“Teď musím do Antia… Tak se podívej, v jakých žijeme dobách a jakými jsme otroky!”
“To sis uvědomil teprve dneska?”
“Ne. Ale podívej se: tys mi dokazoval, že křesťanské učení je nepřítelem života, protože jej spoutává.
Ale což mohou být tvrdší pouta než ta, která nosíme teď? Řekl jsi: ,Řecko vytvořilo moudrost a krásu, Řím moc.’ Kdepak je ta naše moc?”
“Zavolej si Chilóna. Nemám dnes ani trochu nálady k filozofování. U Herkula! Tuhle dobu jsem přece nevytvořil já, a já za ni neodpovídám. Ale mluvme o Antiu. Měl by sis uvědomit, že tě tam čeká veliké nebezpečí a že by pro tebe bylo možná lepší změřit své síly s tím Ursem, který uškrtil Krotóna, než jet do Antia. Jenže ty nemůžeš nejet.”
Vinicius mávl nedbale rukou a řekclass="underline"
“Nebezpečí! Všichni se brodíme tmou smrti a co chvíli se kterási hlava do té tmy ponoří.”
“Mám ti vypočíst všechny, kdož měli rozum a dožili se proto vzdor časům Tiberiovým, Caligulovým, Claudiovým a Neronovým osmdesáti nebo devadesáti let? Vezmi si třeba jen takového Domitia Afera. Ten zestárl v klidu, ačkoliv to byl celý život zloděj a lotr.”
“Možná že proto, možná že právě proto!” odpověděl Vinicius.
Pak si začal prohlížet seznam a řekclass="underline"
“Tigellinus, Vatinius, Sextus, Africanus, Aquilinus Regulus, Suilius Nerulinus, Eprius Marcellus a tak dále! Pěkná sbírka lumpů a lotrů!… A tohleto prý vládne světem!… Neslušelo by jim lépe, kdyby objížděli městečka a ukazovali nějakého egyptského nebo syrského boha, chřestíce při tom sistry a vydělávajíce si na živobytí věštěním nebo tancem?”
“Anebo by mohli ukazovat učené opice, počítající psy nebo osla hrajícího na flétnu,” dodal Petronius.
“To všecko je pravda, ale mluvme o něčem důležitějším. Pozorně mě poslouchej: vyprávěl jsem na Palatinu, že jsi nemocen a nemůžeš vycházet – ale tvé jméno je přesto v seznamu. To znamená, že někdo neuvěřil mým řečem a udělal to úmyslně. Neronovi na tom nezáleží, protože ty jsi pro něho voják, s nímž se dá mluvit nanejvýš o závodech v cirku a který nemá o poezii a hudbě ani ponětí. Nuže, vepsání tvého jména do seznamu zařídila Poppaea a to znamená, že její touha po tobě nebyla jen přechodné vzplanutí a že tě chce dobýt.”
“Je odvážná, ta Augusta!”
“Odvážná je určitě, protože to pro ni může znamenat neodvratnou záhubu. Kéž by jí Venuše vnukla co nejdříve nějakou jinou lásku! Ale dokud chce tebe, musíš být nanejvýš opatrný. Měděnobradému začíná už pomalu všednět, Nero dává už teď přednost Rubrii nebo Pythagorovi, ale už jen pro svou ješitnost by se vám pomstil nejstrašnějším způsobem.”
“V háji jsem nevěděl, že to se mnou mluvila ona, ale poslouchal jsi přece a víš, co jsem jí odpověděclass="underline" že miluji jinou a ji že nechci.”
“Ale já tě zapřísahám při všech bozích podsvětí, neztrácej aspoň ty zbytky rozumu, které ti křesťané ještě nechali. Jak můžeš váhat, když máš na vybranou mezi záhubou pravděpodobnou a jistou? Cožpak jsem ti už neřekl, že kdybys ranil Augustinu ješitnost, nebylo by pro tebe záchrany? U Háda! Jestliže tě omrzel život, otevři si žíly anebo nalehni na meč raději hned, protože urazíš-li Poppaeu, může tě potkat smrt, která nebude tak lehká. Kdysi se s tebou hovořilo příjemněji! Oč ti vlastně jde? Ubude tě snad? Anebo ti to zabrání, abys miloval svou Lygii? A nezapomeň přitom, že Poppaea ji viděla na Palatinu a že se snadno dovtípí, kvůli komu odmítáš tak vysokou milost. A pak si ji najde, kdyby ji ze země měla vyhrabat. Zahubíš nejen sebe, nýbrž i Lygii, rozumíš?”
Vinicius poslouchal, jako by myslil na něco jiného, a konečně prohlásiclass="underline"
“Musím ji vidět.”
“Koho? Lygii?”
“Lygii.”
