Chilón se uklonil a řekclass="underline" “Zapomenu.”
Avšak když Vinicius zmizel za zákrutem uličky, vztáhl za ním ruce, a hroze mu pěstmi, vykřikclass="underline"
“Při Áté a u všech Fúrií! Nezapomenu!”
Pak znovu omdlel.
KAPITOLA 11
Vinicius šel přímo do domu, kde bydlila Miriam. Před vchodem potkal Nazaria, který upadl do rozpaků, když ho spatřil. Ale Vinicius ho přátelsky pozdravil a řekl mu, aby ho zavedl do matčina bytu.
V bytě zastal kromě Miriam Petra, Glauka, Crispa a dokonce i Pavla z Tarsu, který se právě vrátil z Fregell. Když spatřili mladého tribuna, na všech obličejích bylo vidět údiv, ale Vinicius řekclass="underline"
“Zdravím vás ve jménu Krista, kterého ctíte.”
“Budiž jeho jméno slaveno navěky.”
“Viděl jsem vaši ctnost a zakusil jsem vaši dobrotu, přicházím tedy jako přítel.”
“I my tě zdravíme jako přítele,” odpověděl Petr.
“Posaď se, pane, a pojez s námi jako náš host.”
“Sednu si a pojím s vámi, ale dříve mě vyslechněte: ty, Petře, i ty, Pavle z Tarsu, abyste poznali mou upřímnost. Vím, kde je Lygie; vracím se od Linova domu, který stojí nedaleko tohoto příbytku. Mám na ni právo, které mi dal caesar, mám v městě, ve svých domech, téměř pět set otroků; mohl bych obklíčit její úkryt a polapit ji, a přesto jsem to neučinil a neučiním.”
“Požehnání Páně bude proto s tebou a očištěno bude srdce tvé,” řekl Petr.
“Děkuji ti, ale poslouchejte mne dáclass="underline" neučinil jsem to, ačkoliv žiji v mukách a ve stesku. Kdysi, než jsem se setkal s vámi, byl bych ji bezpochyby unesl a zmocnil se jí násilím, ale vaše ctnost a vaše učení, i když je nevyznávám, v mé duši něco změnily, takže se už neodvažuji násilí. Sám nevím, proč tomu tak je, ale je to tak! Proto přicházím k vám, protože vy zastupujete Lygiina otce a matku, a pravím vám: dejte mi ji za ženu a já vám odpřisáhnu, že jí nejen nebudu bránit, aby vyznávala Krista, ale sám se začnu vzdělávat v jeho učení.”
Mluvil se vztyčenou hlavou, rozhodným hlasem, ale přesto byl rozrušen a nohy pod pruhovaným pláštěm se mu chvěly. Když po jeho slovech mlčeli, mluvil dále, jako by chtěl předejít nepříznivé odpovědi:
“Vím, jaké jsou v cestě překážky, ale miluji ji jako své vlastní oči, a třebaže nejsem ještě křesťanem, nejsem ani vaším, ani Kristovým nepřítelem. Chci před vámi mluvit pravdu, abyste mi mohli důvěřovat.
V tomto okamžiku mi jde o život, a přece vám povídám pravdu. Někdo jiný by vám možná řekclass="underline" ,Pokřtěte mě!’
Ale já pravím: ,Poučte mě!’ Věřím, že Kristus vstal z mrtvých, protože to říkají lidé, kteří žijí pravdou, kteří ho viděli po smrti. Věřím, protože jsem sám viděl, že vaše učení plodí ctnost, spravedlnost a milosrdenství, a nikoli zločiny, z nichž vás osočují. Příliš jsem to učení dosud nepoznal. Tolik, co od vás, z vašich činů, tolik co od Lygie, tolik co z rozhovorů s vámi. A přesto, opakuji vám, i ve mně se jeho vlivem něco změnilo. Kdysi jsem své služebnictvo držel železnou pěstí, teď – nejsem s to. Neznal jsem soucit – teď jej znám. Liboval jsem si v rozkoších, teď jsem utekl od Agrippova rybníku, protože jsem hnusem nemohl popadnout dechu.
Kdysi jsem věřil v násilí, dneska jsem se ho zřekl. Věřte, že nepoznávám sám sebe, ale zhnusily se mi hostiny, zhnusilo se mi víno, zpěv, loutny i věnce, zhnusil se mi caesarův dvůr a nahá těla i všechny zločiny. A když si pomyslím, že Lygie je jako sníh na horách, miluji ji ještě více; a když si uvědomím, že je taková zásluhou vašeho učení, miluji i toto učení a přeji si je poznat!
