Šli chvíli mlčky, nemohouce směstnat v hrudi štěstí, zamilováni do sebe, podobni dvojici bohů a tak krásní, jako by je spolu s květy zrodilo jaro.
Zastavili se konečně pod cypřišem, který rostl blízko vchodu do příbytku. Lygie se opřela o jeho kmen a Vinicius začal znovu prosit chvějícím se hlasem:
“Řekni Ursovi, ať zajde do Aulova domu, vezme tvé věci a dětské hračky a přestěhuje je ke mně.”
Ale Lygie zaplanula jako růže nebo jako červánky a odpověděla:
“Obyčej káže jinak…”
“Já vím. Ty věci přináší obvykle pronuba až za ženou, ale udělej to pro mne. Vezmu si je do své villy v Antiu a budou mi tě připomínat.”
Tu sepjal ruce a opakoval jako dítě, které prosí:
“Pomponia se vrátí v těchto dnech, udělej to tedy, diva, udělej, carissima mea!”
“Ať rozhodne Pomponia, jak bude chtít,” odpověděla Lygie, ruměníc se při pomyšlení na pronubu ještě více.
A opět umlkli, neboť láska je připravovala o dech.
Lygie stála opřena zády o cypřiš, s obličejem svítícím ve stínu bělostí jako květ, se sklopenýma očima a s hrudí prudce se zvedající, a Vinicius se měnil v obličeji a bledl. V poledním tichu slyšeli tep vlastních srdcí a v oboustranném opojení se pro ně cypřiš, myrtové keře a břečťan na besídce měnily v zahradu lásky.
Avšak ve dveřích se objevila Miriam a pozvala je k polednímu jídlu. Usedli s apoštoly, kteří na ně pohlíželi s radostí jako na mladé pokolení, které bude po jejich smrti udržovat a dále rozsévat setbu nového učení. Petr lámal a žehnal chléb; na všech tvářích ležel klid a zdálo se, že jakési obrovské štěstí naplňuje celý příbytek.
“Tak co,” řekl konečně Pavel, otočiv se k Viniciovi, “jsme opravdu nepřátelé života a radosti?”
A Vinicius odpověděclass="underline"
“Vím, jaká je pravda, protože jsem nikdy nebyl tak šťasten jako mezi vámi.”
KAPITOLA 13
K večeru téhož dne, když šel Vinicius přes Forum domů, spatřil u ústí Viku Tusku pozlacenou Petroniovu lektiku, kterou neslo osm Bithyňanů. Zastavil je pokynutím ruky a přistoupil k záclonkám.
“Příjemné a blažené sny!” zvolal se smíchem, když spatřil Petronia, jak spí.
“Ach, to jsi ty!” řekl probudivší se Petronius. “Ano, zdříml jsem si, protože jsem noc strávil na Palatinu.
Teď jsem se vypravil koupit si do Antia něco ke čtení… Co nového?”
“Chodíš po knihkupectvích?” zeptal se Vinicius.
“Ano. Nechci si přeházet knihovnu, a tak si pořizuji na cestu zvláštní zásoby. Vyšly prý nové Musoniovy a Senekovy věci. Hledám také Persia a jedno vydání Vergiliových eklog, které nemám. Och, jak jsem unaven a jak mě bolí ruce od samého sundávání svitků z hůlek… Protože když je člověk už jednou v knihkupectví, nutí ho zvědavost prohlédnout si hned to, hned ono. Byl jsem u Aviruna, u Atracta na Argiletu, a předtím ještě u Sosiů na Vicu Sandalariu. U Kastora!
Strašně se mi chce spát!”
“Byl jsi na Palatinu, ptám se tedy já tebe, co je nového. Anebo víš co? Pošli lektiku a pouzdra s knihami domů a pojď ke mně. Popovídáme si o Antiu a pak ještě o něčem.”
“Dobrá,” odvětil Petronius, vystupuje z lektiky.
“Víš přece, že pozítří vyrazíme do Antia?”
“Jak bych to mohl vědět?”
“Na jakém světě to ty vlastně žiješ? Já ti tedy oznamuji tu novinu první? Tak, tak! Buď připraven na pozítří ráno. Hrách na oleji nepomohl, šátek na tlustém krku nepomohl a Měděnobradý ochraptěl. Proto nemůže být ani řeči o odkladu. Proklíná Řím i jeho podnebí vším možným na světě, nejraději by jej srovnal se zemí nebo zničil ohněm a chce co nejrychleji moře. Povídá, že ho ty zápachy, které přináší vítr z úzkých uliček, přivedou do hrobu. Dnes přinášeli ve všech chrámech veliké oběti, aby se mu vrátil hlas a běda Římu, a zvláště senátu, jestliže se mu brzy nevrátí.”
