Bůh mi nemohl seslat lepší znamení. Teď se s tebou loučím, ale ne nadlouho. Cestou rozestavím parthské koně a každý volný den, dokud si nevyprosím návrat do Říma, budu u tebe. Buď zdráva!”
“Buď zdráv, Marku!” odpověděla Lygie a pak tišeji dodala:
“Kéž tě doprovází Kristus a otevře ti Pavlovými slovy duši.”
Vinicia zahřálo u srdce, že jí záleží na tom, aby se stal brzy křesťanem, a proto odpověděclass="underline"
“Ocelle mi! Stane se, jak pravíš. Pavel chtěl jet raději s mými lidmi, ale je se mnou a bude mi učitelem i společníkem… Poodhrň závoj, mé potěšení, abych tě ještě uviděl, než pojedu. Proč ses tak zahalila?”
Lygie nadzvedla rukou závoj, ukázala mu svůj jasný obličej a nádherné, rozesmáté oči a zeptala se:
“Je to něco špatného?”
A její úsměv měl v sobě kus dívčího šibalství, avšak Vinicius, nadšeně se na ni zahleděv, odpověděclass="underline"
“Je to špatné pro mé oči, které se až do smrti chtějí dívat jen na tebe.”
Pak se otočil k Ursovi a řekclass="underline"
“Urse, hlídej ji jako oko v hlavě, protože to není jen tvá, nýbrž i má – domina!”
Po těchto slovech uchopil Lygiinu ruku a přitiskl ji ke rtům. To ovšem nesmírně udivilo chátru kolem, která nedovedla pochopit, že urozený augustián projevuje tak velkou úctu dívce v prostých, ba téměř otrockých šatech.
“Buď zdráva!”
Pak se rychle vzdálil, protože celý caesarův průvod byl už o značný kus vpředu. Apoštol Petr ho přežehnal nenápadně znamením kříže a dobrák Ursus ho začal okamžitě vychvalovat, potěšen, že ho jeho mladá paní dychtivě poslouchá a hledí naň plna vděčnosti.
Průvod se vzdaloval a zahaloval se oblaky zlatavého prachu, avšak oni za ním hleděli ještě dlouho, dokud k nim nepřistoupil mlynář Demas, u něhož pracoval v noci Ursus.
Demas políbil apoštolovi ruku a začal ho prosit, aby se u něho zastavili a něco pojedli, protože jeho dům je blízko Emporia a oni musejí přece mít už hlad a jsou unaveni, když strávili většinu dne u brány.
Šli tedy s ním, odpočinuli si a posilnili se v jeho příbytku a teprve k večeru se vraceli na Zátibří. Chtěli se dostat na druhý břeh po Aemiliově mostě, a tak šli po Clivu Publiku, který vedl středem Aventinského pahorku, mezi Dianiným a Merkurovým chrámem.
Apoštol Petr hleděl z výšiny na budovy kolem i na ty, které mizely kdesi v dálce, a pohrouživ se do mlčení, uvažoval nad obrovitostí a nad mocí tohoto města, do něhož přišel vykládat slovo boží. Dosud se Petr setkával s římskou vládou a legiemi v různých zemích, po nichž cestoval, to však byly jen jednotlivé údy moci, jejíž ztělesnění v caesarově bytosti spatřil dnes poprvé. To nesmírné město, dravé a hrabivé, zároveň však bezuzdné a prohnilé do morku kostí a přitom chladné ve své nadlidské moci, caesar bratrovrah, matkovrah a vrah své ženy, caesar, za nímž se táhne průvod krvavých přízraků, průvod ne menší než caesarův dvůr; caesar, zhýralec a šašek, a zároveň pán třiceti legií a tím i celého světa; dvořané, odění do zlata a šarlatu, nejistí si svým zítřkem, zároveň však mocnější než králové – to vše dohromady připadalo Petrovi jako jakési pekelné království zla a nepravosti. A ve svém prostém srdci se podivil, jak může Bůh dávat takovou nepochopitelnou moc nade vším satanovi, jak mu může dávat v plen zemi, aby ji rozrýval, převracel, rozdupával, vymačkával z ní slzy a krev, ničil ji jako vichřice, bouřil nad ní jako bouře, pálil ji jako oheň. Při těchto myšlenkách se jeho apoštolského srdce zmocnila úzkost, i začal v duchu hovořit s Mistrem: “Pane, co si počnu s tímto městem, do něhož jsi mě poslal? Jemu patří moře i pevniny, jemu patří zvěř na zemi i vodní tvorstvo, jemu patří ostatní království a města a třicet legií, které je hlídají, kdežto já jsem, Pane, rybář od jezera! Co si počnu? A jak zvítězím nad jeho zlobou?”
