Vinicius, ačkoliv mu bylo líto, že ho nebude provázet Petr, jemuž byl tolik zavázán, přece jen vděčně poděkoval a pak se obrátil na starého apoštola s poslední prosbou:
“Protože vím, kde Lygie bydlí,” řekl, “mohl bych k ní zajít sám a zeptat se, jak se sluší a patří, zda mne bude chtít za manžela, stane-li se má duše křesťanskou, ale dávám přednost tomu, abych poprosil tebe, apoštole: dovol mi ji spatřit anebo mne sám k ní zaveď.
Nevím, jak dlouho se budu musit zdržet v Antiu, a nezapomeňte, že v caesarově blízkosti si není nikdo jist zítřejším dnem. I Petronius mi už řekl, že tam nebudu docela v bezpečí. Dovol, abych ji předtím ještě spatřil, abych se nasytil pohledem na ni a abych se jí zeptal, zda mi zapomene všechno špatné a zda se o dobré se mnou rozdělí.”
Apoštol Petr se dobrácky usmál a řekclass="underline"
“Kdopak by ti, můj synu, mohl odepřít takové oprávněné potěšení.”
Vinicius se opět sklonil k jeho rukám, protože už vůbec nedovedl utlumit vděčnost, jíž mu překypovalo srdce. Apoštol vzal jeho hlavu do dlaní a řekclass="underline"
“Ty se však caesara neboj, neboť já pravím, že ti z hlavy ani vlas nespadne.”
Pak poslal Miriam pro Lygii, přikázav jí, aby jí neříkala, s kým se u nich setká; chtěl tak i děvčeti způsobit o to větší radost.
Nebylo to daleko, a tak za malou chvíli spatřili ti, kdož byli shromážděni v místnosti, Miriam, jak vede za ruku Lygii.
Vinicius se chtěl rozběhnout naproti, ale když spatřil milovanou postavu, štěstí ho připravilo o síly a tak zůstal stát s bušícím srdcem, bez dechu, sotva stoje na nohou, rozrušen stokrát více než tenkrát, když poprvé v životě uslyšel, jak mu kolem hlavy drnčí parthské šípy.
Lygie, která nic netušila, vběhla dovnitř, a když ho uviděla, zastavila se také jako do země vryta. Obličej jí zrudl a vzápětí strašně zbledl. Pak se podívala překvapenýma a zároveň polekanýma očima po přítomných.
Ale všude kolem sebe viděla jasné pohledy plné dobroty. Tu k ní přistoupil apoštol Petr a řekclass="underline"
“Lygie, miluješ ho stále?”
Nastala chvíle ticha. Rty se jí začaly třást jako dítěti, které nabírá k pláči a cítí se vinno, vidí však, že se k vině musí přiznat.
“Odpověz,” řekl apoštol.
Tu zašeptala pokorně a s bázní v hlase, klesajíc Petrovi k nohám:
“Ano…”
Avšak Vinicius si ve stejném okamžiku klekl vedle ní, Petr jim položil ruce na hlavy a řekclass="underline"
“Milujte se tedy v Pánu a ke slávě jeho, neboť není hříchu v lásce vaší.”
KAPITOLA 12
Procházeli se po zahrádce a Vinicius jí vyprávěl krátkými, z hloubi srdce tryskajícími slovy o tom, z čeho se před chvílí vyznal apoštolům: o neklidu svého nitra, o změnách, které se v něm odehrály, a konečně i o tom nesmírném stesku, který zahalil tmou jeho život ode dne, kdy opustil Miriamin příbytek. Přiznal se Lygii, že na ni chtěl zapomenout, ale že nemohl. Myslil na ni celé dny i noci. Připomínal mu ji onen křížek, upletený ze zimostrázových větévek, který mu nechala a který postavil do lararia a uctíval mimoděk jako něco božského. A stýskalo se mu víc a více, protože láska byla silnější než on a už u Aulů se docela zmocnila jeho duše… Druhým lidem předou nit života Parky, jemu však ji předla láska, stesk a smutek. Jeho jednání bylo špatné, ale vyplývalo z lásky, Miloval ji u Aulů i na Palatinu i tehdy, když ji viděl v Ostrianu, jak naslouchá Petrovým slovům, i tehdy, když ji šel s Krotónem unést, i tehdy, když bděla u jeho lůžka, i tehdy, když ho opustila. A teď přišel Chilón, který objevil její příbytek, a radil mu, aby ji unesl, ale on potrestal Chilóna a rozhodl se jít k apoštolům prosit o pravdu i o ni…
A budiž požehnána ona chvíle, kdy mu napadla tato myšlenka, protože teď je s ní a ona přece nebude před ním utíkat, tak jako utekla posledně z Miriamina domu.
