“Miluji tě! Pojď! Nikdo nás neuvidí. Pospěš si!”
Vinicius jako by procitl ze spánku.
“Kdo jsi?”
Ale ona se o něj opřela prsy a naléhala:
“Pospěš si! Podívej se, jak je tu prázdno, a já tě miluji! Pojď!”
“Kdo jsi?” opakoval Vinicius.
“Hádej!”
Po těchto slovech přitiskla přes závoj své rty k jeho rtům, přitahujíc k sobě jeho hlavu. Konečně, když jí už došel dech, odtrhla se od něho.
“Pro lásku … noc vášní!” řekla lapajíc rychle po vzduchu. “Dnes můžeme! Jsem tvá!”
Avšak Vinicia zchladil onen polibek a naplnil ho novým hnusem. Jeho duše i srdce byly jinde a na celém světě neexistovalo pro něho nic kromě Lygie.
Odstrčil tedy zahalenou postavu a řekclass="underline"
“Ať jsi kdokoli, miluji jinou a nechci tě.”
Avšak ona k němu přiblížila hlavu:
“Odhrň závoj…”
Avšak v témž okamžiku zašustělo listí blízkých myrtových keřů; postava zmizela jako přelud a jen z dálky se ozval její smích, podivný a zlověstný.
Před Viniciem se objevil Petronius.
“Slyšel jsem a viděl jsem,” řekl.
A Vinicius řekclass="underline"
“Pojďme odtud!”
Šli tedy. Prošli kolem lupanarů zářících světly, prošli hájem, řetězem praetoriánů na koních a vyhledali své lektiky.
“Zajdu k tobě,” řekl Petronius.
Usedli spolu do jedné lektiky. Avšak cestou oba mlčeli. Teprve když byli v atriu Viniciova domu, řekl Petronius:
“Víš, kdo to byl?”
“Rubria?” zeptal se Vinicius, pobouřen už pouhým pomyšlením na to, protože Rubria byla vestálka.
“Ne.”
“Kdo tedy?”
Petronius ztlumil hlas:
“Vestin oheň byl zneuctěn, protože Rubria byla s caesarem. Ale s tebou mluvila…”
A dokončil ještě tišeji:
“Diva Augusta.”
Nastala chvíle mlčení.
“Caesar,” řekl Petronius, “nedovedl před ní skrýt svou touhu po Rubrii, snad se mu tedy chtěla pomstít.
A já jsem vás vyrušil proto, že kdybys Augustu poznal a odmítl ji, nebylo by pro tebe záchrany: pro tebe, pro Lygii a možná ani pro mne.”
Avšak Vinicius vybuchclass="underline"
“Mám dost Říma, caesara, hostin, Augusty, Tigellina i vás všech! Dusím se! Nemohu tak žít! Chápeš mě?!”
“Ztrácíš hlavu, soudnost, rozvahu! Vinicie!”
“Na celém světě miluji jenom ji!”
“Nu a?”
“Nechci tedy jinou lásku, nechci váš život, vaše hostiny, vaši nestoudnost a vaše zločiny!”
“Co se to s tebou děje? Jsi snad křesťan?”
A mladý muž si sevřel hlavu rukama a opakoval jakoby v zoufalství:
“Ještě ne! Ještě ne!”
KAPITOLA 10
Petronius odešel domů, krče rameny a velmi nespokojen. Teď poznal i on, že si s Viniciem přestali rozumět a že se jejich duše rozešly. Kdysi měl Petronius na mladého vojáka nesmírný vliv. Byl mu ve všem vzorem a často stačilo několik ironických slov, aby Vinicia od něčeho odradil anebo k něčemu pobídl. Teď z toho všeho nezůstalo nic, tak naprosto nic, že se Petronius už ani nepokoušel užít starých prostředků, protože cítil, že jeho vtip a ironie sklouznou bez účinku po nových vrstvách, do nichž obalily Viniciovu duši láska a setkání s nepochopitelným světem křesťanů. Zkušený skeptik pochopil, že ztratil klíč od této duše. Vzbuzovalo to v něm nespokojenost, ba dokonce obavy, které ještě posílily události této noci. Není-li to u Augusty přechodné vzplanutí, nýbrž trvalejší touha, uvažoval Petronius, pak jsou dvě možnosti: buď jí Vinicius neodolá, a pak ho může zahubit první náhodná událost, anebo – a to je mu dnes podobné – Poppaeu odmítne, a pak bude ztracen najisto; a s ním možná i já, už jen proto, že jsem jeho příbuzný a že Augusta, která zahrne svou nelibostí celou rodinu, přenese váhu svého vlivu na Tigellina… I to, i ono bylo zlé. Petronius byl srdnatý člověk a smrti se nebál, ale protože od ní nic neočekával, nechtěl ji zbytečně přivolávat. Po dlouhých úvahách se konečně rozhodl, že nejlepší a nejbezpečnější bude, vypraví-li Vinicia z Říma na cesty.
