A kdykoli to bude možné, pošlu otroka s dopisem, aby se tě poptal, jak se ti daří. Zdravím tě, božská, a objímám tvé nohy. Nehněvej se, že ti říkám božská. Jestliže mi to zakážeš, poslechnu, ale dnes to ještě nedovedu jinak. Zdravím tě z tvého budoucího příbytku – celým srdcem.”
KAPITOLA 14
V Římě se vědělo, že caesar chce cestou navštívit Ostii, či spíše největší koráb na světě, který přivezl právě obilí z Alexandrie; z Ostie měl pak caesar putovat do Antia po Via Litoralis. Rozkazy byly vydány již před několika dny, a tak se už od rána shromažďovaly u Porta Ostiensis davy místní chudiny a příslušníků všech národů světa, aby se nasytily pohledem na caesarův průvod, na který se římský plebs nemohl nikdy dost vynadívat. Do Antia byla snadná cesta a nebylo to daleko, a v samém Antiu, v městě nádherně zařízených paláců a vill, bylo možno najít vše, čeho si vyžadovalo pohodlí i nejnáročnější tehdejší přepych. Avšak caesar míval ve zvyku brát s sebou na cesty všechny věci, které měl rád, počínaje hudebními nástroji a domácím náčiním a konče sochami a mozaikami, které rozestavovali kolem dokonce i tehdy, chtěl-li se zastavit jen na krátkou chvíli, ať už k odpočinku, nebo k posilnění. Proto jej na každé výpravě provázely celé zástupy služebnictva, nepočítaje v to oddíly praetoriánů a augustiány, z nichž každý míval svůj vlastní průvod otroků.
Toho dne brzy ráno prošli branou pastevci z Kampanie, obutí do kozích kůží a s tvářemi ožehnutými sluncem, ženouce už napřed pět set oslic, aby se Poppaea hned zítra po příjezdu do Antia mohla jako obvykle vykoupat v jejich mléku. Chátra pozorovala se spokojeným smíchem dlouhé uši stáda, komíhající se v oblacích prachu, a s radostí naslouchala svistotu bičů a divokým výkřikům pastevců. Jakmile přešly oslice, vrhly se na silnici roje služebnictva, pečlivě ji očistily a začaly ji posypávat květinami a piniovým jehličím.
V davech si šeptali s jakýmsi pocitem hrdosti, že tím kvítím, které sebrali ze soukromých zahrad v okolí, anebo dokonce koupili za drahé peníze od prodavaček u Porta Mugionis, má být poseta celá cesta až do Antia. Čím pozdnější bylo ráno, tím více se každým okamžikem zvětšovala tlačenice. Někteří si přiváděli celé rodiny, a aby neměli příliš dlouhou chvíli, rozkládali si na kamenech, určených na stavbu nového Cereřina chrámu, zásoby jídla a jedli prandium pod širým nebem. Tu a tam se utvořily hloučky, v nichž hráli prim zcestovalí světoběžníci. U příležitosti caesarova odjezdu se mluvilo o jeho budoucích cestách a o cestování vůbec. Námořníci a veteráni tu vyprávěli podivuhodné věci o zemích, o nichž se doslechli na svých dalekých cestách a na jejichž půdě nestanula dosud římská noha. Obyvatelé města, kteří nebyli nikdy v životě dále než na Via Appia, poslouchali plni úžasu o divech Indie a Arábie, o souostrovích obklopujících Británii, kde na jednom ostrůvku věznil Briareos spícího Saturna a kde sídlí duchové, o hyperborejských zemích, o ztuhlých mořích, o tom, jak vody Oceánu syčí a hučí v okamžiku, kdy se zapadající slunce noří do hlubin.
Takové povídačky docházely u lidí snadno víry, vždyť jim věřili i takoví lidé jako Plinius a Tacius. Mluvilo se také o onom korábu, který si měl caesar prohlédnout.
Veze prý pšenice na dva roky, nepočítaje v to čtyři sta cestujících, stejně početnou posádku a spoustu divokých zvířat, kterých má být použito při letních hrách.
Získávalo to caesarovi, který lid nejen živil, nýbrž jej i bavil, všeobecnou oblíbenost. Však se také všichni chystali k nadšenému vítání.
