“Povídám ti, caesare, co jsem viděl na vlastní oči.”
“A kde je ta perla? Nestal se Nemorenským králem?”
“Nevím, caesare. Ztratil jsem ho z očí.”
“A nevíš ani, z kterého je národa?”
“Měl jsem zlomenou ruku, nemohl jsem se ho tedy na nic vyptávat.”
“Vyhledej mi ho.”
Na to řekl Tigellinus:
“Já si to vezmu na starost.”
Ale Nero mluvil dále k Viniciovi:
“Děkuji ti, žes mě zachytil. Kdybych spadl, mohl jsem si roztříštit hlavu. Kdysi jsi byl dobrý společník, ale od dob války a tvých služeb pod Corbulonem jsi nějak zdivočel a vídám tě jen zřídkakdy.”
Pak se na chvíli odmlčel a řekclass="underline"
“Jak se má to děvče … příliš úzká v bocích … do které ses zamiloval a kterou jsem pro tebe vzal Aulům?”
Vinicius upadl do rozpaků, ale Petronius mu přispěchal okamžitě na pomoc:
“Vsadím se, pane,” řekl, “že na ni zapomněl. Vidíš jeho rozpaky? Zeptej se ho, kolik jich bylo od té doby, a neručím ti, zda dovede odpovědět aspoň na to. Viniciové jsou dobří vojáci, ale ještě lepší kohouti. Potřebují hejno. Potrestej ho, pane, a nepozvi ho na hostinu, kterou nám na tvou počest slibuje uspořádat Tigellinus na Agrippově rybníce.”
“Ne, to neudělám. Důvěřuji Tigellinovi v tom, že právě tam nebude ono hejno chybět.”
“Což by mohly nebýt charitky tam, kde bude amor?” odpověděl Tigellinus.
Avšak Nero řekclass="underline"
“Trápí mě nuda! Zůstal jsem z vůle bohyně v Římě, ale nesnáším Řím. Odjedu do Antia. Dusím se v těch úzkých ulicích, mezi těmi domy na spadnutí, v těch špinavých zákoutích. Zasmrádlý vzduch vane až sem, do mého domu a do mých zahrad. Ach, kdyby tak zemětřesení zničilo Řím, kdyby jej nějaký rozhněvaný bůh srovnal se zemí, pak bych vám teprve ukázal, jak se má stavět město, které je metropolí světa a mým sídlem!”
“Caesare,” odpověděl Tigellinus, říkáš: ,Kdyby nějaký rozhněvaný bůh zničil město,’ – ano?”
“Ano! A co má být?”
“A cožpak ty nejsi bůh?”
Nero mávl unuděně rukou a pak řekclass="underline"
“Uvidíme, co nám zchystáš na Agrippových rybnících. Pak odjedu do Antia. Vy všichni jste malí, nechápete tedy, že já potřebuji veliké věci.”
Po těchto slovech přivřel oči, dávaje tak na srozuměnou, že si potřebuje odpočinout. Augustiáni se začali rozcházet. Petronius vyšel s Viniciem a řekl mu:
“Jsi tedy pozván k účasti na zábavě. Měděnobradý se zřekl cestování, ale zato bude vyvádět více než kdykoli jindy a roztahovat se v městě jako ve vlastním domě. Snaž se i ty najít v těch ztřeštěnostech rozptýlení a zapomnění. K ďasu! Podrobili jsme si přece svět, máme tedy právo se bavit. Ty, Marku, jsi velmi hezký chlapec, a tomu připisuji zčásti svou náklonnost k tobě. U Diany efeské! Kdybys tak mohl vidět své srostlé obočí a svůj obličej, v němž člověk pozná starou krev Quiritů! Tamti chlapíci vypadají vedle tebe jako propuštěnci. Ano! Nebýt toho podivínského učení, byla by dnes Lygie v tvém domě. Zkus mi teď ještě dokazovat, že to nejsou nepřátelé života a lidí… Zacházeli s tebou dobře, můžeš jim tedy být vděčen, ale na tvém místě bych pojal nenávist k tomu učení a hledal bych rozkoš tam, kde ji lze najít. Jsi hezký hoch, opakuji ti, a Řím se hemží rozvedenkami.”
“Divím se jenom, že tě to všecko ještě neunavuje,” odpověděl Vinicius.
“A kdo ti to řekl? Unavuje mě to už dlouho, ale já nemám tvé mládí. A pak mám jiné záliby, které ty nemáš. Mám rád knihy, které ty nemáš rád, mám rád poezii, která tě nudí, mám rád vzácné nádoby, gemy a spoustu věcí, na které ty se ani nepodíváš, mám bolesti v kříži, které ty nemíváš, a konečně jsem našel Euniké, kdežto ty jsi nic takového nenašel… Mně je dobře doma, mezi uměleckými veledíly, ale z tebe estéta nikdy neudělám. Já vím, že v životě nenajdu už nic více než to, co jsem už našel, ale ty sám nevíš, že stále ještě doufáš a hledáš. Kdyby na tebe přišla smrt, zemřel bys přes všechnu svou odvahu a všechen svůj smutek pln údivu nad tím, že už musíš opustit svět, kdežto já bych to přijal jako nutnost, přesvědčen, že není na světě takových jahod, které bych byl neochutnal. Nepospíchám, ale nebudu ani otálet; budu se jen snažit, aby mi bylo až do posledního okamžiku veselo.