Ach, kdyby mu tak mohl dát na cestu nádavkem Lygii, byl by to s radostí udělal. Ale i tak doufal, že mu nedá mnoho práce Vinicia přemluvit. Kdyby se mu to podařilo, rozšířil by na Palatinu zprávu, že Vinicius je nemocen, a odvrátil by tak nebezpečí jak od něho, tak od sebe. Augusta konečně neví, zda ji Vinicius poznal; může se domnívat, že ne, takže její ješitnost dosud příliš neutrpěla. V budoucnu by to však mohlo dopadnout jinak a tomu bude třeba předejít. Petronius chtěl především získat čas, bylo mu totiž jasné, že vydá-li se caesar do Achaje, Tigellinus, který se vůbec nevyzná v umění, ustoupí do pozadí a ztratí svůj vliv. V Řecku si byl Petronius jist svým vítězstvím nad všemi soupeři.
Zatím se tedy rozhodl bdít nad Viniciem a přemlouvat ho k cestě. Více než deset dnů uvažoval dokonce o tom, že kdyby vymohl na caesarovi edikt, kterým by se všichni křesťané vypověděli z Říma, opustila by Řím s ostatními vyznavači Krista také Lygie a za ní by šel i Vinicius. Pak by ho nemusil ani přemlouvat.
A uskutečnit tento záměr bylo docela možné. Vždyť tomu není tak dávno, co Židé vyvolali nepokoje z nenávisti ke křesťanům. Jenže caesar Claudius nedovedl rozlišit jedny od druhých a vyhnal Židy. Proč by tedy Nero nemohl vyhnat křesťany? V Římě by bylo aspoň více místa. Petronius vídal po oné “plovoucí hostině”
Nerona každý den, buď na Palatinu, nebo v jiných domech. Vnuknout mu takovou myšlenku bylo snadné, protože caesar neodmítal nikdy nápady, které někomu přinášely záhubu nebo škodu. Po zralých úvahách si Petronius sestavil celý plán. Uspořádá u sebe hostinu a na ní přemluví caesara, aby takový edikt vydal. Choval dokonce oprávněnou naději, že caesar pověří provedením ediktu právě jej. Kdyby se tak stalo, vypravil by Lygii se všemi poctami, které patří Viniciově milence, například do Bají a tam by se mohli milovat a hrát si na křesťanství, co by duše ráčila.
Vinicia navštěvoval často, jednak proto, že se přes všechen svůj římský egoismus nedovedl zbavit náklonnosti k němu, jednak proto, že ho přemlouval k cestě. Vinicius předstíral, že je nemocen, a neobjevoval se na Palatinu, kde se rodily denně jiné plány. Jednoho dne uslyšel konečně Petronius z vlastních caesarových úst, že za tři dny odjíždí s konečnou platností do Antia. Hned na druhý den to šel oznámit Viniciovi.
Avšak Vinicius mu ukázal seznam lidí pozvaných do Antia. Přinesl mu jej ráno caesarův propuštěnec.
“Je v něm mé jméno,” řekl, “a je v něm i tvé. Až se vrátíš, najdeš doma stejný seznam.”
“Kdybych nebyl mezi pozvanými,” odpověděl Petronius, “znamenalo by to, že musím zemřít, já však neočekávám, že by k tomu došlo před výpravou do Achaje. Nero mě tam bude příliš potřebovat.”
Pak si prohlédl seznam a řekclass="underline"
“Sotva jsme přijeli do Říma, už zase musíme opustit domov a vléci se do Antia. Ale tak to musí být!
Protože to není jen pozvání, nýbrž zároveň rozkaz.”
“A kdyby někdo neposlechl?”
“Dostal by jinou pozvánku: aby se vydal na značně delší cestu, na takovou, z které se už nevrací. Jaká škoda, že jsi neposlechl mé rady a neodjel, dokud byl ještě čas. Teď musíš do Antia.”