Pak jely caesarské vozy a postupovaly lektiky, větší i menší, zlaté nebo purpurové, vykládané slonovinou nebo perlami anebo hrající třpytem drahokamů; za nimi šel opět malý oddíl praetoriánů v římské zbroji. Tento oddíl se skládal ze samých italských dobrovolníků. A opět zástupy elitních otroků a pacholat a konečně jel sám caesar, jehož blízkost zvěstovalo už z dálky provolávání davů.
V tlačenici byl i apoštol Petr, který chtěl aspoň jednou v životě uvidět caesara. Byla s ním i Lygie, která měla obličej pod hustým závojem, a Ursus, jehož síla byla pro dívku nejspolehlivější ochranou před nevázanými a rozjařenými davy. Lyg uchopil jeden z balvanů určených na stavbu chrámu a přinesl jej apoštolovi, který si na něj stoupl, takže viděl lépe než ostatní. Namačkaní lidé kolem začali napřed reptat, protože Ursus je rozrážel, tak jako koráb rozráží hladinu, ale když sám jediný zvedl kámen, kterým by nepohnuli ani čtyři silní chlapíci z lidu, změnilo se reptání v obdiv a kolem dokola se ozvaly výkřiky: “Macte!”
Zatím se však už přiblížil caesar. Seděl ve voze, který měl tvar stanu; vůz byl tažen šesti bílými idumskými hřebci se zlatými podkovami. Postranní stěny stanu byly úmyslně otevřeny, aby davy mohly caesara vidět.
Na vůz by se vešlo několik lidí, ale Nero chtěl, aby se pozornost soustřeďovala jen a jen na něj, a proto jel přes město sám, maje u nohou jen dva trpaslíky. Na sobě měl bílou tuniku a ametystovou tógu, která vrhala na jeho tvář sinavý stín. Na hlavě měl vavřínový věnec. Od svého odjezdu do Neapole značně ztloustl.
Obličej se mu roztékal; pod spodní čelistí mu visel dvojitý podbradek, takže ústa, ležící vždycky příliš blízko nosu, zdála se teď jakoby proříznuta hned pod chřípím. Silný krk si chránil vždy hedvábným šátkem, který si co chvíli upravoval bílou tlustou rukou, porostlou na zápěstí ryšavými chlupy, tvořícími jakoby krvavé skvrny. Nero však nedovoloval, aby mu je epilátoři vytrhávali, protože mu někdo řekl, že to způsobuje chvění prstů a překáží při hře na loutnu. Jako vždy obrážela se v jeho obličeji bezedná prázdnota, spojená s únavou a unuděností. Vcelku to byl obličej strašný a směšný zároveň. Za jízdy otáčel hlavu na obě strany, mhouřil co chvíli oči a bedlivě naslouchal, jak ho vítají.
Vítal ho bouřlivý potlesk a výkřiky: “Buď zdráv, božský! Caesare, imperátore, buď zdráv, vítězný! Buď zdráv, nedostižný! Synu Apollónův, Apollóne!” Když slyšel tato slova, usmíval se, ale v některých okamžicích mu přes obličej přelétl jakoby mrak, neboť římský lid byl posměvačný, a spoléhaje na svou početnost, dovoloval si uštěpačné posměšky dokonce i na veliké triumfátory, které v podstatě miloval a kterých si vážil.
Bylo přece známo, že kdysi, při vjezdu Julia Caesara do Říma, křičel lid: “Občané, poschovávejte ženy, protože projíždí plešatý lotr!” Avšak zvrhlá Neronova ješitnost nesnesla sebemenší pohanění ani vtip na sebe – a v davech se do pochvalného volání mísily i výkřiky: “Měděnobradý! Měděnobradý! Kam vezeš svou ohnivou bradu? Bojíš se, aby od ní nechytil Řím?” A ti, kdož tak volali, netušili, že v jejich žertu je skryto strašné proroctví. Caesara ostatně takové hlasy ani příliš nehněvaly, už proto ne, že bradku nenosil, neboť ji už kdysi obětoval ve zlatém pouzdru Jovišovi Kapitolskému. Avšak jiní, ukryti za hromadami balvanů a za základy chrámu, křičeli: “Matricida! Nero! Orestes! Alkmeón!” a jiní zase: “Kde je Octavia!”, “Vrať purpur!” A na Poppaeu, která jela hned za ním, volali:
“Flava coma!”, což znamenalo nevěstku. Hudební Neronův sluch zachytil i tyto výkřiky a v takových okamžicích přikládal k oku svůj broušený smaragd, jako by se chtěl podívat a zapamatovat si ty, kdož tak volali.