“Víš, kde je?”
“Ne.”
“Začneš ji tedy znovu hledat po starých hřbitovech a na Zátibří?”
“Nevím, ale musím ji vidět.”
“Dobrá. I když je to křesťanka, snad se ukáže, že je rozumnější než ty, a ukáže se to určitě, jestliže si nepřeje, abys zahynul.”
Vinicius pokrčil rameny.
“Zachránila mě z Ursových rukou.”
“Pak si tedy pospěš, protože Měděnobradý nebude odjezd odkládat. Rozsudky smrti může vydávat i z Antia.”
Ale Vinicius neposlouchal. Zaujala ho jen jediná myšlenka: setkat se s Lygií. Začal tedy uvažovat, jak.
Zatím se přihodila věc, která mohla odstranit všechny těžkosti. Na druhý den totiž přišel neočekávaně Chilón.
Přišel nuzný a rozedraný, se stopami hladu v obličeji a v roztrhaných hadrech, ale služebnictvo, které mělo z dřívějška rozkaz, aby ho vpouštělo v každou denní i noční dobu, neodvažovalo se ho zadržet, takže vstoupil přímo do atria, a stanuv před Viniciem, řekclass="underline"
“Kéž ti bohové dají nesmrtelnost a rozdělí se s tebou o vládu nad světem.”
Vinicius měl v prvním okamžiku sto chutí dát ho vyhodit za dveře. Ale napadlo mu, že by Řek mohl třeba vědět něco o Lygii, a zvědavost zvítězila nad odporem.
“To jsi ty?” zeptal se. “Co je s tebou?”
“Špatně se mi vede, synu Jovišův,” odpověděl Chilón. “Skutečná ctnost je zboží, které dnes nikdo nežádá, a opravdový mudřec musí být rád, má-li zač koupit si jednou za pět dnů u řezníka beraní hlavu, kterou pak v podkroví ohlodává a zapíjí slzami. Ach pane!
Vše, co jsi mi dal, utratil jsem za knihy u Atracta a pak mě okradli, zničili; otrokyně, která měla sepisovat mé učení, utekla a odnesla zbytek toho, čím mě tvá velkomyslnost obdařila. Jsem ubožák, ale pomyslil jsem si: za kým mám jít, ne-li za tebou, Serapide, jehož miluji, zbožňuji a za něhož bych dal život!”
“Proč jsi přišel a co mi neseš?”
“Pro pomoc, Baale, a přináším ti svou bídu, své slzy, svou lásku a konečně zprávy, které jsem, ponoukán láskou, pro tebe získal. Vzpomínáš si, pane, jak jsem ti před časem vyprávěl, že jsem dal otrokyni božského Petronia nitku z pásu pafské Venuše? Pátral jsem teď, zda jí to pomohlo, a ty, synu Slunce, jenž víš, co se v onom domě děje, víš také, čím je tam Euniké.
Mám ještě jednu takovou nitku. Schoval jsem ji pro tebe, pane.”
Tady se odmlčel, protože zpozoroval hněv, hromadící se ve Viniciově obočí, a chtěje předejít výbuchu, řekl překotně:
“Vím, kde bydlí božská Lygie, ukáži ti, pane, dům i uličku.”
Vinicius potlačil rozrušení, které se ho zmocnilo po této zprávě, a řekclass="underline"
“Kde je?”
“U Lina, starého křesťanského kněze. Je tam s Ursem, a ten chodí jako kdysi k mlynáři, který se jmenuje stejně jako tvůj dispensator, pane – Demas… Ano, Demas! Ursus pracuje v noci, takže obklíčíme-li dům v noci, nebude doma… Linus je starý … a v domě bydlí kromě něho už jen dvě starší ženy.”
“Odkud to všechno víš?”
“Pamatuješ si, pane, že mě křesťané měli ve svých rukou a ušetřili mne? Nuže, Glaukos se skutečně mýlí, když se domnívá, že já jsem příčinou jeho neštěstí, jenže tomu uvěřil a věří dosud. A přece mě ušetřili!
Nediv se tedy, pane, že mé srdce naplnila vděčnost.
Jsem člověk ze starých, lepších dob. A tak jsem si pomysliclass="underline" neopustím přece své přátele a dobrodince!
Vždyť by to byla zatvrzelost nepoptat se na ně, nevyzvědět, co se s nimi děje, jak jim slouží zdraví a kde bydlí! U pessinuntské Kybelé! Já toho přece nejsem schopen. Zpočátku mě odrazovala obava, aby snad nepochopili mé úmysly špatně. Avšak láska, kterou jsem k nim choval, byla větší než obavy, ale nejvíce odvahy mi dodalo to, jak snadno křesťané odpouštějí všecka provinění. Především jsem však myslil na tebe, pane.