“Pak by bylo zbytečné jet do Achaje.”
“Cožpak má náš božský caesar jen tento jediný talent?” odpověděl se smíchem Petronius. “Vystoupil by na olympijských hrách jako poeta se svým Požárem Tróje, jako vozataj, jako hudebník, jako atlet, ba dokonce i jako tanečník a rozhodně by získal všechny koruny určené vítězům. A víš, proč ta opice ochraptěla? Včera se mu totiž zachtělo vyrovnat se v tanci našemu Paridovi a tančil nám příběh o Lédě; při tom se zapotil a nachladil. Byl celý mokrý a kluzký jako úhoř vytažený právě z vody. Měnil masky jednu po druhé, točil se jako vřeteno, máchal rukama jako opilý námořník a člověku se až hnusilo dívat se na to veliké břicho a na ty tenké nohy. Paris ho tomu sice dva týdny učil, ale představ si Ahenobarba jako Lédu nebo jako bohyni-labuť. To ti byla labuť! Škoda mluvit! Ale on chce s tou pantomimou vystoupit veřejně, nejdříve v Antiu a pak v Římě.”
“Lidé se už pohoršovali nad tím, že veřejně zpíval, ale teď si pomysli, že římský caesar vystoupí jako mim! Ne! To snad Řím už nevydrží!”
“Milý Vinicie! Řím vydrží všechno, ba senát ještě odhlasuje díkůvzdání ,otci vlasti’.”
A po chvíli dodaclass="underline"
“A lůza je ke všemu ještě hrdá na to, že její caesar je šašek.”
“Nu pověz sám, bylo možno klesnout níž?”
Petronius pokrčil rameny.
“Ty si žiješ doma se svými myšlenkami buď na Lygii, nebo na křesťany, tak nebudeš ani vědět, co se stalo před několika dny. Představ si, Nero uzavřel veřejně manželství s Pythagorem. Byl nevěstou. Zdálo by se, že míra výstřelků je tu už dovršena, viď? A co tomu řekneš: přišli flaminové, které pozval, a slavnostně ho oddali. Byl jsem při tom! Já snesu hodně, ale přesto se přiznám, že jsem si myslil, že bohové, jsou-li nějací, musí dát varovné znamení… Jenže caesar nevěří v bohy a má pravdu.”
“Je to tedy nejvyšší kněz, bůh i ateista v jedné osobě,” řekl Vinicius.
Petronius se rozesmáclass="underline"
“Máš pravdu! To mi ještě nenapadlo, ale je to spojení, jaké svět dosud neviděl.”
Pak se zastavil a řekclass="underline"
“A je nutno ještě dodat, že ten nejvyšší kněz, který nevěří v bohy, a ten bůh, který se jim posmívá, se jich jako ateista – bojí.”
“Důkazem je příhoda ve Vestině svatyni.”
“Jaký je to svět!”
“Jaký svět, takový caesar… Ale dlouho to nepotrvá.”
Za takového hovoru vešli do Viniciova domu. Vinicius vesele zavolal, aby jim přichystali večeři, a pak se otočil k Petroniovi a řekclass="underline"
“Ne, milý Petronie, svět se musí obrodit.”
“My ho neobrodíme,” odpověděl Petronius, “už proto ne, že v Neronově době je člověk jako motýclass="underline" žije ve slunci přízně, ale v prvním chladném závanu hyne… I kdyby nechtěl. U Majina syna! Nejednou si kladu otázku, jakým zázrakem se takový Lucius Saturninus mohl dožít třiadevadesáti let, přežít Tiberia, Caligulu, Claudia… Ale to je vedlejší. Dovolíš mi poslat tvou lektiku pro Euniké? Nějak mě přešlo spaní a chtěl bych se poveselit. Zavolej k večeři loutnistu a potom si popovídáme o Antiu. Budeme to muset uvážit, a zvláště ty.”
Vinicius rozkázal, aby poslali pro Euniké, ale prohlásil, že pobytem v Antiu si nemíní lámat hlavu. Ať si ji lámou ti, kdož nedovedou žít jinak než v paprscích caesarovy přízně. Svět nekončí na Palatinu, zvláště ne pro ty, kdož mají v srdci a v duši něco jiného.
A říkal to tak opovržlivě, tak živě a tak vesele, že to Petronia zarazilo. Chvíli ho pozoroval a pak řekclass="underline"
“Co se to s tebou děje? Jsi dneska takový, jaký jsi býval, když jsi na krku nosil ještě zlatou bulu.”
“Jsem šťasten,” odpověděl Vinicius. “Pozval jsem tě k sobě úmyslně, abych ti to mohl říci.”