Odpovídal jsem klidně, avšak nakonec vyslovila i tvé jméno. Když mluvila o tobě, odhalila si opět obličej a dívala se na mne zlým a zároveň zkoumavým pohledem. Cítím opravdovou vděčnost k Petroniovi, který v tom okamžiku naklonil loďku, takže se pozornost všech ode mne odvrátila; kdybych byl totiž o tobě uslyšel nepřátelská nebo posměšná slova, nedovedl bych utajit hněv a musil bych bojovat s touhou rozbít té zvrácené a zlé ženě hlavu veslem… Pamatuješ přece, co jsem ti v předvečer svého odjezdu vyprávěl v Linově domě o příhodě na Agrippově jezeře? Petronius se o mne bojí a ještě dnes mě zapřísahal, abych nedráždil Augustinu ješitnost. Ale Petronius mě už nechápe a neví, že kromě tebe není pro mne ani rozkoše, ani krásy, ani lásky a že k Poppaei cítím jen odpor a pohrdání. Ty jsi už hodně změnila mou duši, dokonce tolik, že bych se už nedovedl vrátit k bývalému životu. Ale neboj se, že by mě tu mohlo potkat něco zlého. Poppaea mě nemiluje, protože ona není s to kohokoli milovat a její choutky plynou jen z jejího hněvu na caesara, který ještě podléhá jejímu vlivu, ba snad ji dokonce ještě miluje, avšak neohlíží se už na ni a neskrývá před ní svou nestoudnost a své zvrhlé kousky. Povím ti ostatně ještě jednu věc, která by tě měla uklidnit: Petr mi před odjezdem řekl, abych se nebál caesara, protože mi s hlavy nespadne ani vlásek. A já mu věřím.
Nějaký vnitřní hlas mi říká, že každé jeho slovo se musí vyplnit, a protože Petr požehnal naší lásce, nepodaří se ani caesarovi, ani všem silám Hádu, ba dokonce ani Osudu, aby mi tě vzali, má Lygie! Když o tom uvažuji, jsem šťasten, jako bych byl Nebe, které jedině je šťastné a klidné. Avšak tebe, křesťanku, snad uráží, co tu říkám o Osudu a Nebi? Jestliže ano, pak mi odpusť, protože hřeším nechtě. Křest mě ještě neočistil, ale mé srdce je jako prázdná číše, kterou má Pavel z Tarsu naplnit vaším sladkým učením, pro mne o to sladším, že je to i tvé učení. Ty, božská, přičti mi k dobru aspoň to, že jsem z té číše vylil tekutinu, která ji naplňovala předtím, a že s ní neuhýbám, nýbrž s ní vztahuji ruku jako žíznivý člověk, který se octl u čistého pramene. Kéž najdu v tvých očích milost. V Antiu budu ve dne v noci naslouchat Pavlovi, který si získal mezi mými lidmi hned první den cesty takový vliv, že jsou neustále kolem něho, protože v něm vidí nejen thaumaturga, nýbrž takřka nadpřirozenou bytost. Včera jsem viděl v jeho obličeji radost, a když jsem se ho zeptal, co dělá, odpověděl mi: ,Zasévám.’ Petronius ví, že Pavel je mezi mými lidmi, a rád by se s ním setkal a stejně tak Seneca, který o něm slyšel od Gallona. Ale hvězdy už blednou, má Lygie, a jitřní Lucifer svítí stále silněji. Za chvíli zbarví ranní červánky moře do růžova – a tady vše vůkol spí, jen já myslím na tebe a miluji tě. Zdravím tě zároveň s ranním svítáním, sponsa mea!”
KAPITOLA 16
Vinicius Lygii:
“Byla jsi někdy, má milá, s Aulovou rodinou v Antiu? Jestliže ne, budu šťasten, až ti je jednou ukáži. Už od Laurenta se táhnou po pobřeží villy, jedna vedle druhé, a Antium samo, to je nekonečná řada paláců a portiků, jejichž sloupy se zhlížejí za krásného počasí v hladině. I já tu mám, hned u vody, sídlo s olivovým hájem a s lesem cypřišů za villou, a když si pomyslím, že toto sídlo bude jednou tvé, mramor mi připadá bělejší, zahrady stinnější a nebe modřejší. Lygie, jak dobře je žít a milovat! Starý Menikles, který villu spravuje, vysázel na loukách pod myrtami celé ostrovy kosatců a při pohledu na ně jsem si vzpomněl na Aulův dům, na vaše impluvium a na vaši zahradu, kde jsem s tebou sedával. I tobě budou ty kosatce připomínat dům tvého dětství, a proto jsem si jist, že si zamiluješ Antium a tuto villu. Hned po příjezdu jsme s Pavlem dlouho rozmlouvali u prandia. Mluvili jsme i o tobě, ale pak začal Pavel vykládat učení a já jsem dlouho poslouchal. A řeknu ti jen tolik, že i kdybych dovedl psát tak dobře jak Petronius, ještě bych nebyl s to vylíčit ti vše, co se odehrávalo v mých myšlenkách a v mém nitru.
