oznamoval, že jeho nepřítomnost nepotrvá dlouho a veřejné záležitosti neutrpí tedy žádnou škodu. Pak se vypravil, provázen augustiány, mezi nimiž byl i Vinicius, na Kapitol, kde obětoval bohům na šťastnou cestu. Ale na druhý den, když zase navštívil Vestin příbytek, došlo k příhodě, která změnila všechny záměry. Nero nevěřil v bohy, ale bál se jich, a zvláště tajuplná Vesta v něm vzbuzovala takovou bázeň, že sotva spatřil bohyni a posvátný oheň, vstaly mu pojednou hrůzou vlasy na hlavě, čelisti se mu sevřely, všemi jeho údy proběhlo zachvění a on se skácel do náruče Vinicia, který stál náhodou hned za ním. Vynesli ho ihned ze svatyně a přenesli na Palatin. Tam přišel sice brzy k sobě, ale neopustil lůžko po celý den. A k nesmírnému údivu všech prohlásil, že odjezd odkládá neodvolatelně na pozdější dobu, protože bohyně ho tajemně varovala před spěchem. O hodinu později rozhlašovali už veřejně lidu po celém Římě, že caesar, vida smutné obličeje občanů a řídě se svou láskou k nim, láskou otce k dětem, zůstane s nimi a bude s nimi sdílet radosti i starosti. Lid, rozradován rozhodnutím a zároveň jist, že budou hry a rozdávání obilí, shromáždil se v davech před Palatinskou branou a provolával slávu božskému caesarovi. A caesar přerušil hru v kostky, které hrál s augustiány, a řekclass="underline"
“Ano! Bylo nutno to odložit; Egypt a vláda nad Východem mě podle věštby nemůže minout, neuteče mi tedy ani Achaia. Dám prokopat Korintskou šíji a v Egyptě postavím takové pomníky, že ve srovnání s nimi se budou pyramidy zdát dětskými hračkami.
Dám postavit sfingu sedmkrát větší, než je ta, která hledí do pouště nedaleko Memfidy; a rozkáži, aby jí dali mou tvář. Budoucí věky budou hovořit jen o tomto pomníku a o mně.”
“Už sis postavil pomník svými básněmi,” řekl Petronius, “pomník ne sedminásobně, ale třikrát sedminásobně větší, než je Cheopsova pyramida.”
“A zpěvem?” zeptal se Nero.
“Bohužel! Kdyby ti tak někdo dovedl postavit takovou sochu, jako je Memnónova, sochu, která by pokaždé za východu slunce zpívala tvým hlasem! Pak by se moře kolem Egypta celé věky hemžila loďmi, na kterých by davy lidí ze tří světadílů naslouchaly tvé písni.”
“Bohužel, kdo by to dovedl?” řekl Nero.
“Ale můžeš se dát vytesat z čediče, jak řídíš čtyřspřeží.”
“To je pravda! To udělám!”
“Bude to dárek lidstvu.”
“A v Egyptě se ožením s Lunou, která je teď vdova, a pak budu opravdu bohem.”
“A nám dáš za ženy hvězdy a my utvoříme nové souhvězdí, které se bude jmenovat Neronovo souhvězdí. Ale Vitellia ožeň s Nilem, aby plodil hrochy. Tigellinovi dej darem poušť, bude králem šakalů…”
“A co věnuješ mně?” zeptal se Vatinius.
“Kéž ti požehná Apis! Uspořádal jsi nám v Beneventu tak skvělé hry, že ti nemohu přát nic zlého: ušij pár bot pro Sfingu, v noční rose jí totiž mrznou nohy, a potom budeš šít boty pro kolosy, z nichž jsou postaveny špalíry před chrámy. Tam najde každý vhodné zaměstnání. Domitius Afer například bude strážcem pokladu, protože je znám svou poctivostí. Mám rád, caesare, když sníš o Egyptě, a zarmucuje mě, žes odložil odjezd.”
A Nero řekclass="underline"
“Vaše smrtelné oči nic neviděly, protože bozi jsou neviditelní pro každého, komu se nechtějí zjevit. Ale když jsem byl ve Vestině chrámu, ona sama stanula při mně a pošeptala mi přímo do ucha: ,Odlož odjezd.’
Stalo se to tak neočekávaně, že jsem se poděsil, ačkoliv bych vlastně měl být bohům vděčen za tak zjevnou péči o mne.”
“Všichni jsme se poděsili,” řekl Tigellinus, “a vestálka Rubria omdlela.”
“Rubria!” řekl Nero. “Má tak sněhobílý krk!”
“Ale červená se, když tě vidí, božský caesare…”
“Ano! I já jsem si toho všiml. Je to podivné! Vestálka! V každé vestálce je něco božského, a Rubria je velmi krásná.”
Tu se na chvíli zamyslil a pak se zeptaclass="underline"
“Povězte mi, proč se lidé bojí Vesty více než ostatních bohů? Čím to je? Jen se podívejte, mne samého se zmocnil strach, třebaže jsem nejvyšším knězem. Vzpomínám si jen, že jsem padl naznak a byl bych klesl k zemi, kdyby mě někdo nezachytil. Kdo to byl?”
“Já,” odpověděl Vinicius.
“Ach, ty, ,drsný Arési’? Proč jsi nebyl v Beneventu?
Slyšel jsem, že jsi byl nemocen, a skutečně, změnil ses v obličeji. A ještě něco! Slyšel jsem, že tě Krotón chtěl zavraždit? Je to pravda?”
“Je – a zlomil mi ruku. Ale ubránil jsem se.”
“Tou zlomenou rukou?”
“Pomohl mi jeden barbar, který byl silnější než Krotón.”
Nero naň udiveně pohlédl.
“Silnější než Krotón? Nežertuješ? Krotón byl nejsilnější ze všech lidí, a teď je nejsilnější Syfaxos z Ethiopie.”