Mezitím se objevil oddíl numidských jezdců, kteří patřili k praetoriánským vojskům. Měli na sobě žluté oděvy, červené šerpy a veliké náušnice, vrhající na jejich černé obličeje zlaté záblesky. Ostří jejich bambusových kopí se ve slunci blýskala jako plaménky. Když přejeli, započal průvod, který se podobal spíše procesí.
Davy se tlačily, aby viděly tu slávu zblízka, avšak přišly oddíly pěších praetoriánů, rozestoupily se po obou stranách brány a zahradily přístup na silnici. Vpředu jely vozy, vezoucí červené a fialové stany z purpuru i stany z byssu bílého jako sníh a protkaného zlatými nitkami, východní koberce, citrusové stoly, části mozaik, kuchyňské náčiní, klece s ptáky z Východu, z Jihu i ze Západu, jejichž mozečky a jazýčky byly určeny pro caesarovu tabuli, amfory s vínem a koše s ovocem.
Avšak předměty, které se neměly na vozech rozbít nebo zprohýbat, nesli pěší otroci. Šly tudy celé stovky lidí, nesoucích nádoby a sošky z korintské mědi; jedni otroci nesli etruské vázy, jiní zase výlučně řecké, jiní zas byli určeni nést nádoby ze zlata, ze stříbra nebo z alexandrijského skla. Jednotlivé skupiny otroků oddělovaly od sebe malé oddíly pěších nebo jízdních praetoriánů a každý hlouček nosičů hlídali dozorci s biči, zakončenými místo uzlíky kousky olova nebo železa. Průvod lidí, nesoucích pozorně a opatrně nejrůznější předměty, vypadal jako jakési slavnostní náboženské procesí a ta podobnost se ještě zvýšila, když se objevily hudební nástroje caesara a jeho dvora. Šly harfy, řecké loutny, loutny hebrejské a egyptské, lyry, formingy, kithary, píšťaly, dlouhé zprohýbané buciny a kymbala. Když se tak člověk díval na to moře nástrojů, třpytících se ve slunci zlatem, bronzem, drahokamy a perletí, mohl by se domnívat, že se to vydal na cestu světem Apollón nebo Bakchus. Pak se objevily nádherné carruky, plné artistů, tanečníků a tanečnic v malebných seskupeních a s thyrsy v rukou. Za nimi jeli otroci určení nikoli k práci, ale k neřestem: pacholata a malá děvčátka, posbíraná z celého Řecka a z celé Malé Asie. Vlasy měli buď dlouhé, nebo nakadeřené a spjaté zlatými síťkami, a podobali se amorkům se sličnými tvářemi, které však byly pokryty tlustou vrstvou líčidla z obavy, aby kampanijský vítr neošlehal jejich jemnou pleť.
A opět nastupoval praetoriánský oddíl obrovských, vousatých, světlovlasých nebo rudovlasých a modrookých Sugambrů. Před nimi nesli korouhevníci, zvaní imaginarii, římské orly, tabule s nápisy a caesarovy bysty. Zpod kožených oděvů a vojenských pancéřů vyčnívaly osmahlé paže, silné jako válečné stroje a schopné ovládat těžké zbraně, jimiž byly tyto stráže vyzbrojeny. Země jako by se otřásala pod jejich pravidelným, těžkým krokem a oni, jako by si byli vědomi své síly, které mohli použít i proti caesarům samým, hleděli na pouliční chátru svrchu, zapomínajíce zřejmě, že mnozí z nich přišli do tohoto města v okovech.
Zde jich však byla jen nepatrná hrstka, hlavní praetoriánské síly zůstaly totiž ve svých táborech v Římě, majíce bdít nad městem a držet je na uzdě. Když praetoriáni přešli, pokračoval průvod Neronovými tažnými tygry a lvy, které vedli proto, aby je mohli zapřáhnout do vozů v průvodu, jestliže se Neronovi uzdá zahrát si na Dionysa. Vedli je Indové a Arabové, majíce je uvázány na ocelových řetězech, které však byly tak ovinuty květinami, že vypadaly jakoby celé z květů. Zvířata, zkrocena zkušenými bestiarii, hleděla na davy svýma zelenýma, jakoby ospalýma očima a tu a tam pozvedla své obrovské hlavy a chraptivě nasála do sebe nozdrami lidské výpary, olizujíce si drsnými jazyky tlamy.