Jsou na světě i veselí skeptikové. Stoikové jsou pro mě hlupáci, ale stoicismus aspoň otužuje, kdežto tví křesťané zavádějí na světě smutek, který je v životě tím, čím je v přírodě déšť… Víš, co jsem se dozvěděl? Že o slavnostech, které uspořádá Tigellinus, budou na březích Agrippova jezera lupanary, v nichž budou shromážděny ženy z nejpřednějších římských domů.
Což by se tam nenašla aspoň jedna natolik krásná, aby tě mohla potěšit? Budou tam i panny, které vystoupí poprvé na veřejnost … jako Nymfy. Takové je naše římské impérium! Je už teplo. Jižní vítr ohřeje vodu a nezdrsní nahá těla. A ty, Narcisi, věz, že se nenajde ani jedna, která by ti odporovala. Ani jedna – i kdyby to měla být vestálka.”
Vinicius si začal bušit pěstí do hlavy jako člověk zaujatý věčně jedinou myšlenkou.
“Člověk musí mít zatrolené štěstí, aby trefil právě na takovou jedinou…”
“A kdo to způsobil? Křesťané! Ale lidé, jejichž znakem je kříž, nemohou být jiní. Poslouchej mě: Řecko bylo krásné a vytvořilo moudrost světa, my jsme vytvořili sílu – ale co, myslíš, může vytvořit tohle učení?
Víš-li to, vysvětli mi to, protože, u Polluxe, nedovedu si to představit!”
Vinicius pokrčil rameny.
“Člověk by si mohl myslit, že se bojíš, abych se nestal křesťanem.”
“Bojím se, aby sis nepokazil život. Nedovedeš-li být Řeckem, buď Římem: vládni a užívej! Naše ztřeštěnosti mají určitý smysl proto, protože v nich je právě tato myšlenka. Měděnobradým pohrdám, protože je to řecký šašek. Kdyby se považoval za Římana, uznal bych, že jedná správně, když si dovoluje tyhle ztřeštěnosti. Slib mi, že vrátíš-li se teď domů a najdeš tam nějakého křesťana, vyplázneš na něj jazyk. Bude-li to lékař Glaukos, ani ho to neudiví. Na shledanou na Agrippově jezeře.”
KAPITOLA 9
Praetoriáni obstupovali háje rostoucí na březích Agrippova rybníku, aby příliš velké davy nepřekážely caesarovi a jeho hostům, protože se beztak povídalo, že vše, co v Římě vyniká bohatstvím, rozumem nebo krásou, přišlo na onu hostinu, které nebylo rovno v celých dějinách města. Tigellinus chtěl caesarovi vynahradit odloženou cestu do Achaje a zároveň předstihnout všechny, kdož kdykoli předtím hostili Nerona, a dokázat mu, že tak jako on nedovede jej pobavit nikdo.
A proto, ještě když byl s caesarem v Neapoli a pak v Beneventu, činil přípravy a posílal rozkazy, aby přiváželi z nejodlehlejších koutů světa zvířata, ptáky, vzácné ryby a rostliny, a neopomíjel ani nádoby a tkaniny, které měly hostině dodat slavnostní ráz. Na ukojení šílených nápadů plynuly příjmy z celých provincií, ale na to se mocný oblíbenec nemusil ohlížet. Jeho vliv rostl den ode dne. Tigellinus nebyl snad ještě Neronovi milejší než jiní, ale stával se pro něj stále nezbytnější.
Petronius ho nedostižně předstihoval uhlazeností, rozumem a důvtipem a při rozhovorech dovedl caesara lépe bavit, jenže ke své smůle vynikal tím i nad caesara, a tak v něm vzbuzoval závist. Nedovedl také být nástrojem poslušným ve všem caesara a Nero se bál jeho mínění, šlo-li o věci vkusu; v Tigellinově společnosti se však neostýchal nikdy. Už přízvisko “arbiter elegantiarum”, které dali Petroniovi, dráždilo Neronovu ješitnost Neboť kdo jiný by je měl vlastně nosit, ne-li on sám? Tigellinus měl však přece jen tolik rozumu, že si uvědomoval své nedostatky, a když viděl, že se nemůže měřit ani s Petroniem, ani s Lucanem, ani s ostatními, kteří vynikali ať už původem, nebo talentem, nebo věděním, rozhodl se, že je zastíní přizpůsobivostí svých služeb, především však takovým přepychem, který udiví i Neronovu fantazii.