“Neutekla jsem před tebou,” řekla Lygie.
“Proč jsi to tedy udělala?”
Lygie k němu zvedla oči, které měly barvu kosatců, pak sklonila stydlivě hlavu a řekla:
“Víš přece…”
Vinicius přemírou štěstí na chvíli zmlkl, ale pak začal znovu mluvit o tom, jak se mu pomalu otvíraly oči a jak viděl, že Lygie je naprosto jiná než ostatní Římanky a že se podobá snad jen Pomponii. Nedovedl jí to ostatně dost dobře vysvětlit, protože si sám nedovedl odůvodnit to, co jen cítil, že totiž v Lygii přichází na svět jakási úplně nová krása, která dosud na světě neexistovala a která je nejen tělo, nýbrž i duše. Zato jí však řekl něco, co ji naplnilo radostí, že ji totiž měl rád i za to, že před ním utekla, a že si ji bude u domácího krbu považovat jako světici.
Pak uchopil její ruku a nebyl více mocen slova, jen na ni nadšeně hleděl jako na navrácené štěstí života a opakoval její jméno, jako by se chtěl ujistit, že ji skutečně našel a že je s ní:
“Lygie! Lygie!”
Konečně se jí začal vyptávat, co se dělo v jejím nitru, a ona se mu přiznala, že ho milovala už v Aulově domě a že kdyby ji byl odvedl z Palatinu k Aulům, byla by se jim vyznala ze své lásky a snažila se je uprosit, aby se na něho nehněvali.
“Přísahám ti,” řekl Vinicius, “že mi ani ve snu nenapadlo brát tě Aulům násilím. Však ti Petronius jednou poví, že jsem mu už tenkrát říkal, že tě miluji a že se s tebou chci oženit. Řekl jsem mu: ,Nechť pomaže mé dveře vlčím sádlem a nechť usedne u mého krbu!’
Ale on se mi vysmál a vnukl caesarovi myšlenku, aby si tě jako rukojmí vyžádal a odevzdal pak mně. Kolikrát jsem ho ve svém žalu proklínal, ale snad tomu tak chtěl šťastný osud, protože jinak bych nebyl poznal křesťany a nebyl pochopil tebe…”
“Věř mi, Marku,” odpověděla Lygie, “to tě Kristus prozřetelně vedl k sobě.”
Vinicius zvedl hlavu, do jisté míry udiven.
“Ba pravda!” odpověděl živě. “Všecko se vyvíjelo tak podivně… Hledal jsem tebe, a setkal jsem se s křesťany… V Ostrianu jsem s údivem naslouchal apoštolovi, protože jsem takové věci ještě nikdy neslyšel. To ty ses za mne modlila.”
“Modlila!” odpověděla Lygie.
Prošli kolem besídky porostlé hustě břečťanem a přiblížili se k místu, kde se Ursus, zardousiv Krotóna, vrhl na Vinicia.
“Tady,” řekl mladý muž, “bych byl zahynul, nebýt tebe.”
“Nevzpomínej na to!” odpověděla Lygie. “A Ursovi to zapomeň.”
“Což bych se mu mohl mstít za to, že tě bránil?
Kdyby to byl otrok, hned bych mu daroval svobodu.”
“Kdyby to byl otrok, Aulové by ho byli dávno propustili.”
“Pamatuješ se,” zeptal se Vinicius, “že jsem tě chtěl vrátit Aulům? Ale tys odmítla, že by se o tom mohl dozvědět caesar a mstít se jim. Vidíš – teď je budeš moci vídat, jak často budeš chtít.”
“Říkám ,teď, ale myslím tím, že je budeš moci bez nebezpečí vídat, až budeš má. Ano! Protože kdyby se pak caesar o tom dozvěděl a zeptal se, co jsem učinil s rukojmím, které mi svěřil, řekl bych: ,Vzal jsem si ji za ženu a k Aulům chodí, protože já tomu chci.’ Caesar se v Antiu dlouho nezdrží, protože chce do Achaje, a i kdyby se zdržel, nemusím u něho být každý den. Až mě Pavel z Tarsu naučí vaší pravdě, hned přijmu křest, vrátím se sem, získám si znovu náklonnost Aulů, kteří se v těchto dnech vrátí do města, a pak už nebude překážek: vezmu si tě a posadím ke svému krbu. Ó carissima! Carissima!”
Po těchto slovech vztáhl ruce vzhůru, jako by bral nebesa za svědka své lásky. Lygie k němu pozvedla své zářící oči a řekla:
“A pak povím já: ,Kam ty, Caie, tam i já, Caia.’”
“Ne, Lygie!” zvolal Vinicius. “Přísahám ti, že nikdy nebyla žádná žena v mužově domě v takové úctě, v jaké budeš ty v mém domě.”