Naše poslední výprava skončila porážkou, ale což se může syn Fortuny smířit s takovým pomyšlením? Připravil jsem ti tedy vítězství. Dům stojí o samotě. Můžeš ho dát obstoupit otroky tak, že ani myš neproklouzne. Ó pane, pane! Jen na tobě záleží, a ještě dnes v noci se octne ta spanilomyslná královna ve tvém domě. Ale jestliže k tomu dojde, nezapomeň, že se o to zasloužil velice nuzný a vyhladovělý syn mého otce.”
Viniciovi se nahrnula do hlavy krev. Pokušení otřáslo ještě jednou celou jeho bytostí. Ano! Tohle je příležitost! A tentokrát jistá. Bude-li mít Lygii jednou u sebe, kdo bude tak mocný, aby mu ji vzal? Udělá-li jednou z Lygie svou milenku, co jiného jí zbude, než aby jí zůstala navždy? A ať zhynou všechna učení! Co mu potom budou všichni křesťané i s tím jejich milosrdenstvím a ponurou vírou? Což není načase setřást to vše ze sebe? Což není načase začít žít, jak žijí všichni? Co potom udělá Lygie, jak si srovná svůj osud s učením, které vyznává, to je také vedlejší. To jsou bezvýznamné věci! Hlavní je, že bude jeho, a to ještě dnes. A je ostatně otázka, obstojí-li v jejím nitru ono učení před tímto pro ni novým světem, před rozkošemi a vzrušeními, jimž se bude musit poddat. A to se může stát ještě dnes. Stačí zadržet Chilóna a za soumraku vydat rozkazy. A pak nekonečná radost! Co byl můj život? uvažoval Vinicius. Utrpení, neukojená touha a neustálé otázky, na které nebylo odpovědí. Ale tak všecko rozetne a skončí. Vzpomněl si sice, že jí slíbil, že na ni nevztáhne ruku. Jenže nač přísahal? Na bohy ne, protože v ty už nevěří, na Krista také ne, protože v něj ještě nevěří. Ostatně, bude-li si myslit, že jí bylo ublíženo, vezme si ji za ženu a tak jí to ublížení vynahradí. Ano! Je to jeho povinnost, vždyť jí přece vděčí za svůj život. A tu si vzpomněl na onen den, kdy přepadl s Krotónem její úkryt; vzpomněl si na Ursovu pěst nad sebou a na vše, co se odehrálo potom. Opět ji uviděl, jak se sklání nad jeho lůžkem, v šatech otrokyně, krásná jako bohyně, dobrá a zbožňovaná. Jeho zrak zabloudil mimoděk na lararium a na křížek, který mu zanechala, když odcházela. Má jí za to vše odplatit novým přepadením? Má ji vléci do cubicula jako otrokyni? A což by toho byl schopen, když po ní nejen touží, ale miluje ji, a miluje ji právě proto, že je taková, jaká je? A pojednou pocítil, že mu nestačí mít ji ve svém domě, že mu nestačí obejmout ji násilím a že jeho láska chce už něco více, totiž její souhlas, její lásku a její duši. Požehnaná bude tato střecha, vejde-li ona pod ni dobrovolně, požehnaná bude ona chvíle, požehnaný bude ten den, požehnaný bude celý život. Pak bude jejich společné štěstí jako nevyčerpatelné moře a jako slunce. Ale zmocnit se jí násilím, to by znamenalo zabít navěky toto štěstí a zároveň zničit, znectít a zohavit to, co je v životě nejdražší a nejmilovanější.
Při pomyšlení na to se ho zmocnila hrůza. Pohlédl na Chilóna, který pozoruje ho, vsunul ruku pod plášť a neklidně se drbal. Vinicia se zmocnil nevýslovný hnus a chuť zašlápnout svého bývalého pomocníka, tak jak se zašlapává ošklivý červ nebo jedovatý had.
Po chvíli už věděl, co má udělat. Protože však neznal v ničem míru a řídil se popudem své drsné římské povahy, otočil se k Chilónovi a řekclass="underline"
“Neudělám, co mi radíš, abys však přesto neodešel bez odměny, kterou si zasloužíš, dám ti v domácím ergastulu vyplatit tři sta ran rákoskou.”
Chilón zbledl. V hezkém Viniciově obličeji bylo tolik chladné umíněnosti, že se nemohl ani chvíli kochat nadějí, že slíbená odměna je snad jen krutým žertem.
Padl tedy okamžitě na kolena, shrbil se a začal ječet přerývaným hlasem:
“Jak to, perský králi? Zač? Pyramido milosrdenství! Kolose slitování! Zač? Jsem starý, hladový, nuzný… Sloužil jsem ti… Tak mi oplácíš?”
“Tak jako ty křesťanům,” odpověděl Vinicius.
A zavolal dispensatora.