A tak se stalo, že se jeho pohled zastavil u apoštola stojícího na kameni. Chvíli se tito dva lidé dívali jeden na druhého, avšak nikomu ze skvělého průvodu ani z těch nespočetných davů nenapadlo, že v této minutě se na sebe dívají dva vládcové světa, z nichž jeden brzy pomine jako krvavý sen, avšak druhý, onen stařec v prostinké lacerně, zmocní se na dlouhé věky světa i města.
Zatím caesar přejel a hned za ním neslo osm Afrů přepychovou lektiku, v níž seděla nenáviděná Poppaea. Oblečena jako Nero, v rouchu ametystové barvy, s tlustou vrstvou líčidel na obličeji, nehybná, zamyšlená a lhostejná, vypadala jako nějaké božstvo, krásné a zlé zároveň, které tu nesli jako v procesí. V patách za ní táhl opět celý dvůr mužského i ženského služebnictva a jely řady vozů s předměty, které potřebovala pro své pohodlí, a se šatstvem. Slunce už dávno začalo zase klesat, když teprve začali projíždět augustiáni. Byl to skvělý, barvami mihotající průvod, měnící se ve slunci jako had, průvod nekonečný. Líný Petronius, kterého davy přátelsky vítaly, dal se i se svou otrokyní, jež se podobala bohyni, nést v lektice. Tigellinus jel v carruce tažené malými koníčky, ozdobenými bílými a nachovými pery. Lidé viděli, jak na voze vstává a s nataženým krkem vyhlíží, kdy mu caesar dá znamení, aby si přisedl k němu. Z ostatních vítaly davy potleskem Liciniana Pisona, smíchem Vitellia, hvízdáním Vatinia.
Ke konsulům Liciniovi a Lecaniovi se chovaly lhostejně, avšak Tullius Senecio, který byl kdovíproč oblíben, a také Vestinus sklidili potlesk lidu. Dvůr byl nespočetný. Vypadalo to, jako by vše, co je v Římě jen trochu bohatší, nádhernější a velkolepější, emigrovalo do Antia. Nero necestoval nikdy jinak než na tisíci vozech a zástup, který ho provázel, převyšoval počtem téměř vždy počet vojáků v legii. A tak si lid ukazoval Domitia Afra i vetchoučkého Lucia Saturnina, Vespasiana, který se ještě nevypravil na tažení do Judeje, odkud se vrátil až pro caesarskou korunu, i mladého Nervu, i Lucana, i Annia Gallona, i Quinctiana a spoustu žen, známých bohatstvím, krásou, přepychem a neřestným životem. Oči davů klouzaly ze známých tváří na postroje, vozy, koně, na roztodivné oděvy služebnictva, pocházejícího ze všech národů světa. V té záplavě přepychu a velkoleposti bylo těžko se rozhodnout, nač se honem dívat, a nejen zraky, nýbrž i rozum byl oslněn všemi těmi zlatými záblesky, purpurem a nachem, třpytem drahokamů, korálů, perleti a slonoviny. Zdálo se, že i sluneční paprsky zanikají v tom nádherném přívalu. A ač mezi lidem bylo dost ubožáků s vpadlými břichy a s hladem v očích, tato podívaná je zapalovala nejen touhou moci toho všeho užívat, nejen závistí, ale naplňovala je i uspokojením a hrdostí a dávala jim pocit římské moci a neotřesitelnosti, jejíž byli součástí a před níž klečel svět. V celém světě nebyl nikdo, kdo by se odvažoval soudit, že tato moc nepřetrvá všechny věky, nepřežije všechny národy a že by se cokoli na tomto světě mohlo postavit proti ní.
Když Vinicius, jedoucí na konci průvodu, spatřil apoštola a Lygii, které se tady nenadál, vyskočil z vozu, pozdravil je s rozzářenou tváří a řekl rychle, jako člověk, který nemůže ztrácet čas:
“Tys přišla? Ani nevím, jak ti poděkovat, Lygie!