Ale protože nechápu, protože nevím, zda podle něho dokážu žít a zda je snese má povaha, žiji v nejistotě a trápím se, jako bych žil v tmavé kobce.”
Tu se mu obočí na čele svraštilo do bolestné vrásky a na tváře mu vystoupil ruměnec. Pokračoval stále překotněji a stále vzrušeněji:
“Podívejte se! Trápím se láskou a tmou. Říkali mi, že ve vašem učení neobstojí ani život, ani lidská radost, ani štěstí, ani zákony, ani pořádek, ani vláda, ani římské impérium. Je to pravda? Říkali mi, že jste šílenci; povězte, co přinášíte? Je hříchem milovat? Je hříchem cítit radost? Je hříchem chtít štěstí? Jste nepřátelé života? Musí být křesťan chudý? Měl bych se zříci Lygie? Jaká je vaše pravda? Vaše činy a vaše slova jsou jako průzračná voda, ale jaké je dno této vody?
Vidíte, že jsem upřímný. Rozptylte tmu! Protože mi řekli ještě toto: ,Řecko vytvořilo moudrost a krásu, Řím moc, ale co přinášejí oni?’ Povězte tedy, co přinášíte? Je-li za vašimi dveřmi světlo, otevřete mi!”
“Přinášíme lásku,” řekl Petr.
A Pavel z Tarsu dodaclass="underline"
“Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však kdybych neměl, byl bych jako zvučící měď…”
Avšak srdce starého apoštola bylo dojato tou soužící se duší, která se snažila proniknout ke vzduchu a slunci jako pták zavřený v kleci, vztáhl tedy k Viniciovi ruce a řekclass="underline"
“Kdo klepe, bude mu otevřeno a milost Páně je s tebou, proto žehnám tobě, tvé duši i tvé lásce, ve jménu Spasitele světa.”
Vinicius, který už stejně mluvil pln vzrušení, sotva uslyšel požehnání, přiskočil k Petrovi – a tu se stalo něco neobyčejného: tento potomek Quiritů, který do nedávna neviděl v druhém člověka, uchopil ruce starého Galilejce a tiskl je pln vděčnosti ke rtům.
A Petr se zaradoval, poněvadž pochopil, že zrno opět padlo na novou půdu a že jeho rybářská síť zachytila opět jednu novou duši.
Přítomní, které neméně potěšil tento projev úcty k božímu apoštolu, zvolali jedním hlasem:
“Sláva Pánu na nebesích!”
Vinicius povstal s rozjasněnou tváří a řekclass="underline"
“Vidím, že štěstí může mezi vámi přebývat, protože se cítím šťasten, a doufám, že mě stejně přesvědčíte i o ostatních věcech. Ale povím vám ještě to, že se to nestane v Římě; caesar jede totiž do Antia a já musím s ním, protože jsem dostal rozkaz. Víte, že neuposlechnout znamená zemřít. Ale jestliže jsem našel ve vašich očích milost, jeďte se mnou a učte mne vaší pravdě.
Budete tam bezpečnější než já sám; v tom velikém návalu lidí budete moci vykládat vaši pravdu přímo u caesarova dvora. Říká se, že Akté je křesťanka, a také mezi praetoriány jsou křesťané, protože jsem sám viděl, jak před tebou, Petře, klekali vojáci u Nomentánské brány. V Antiu mám villu, kde se budeme, Neronovi takřka pod nosem, scházet a poslouchat vaše učení. Glaukos mi povídal, že jste ochotni putovat pro jednu duši třeba kraj světa, učiňte tedy pro mne, co jste učinili pro ty, kvůli nimž jste přišli sem až z Judeje, učiňte to a neopouštějte mou duši!”
Když to křesťané uslyšeli, začali se radit, myslíce plni radosti na vítězství svého učení i na to, jaký význam bude mít pro pohanský svět obrácení augustiána a potomka jednoho z nejstarších římských rodů. Byli skutečně ochotni jít pro jednu lidskou duši kraj světa a od Mistrovy smrti přece nic jiného nedělali, a tak jim ani nenapadlo odpovědět záporně. Avšak Petr byl teď pastýřem celé říše, takže nemohl jet, zato Pavel z Tarsu, který byl nedávno v Aricii a ve Fregellách a chystal se znovu na dlouhou cestu na Východ, kde měl navštívit tamější obce a oživit je novým duchem horlivosti, souhlasil s tím, že bude doprovázet mladého tribuna do Antia, protože tam mohl snadno najít loď plující do řeckých moří.