Netušil jsem, že na světě může být ještě takové štěstí, taková krása a takový klid, o nichž lidé dosud nevědí.
Avšak to vše si schovávám pro rozmluvu s tebou, až v první volné chvíli přijedu do Říma. Řekni mi, jak je to možné, že země nese současně tak různé lidi, jako je apoštol Petr nebo Pavel z Tarsu – a caesar? Ptám se proto, že jsem večer po Pavlově výkladu strávil u Nerona, a víš, co jsem tam slyšel? Nuže, napřed četl caesar svou poému o zničení Tróje a pak začal naříkat, že nikdy neviděl hořící město. Záviděl Priamovi a nazýval ho šťastným člověkem jen proto, že viděl požár a záhubu rodného města. Na to řekl Tigellinus: ,Vyslov jediné slovo, božský, a vezmu pochodeň, a než uplyne noc, spatříš hořící Antium.’ Avšak caesar mu pověděl, že je hlupák. ,Kam bych se jezdil nadýchat mořského vzduchu,’ řekl, ,a chránit tento hlas, jímž mě obdařili bozi a o který musím pečovat pro blaho lidu? Cožpak mi neškodí právě Řím, cožpak mi nezpůsobují chrapot dusné výpary ze Subury a z Esquilinu a cožpak by hořící Řím nebyl stokrát nádhernější a tragičtější podívaná než Antium?’ Tu začali všichni hovořit o tom, jak tragický by byl obraz takového města, které si podrobilo svět, změněného v hromadu šedého popela.
Caesar prohlásil, že pak by jeho poéma předčila Homérovy písně, a potom začal mluvit o tom, jak by znovu vystavěl město a jak by se budoucí věky musily obdivovat jeho dílu, před nímž by zbledla všechna ostatní lidská díla. A tu počali opilí hodovníci volat:
,Udělej to! Udělej!’ a Nero řekclass="underline" ,To bych musel mít věrnější a oddanější přátele.’ Přiznám se, že když jsem to uslyšel, zmocnil se mne ihned nepokoj, protože v Římě jsi ty, carissima. Sám se teď směji těm obavám a myslím si, že caesar a augustiáni, třebaže jsou dost ztřeštění, přece jen by se neodvážili takového šílenství, ale já bych byl přece jen raději – jen se podívej, jak se člověk bojí o svou lásku -, přece jen bych byl raději, kdyby Linův dům nestál v úzké uličce na Zátibří, ve čtvrti obývané cizinci, k nimž by v takovém případě měli méně ohledů. Podle mého mínění by dokonce ani palatinské paláce nebyly ještě dost důstojným příbytkem pro tebe, a tak bych chtěl, abys nepostrádala ničeho z těch krásných a pohodlných věcí, jimž jsi byla od dětství zvyklá. Přestěhuj se do Aulova domu, má Lygie. Hodně jsem tady o tom uvažoval. Kdyby byl caesar v Římě, zpráva o tvém návratu by se skutečně mohla dostat prostřednictvím otroků na Palatin, mohla by na tebe upozornit a vydat tě krutému pronásledování za to, že ses odvážila jednat proti caesarově vůli. Ale caesar zůstane tady v Antiu dlouho, a než se vrátí, otroci přestanou o tom dávno mluvit. Linus a Ursus mohou bydlit s tebou. Žiji ostatně nadějí, že dříve než Palatin spatří caesara, ty, má božská, budeš už bydlit ve vlastním domě na Carinách. Požehnané budou den, hodina i okamžik, kdy překročíš můj práh.
A jestliže Kristus, jehož se učím vyznávat, způsobí, aby se to stalo, budiž sláva i jeho jménu. Budu mu sloužit a dám za něho život i krev. Říkám to špatně: budeme mu sloužit oba, dokud se nepřetrhne nit našeho života. Miluji tě a zdravím tě z celého srdce.”
KAPITOLA 17
Ursus bral v cisterně vodu, a zatímco vytahoval dvojitou amforu zavěšenou na provaze, zpíval si polohlasem podivnou lygijskou píseň a zároveň pokukoval rozveselenýma očima po Lygii a Viniciovi, kteří se mezi cypřiši v Linově zahradě bělali jako dvě sochy. Ani vánek nepohnul jejich oděvem. Na svět se snášel zlatý a fialový soumrak a ti dva, držíce se za ruce, hovořili spolu v tichu podvečera.