Při těchto slovech pozvedl svou šedivou, třesoucí se hlavu k obloze, modle se a volaje pln smutku a úzkosti z hloubi srdce ke svému božskému Mistrovi.
Avšak vtom ho z modlitby vyrušil Lygiin hlas.
“Město je celé jako v ohni,” řekla.
A opravdu. Slunce dnes zapadalo nějak podivně.
Jeho obrovský kotouč se už z polovice skryl za Ianiculský pahorek a celá nebeská báň byla zalita rudou září.
Z místa, na němž stáli, měli rozhled daleko široko. Poněkud vpravo viděli protáhlé zdi Cirku Maxima, nad ním poschoďovitě stoupající palatinské paláce a přímo před sebou, za Forem Boariem a Velabrem, vrcholek Kapitolu s Jovišovým chrámem. Avšak zdi, sloupoví a štíty chrámů byly jako ponořeny do oné zlaté a purpurové záře. Řeka, jejíž části bylo v dálce vidět, tekla jakoby krví a čím níže za pahorek se skrývalo slunce, tím rudější byla tato záře, tím víc se podobala záři požáru, tím více sílila a šířila se, až konečně zalila všech sedm pahorků, z nichž jako by stékala na celé okolí.
“Město je celé jako v ohni,” opakovala Lygie.
Petr si zaclonil oči a řekclass="underline"
“Hněv boží je nad ním.”
KAPITOLA 15
Vinicius Lygii:
“Otrok Flegón, po kterém ti posílám tento dopis, je křesťan, bude tedy jedním z těch, kdož obdrží svobodu z tvých rukou, má nejdražší. Je to starý služebník naší rodiny, mohu tedy psát se vší důvěrou v něho a bez obav, že by se dopis dostal do jiných rukou než do tvých. Píši z Laurenta, kde jsme se zastavili, protože bylo vedro. Otho tu měl nádhernou villu, kterou daroval kdysi Poppaei, avšak Poppaea, i když se s ním rozvedla, uznala za vhodné ponechat si tento pěkný dárek… Když tak uvažuji o ženách, které mě teď obklopují, a o tobě, myslím si, že z Deukalionových kamenů vznikly asi různé druhy lidí, naprosto se od sebe lišící, a že ty patříš k tomu druhu, který se zrodil z křišťálu. Obdivuji tě a miluji tě celým srdcem tak, že bych chtěl mluvit jen o tobě, a musím se přemáhat, abych ti psal o cestě, o tom, co je se mnou, a o novinkách u dvora. Caesar byl tedy Poppaeiným hostem a Poppaea uchystala tajně skvělé uvítání. Nepozvala sice mnoho augustiánů, avšak já a Petronius jsme pozvání dostali. Po prandiu jsme pluli na zlatých loďkách po moři, které bylo tak tiché, jako by spalo, a tak modré jako tvé oči, božská. Veslovali jsme sami, Augustě totiž patrně lichotilo, že ji vezou konsulové nebo jejich synové. Caesar stál v purpurové tóze u kormidla a zpíval hymnus na moře, který napsal minulou noc a k němuž složil s Diodorem hudbu. Z ostatních loděk ho doprovázeli otroci z Indie, kteří umějí hrát na mořské konchy, a kolem dokola se vynořovala spousta delfínů, jako by je hudba skutečně vyvábila z Amfitridiných hlubin. A víš, co jsem dělal já? Myslil jsem na tebe a toužil po tobě a chtěl jsem vzít to moře, to krásné počasí a tu hudbu a dát to všechno tobě. Chceš, abychom se jednou usadili na mořském pobřeží, daleko od Říma, má Augusto? Mám na Sicílii pozemky, je tam les mandloní, kvetoucích na jaře růžovým květem a rostoucích tak blízko u moře, že se konečky větví takřka dotýkají hladiny. Tam tě budu milovat a velebit učení, jemuž mě Pavel naučí, protože dnes už vím, že se toto učení nestaví proti lásce a štěstí. Budeš chtít?
Ale než uslyším z tvých milovaných úst odpověď, píši ti dále, co se přihodilo na loďce. Když byl břeh už daleko za námi, spatřili jsme v dálce před sebou plachtu a brzy vznikla hádka, je-li to obyčejná rybářská loď, nebo velký koráb z Ostie. Já jsem ho poznal první a tu mi Augusta řekla, že před mýma očima nezůstane zřejmě nic skryto, a pak si znenadání spustila přes obličej závoj a zeptala se, zda bych ji poznal i takto.
Petronius rychle odpověděl, že za mrakem nerozezná člověk ani slunce, avšak Poppaea řekla, naoko se smíchem, že tak bystrý zrak by mohla zaslepit snad jen láska k jedné ženě. Pak začala jmenovat různé augustiánky a vyptávat se a hádat, do které jsem zamilován.