Avšak Chilón přiskočil k jeho nohám, objal je křečovitě a volal dále, tvář pokrytu smrtelnou bledostí:
“Pane, pane! Jsem starý! Padesát, ne tři sta… Padesát stačí! Sto, ne tři sta! Slituj se! Slituj se!”
Vinicius ho odstrčil nohou a dal rozkaz. V okamžiku vběhli za dispensatorem dva silní Kvádové, uchopili Chilóna za zbytky vlasů, omotali mu hlavu vlastním pláštěm a vlekli ho do ergastula.
“Ve jménu Krista!” zvolal Řek ve dveřích na chodbu.
Vinicius zůstal sám. Rozkaz, který dal, jej rozdráždil a oživil. Zatím se snažil soustředit rozprchlé myšlenky a uspořádat si je. Cítil velkou úlevu a vítězství, kterého dosáhl nad sebou, naplňovalo jej radostí.
Zdálo se mu, že učinil veliký krok blíže k Lygii a že ho za to musí potkat nějaká odměna. V prvním okamžiku mu ani nenapadlo, jak těžké nespravedlnosti se dopustil na Chilónovi, když ho dal mrskat za totéž, zač ho předtím odměňoval. Byl ještě příliš Římanem, než aby ho bolela cizí bolest a než aby zaměstnával své myšlenky jakýmsi nuzným Řekem. A i kdyby o tom uvažoval, domníval by se, že jednal správně, když dal ničemníka potrestat. Jenže Vinicius myslil na Lygii a říkal jí: “Neoplatím ti zlým za dobré, a až se jednou dozvíš, jak jsem naložil s tím, kdo mě chtěl přemluvit, abych na tebe vztáhl ruku, budeš mi za to vděčna.” Tu se však zamyslil, zda by Lygie schválila jeho jednání s Chilónem. Vždyť přece učení, které Lygie vyznává, přikazuje odpouštět; vždyť přece křesťané tomu bídákovi odpustili, třebaže měli více důvodů k pomstě.
A teprve teď se mu v nitru ozval výkřik: “Ve jménu Krista!” Vzpomněl si, že podobným výkřikem se Chilón vykoupil z Lygových rukou; rozhodl se tedy, že mu odpustí zbytek trestu.
Už chtěl proto zavolat dispensatora, když vtom stanul dispensator před ním a řekclass="underline"
“Pane, ten stařec omdlel a možná že dokonce zemřel. Mám ho dát mrskat dál?”
“Vzkřísit ho a dovést ke mně.”
Správce atria zmizel za záclonou, avšak kříšení nebylo asi tak snadné, protože Vinicius čekal ještě dlouho a začínal už být netrpělivý, když konečně otroci přivedli Chilóna a na dané znamení okamžitě odešli.
Chilón byl bledý jako plátno a po nohou mu stékaly na mozaiku stružky krve. Padl na kolena a začal volat se vztaženýma rukama:
“Děkuji ti, pane! Jsi milosrdný a velký.”
“Pse,” řekl Vinicius, “věz, že jsem ti odpustil pro téhož Krista, jemuž i já vděčím za život.”
“Pane, budu sloužit jemu i tobě.”
“Mlč a poslouchej. Vstaň! Půjdeš se mnou a ukážeš mi dům, v němž bydlí Lygie.”
Chilón vyskočil, ale sotva se postavil na nohy, zbledl ještě smrtelněji a řekl skomírajícím hlasem:
“Pane, mám opravdu hlad… Půjdu, pane, půjdu!
Ale nemám sil… Rozkaž, aby mi dali aspoň zbytky z mísy tvého psa, a půjdu!”
Vinicius rozkázal, aby mu dali najíst, vyplatili zlaťák a dali plášť. Avšak Chilón, jehož oslabily rány i hlad, nebyl s to jít ani po posilnění, třebaže se mu vlasy na hlavě ježily strachem, aby snad Vinicius nepovažoval jeho zesláblost za odpor a nedal ho znovu zmrskat.
“Jen až mě ještě rozehřeje víno,” opakoval, drkotaje neustále zuby, “pak budu moci ihned jít, třeba do Velkého Řecka.”
Za nějakou chvíli nabral konečně trochu sil a oba vyrazili. Byla to dlouhá cesta. Linus totiž bydlil jako většina křesťanů na Zátibří, nedaleko Miriamina domu. Konečně ukázal Chilón Viniciovi malý domek, stojící o samotě a obklopený zdí porostlou zcela břečťanem.
“Tady je to, pane,” řekl.
“Dobrá,” odpověděl Vinicius, “teď odejdi, ale napřed poslouchej, co ti povím: zapomeň, že jsi mi sloužil; zapomeň, kde bydlí Miriam, Petr a Glaukos; zapomeň také na tento dům a na všechny křesťany. Každý měsíc přijdeš do mého domu, kde ti propuštěnec Demas bude vyplácet po dvou zlaťácích. Kdybys však dále špehoval křesťany, dám tě zmrskat anebo tě odevzdám do rukou městského praefekta.”