“Nemůže se ti, Marku, stát nic zlého za to, že jsi opustil Antium bez vědomí caesara?” zeptala se Lygie.
“Ne, má milá,” odpověděl Vinicius. “Caesar ohlásil, že se na dva dny zavře s Terpnem a bude skládat nové písně. Dělává to často a v takových chvílích o ničem jiném neví a na nic jiného nemyslí. Ostatně, co je mi do caesara, když jsem u tebe a dívám se na tebe. Stýskalo se mi už příliš a několik posledních nocí jsem nespal. Nejednou, když jsem si unaven zdříml, probouzel jsem se náhle s pocitem, že ti hrozí nebezpečí; někdy se mi zdálo, že mi ukradli rozestavné koně, kteří mě měli donést z Antia do Říma a s nimiž jsem urazil tu cestu tak rychle jako dosud žádný caesarův posel.
A déle jsem už bez tebe nemohl vydržet Příliš tě miluji, má drahá, nejdražší!”
“Věděla jsem, že přijedeš. Na mou prosbu běžel Ursus dvakrát na Cariny a ptal se po tobě ve tvém domě. Linus se mi smál a Ursus také.”
Bylo skutečně vidět, že ho očekávala, protože místo obvyklého tmavého šatu měla na sobě měkkou bílou stolu, z jejíchž půvabných záhybů vyrůstaly její paže a hlava jako rozkvetlé prvosenky ze sněhu. Vlasy jí zdobilo několik růžových sasanek.
Vinicius přitiskl rty na její ruku, potom si sedli na kamennou lavičku obklopenou psím vínem, opřeli se o sebe rameny a mlčeli, hledíce na červánky, jejichž poslední záblesky se zrcadlily v jejich očích.
Zmocňovalo se jich pomalu kouzlo tichého večera.
“Jaké je tu ticho a jak je svět krásný,” řekl tlumeným hlasem Vinicius. “Bude krásná noc. Cítím se tak šťasten, jak jsem nebyl ještě nikdy v životě. Pověz mi, Lygie, čím to je? Nikdy jsem netušil, že by mohla být taková láska. Myslil jsem, že je to jen oheň v krvi a touha, ale teď teprve vidím, že člověk může milovat každou kapkou krve a každým dechem a zároveň cítit klid, tak sladký a nesmírný, jako by ducha už uspaly Spánek a Smrt. To je pro mne něco nového. Hledím na klid těchto stromů a mám dojem, že je i ve mně. Teď teprve chápu, že může být štěstí, o jakém lidé dosud nevěděli. Teď teprve chápu, proč jste ty a Pomponia Graecina tak klidné… Ano! Ten klid dává Kristus…”
Tu položila Lygie svou krásnou tvářičku na jeho rameno a řekla:
“Marku, můj milý…
A více nebyla s to říci. Radost, vděčnost a pocit, že teprve teď smí milovat, připravily ji o hlas a místo toho jí naplnily oči slzami dojetí. Vinicius objal její drobné tělo, přivinul ji na chvíli k sobě a pak řekclass="underline"
“Lygie! Požehnaná chvíle, kdy jsem poprvé uslyšel Jeho jméno.”
A ona odpověděla potichu:
“Mám tě ráda, Marku.”
Potom opět oba zmlkli, protože nemohli z rozbouřených hrudí dostat ani slovo. Na cypřiších zhasínaly poslední fialové odlesky a zahradu začínal postříbřovat srpek měsíce.
Po chvíli začal Vinicius mluvit:
“Já vím… Sotva jsem sem vkročil, sotva jsem políbil tvé milované ruce, vyčetl jsem z tvých očí otázku, zda jsem pochopil to božské učení, které vyznáváš, a zda jsem pokřtěn. Ne! Pokřtěn ještě nejsem, ale víš, má květinko, proč? Pavel mi totiž řekclass="underline" ,Já jsem tě přesvědčil, že Bůh přišel na svět a dal se ukřižovat, aby spasil svět, ale v prameni milosti nechť tě omyje Petr, který nad tebou první vztáhl ruce a první ti požehnal.’
A já jsem si také přál, abys ty, má nejmilejší, byla přítomna mému křtu a matkou aby mi byla Pomponia.
Proto tedy nejsem dosud pokřtěn, třebaže věřím ve Spasitele a v jeho sladké učení. Pavel mě přesvědčil, obrátil – a cožpak to mohlo dopadnout jinak? Jak bych mohl neuvěřit, že Kristus přišel na svět, říká-li to Petr, který byl jeho učedníkem, i Pavel, kterému se zjevil? Jak bych mohl nevěřit, že to byl Bůh, jestliže vstal z mrtvých? Viděli ho přece ve městě i u jezera a na hoře, a viděli ho lidé, jejichž ústa nepoznala, co je to lež. Věřil jsem v to už od té doby, co jsem slyšel Petra v Ostrianu, už tenkrát jsem si totiž řekclass="underline" na celém světě by mohl lhát kdokoli spíše než ten, který prohlašuje: ,Viděl jsem to!’ Ale bál jsem se vašeho učení. Myslil jsem si, že mi to učení bere tebe. Domníval jsem se, že v něm není ani moudrost, ani krása, ani štěstí. Ale dnes, když jsem je už poznal, jakýpak bych to byl člověk, kdybych si nepřál, aby na světě vládla pravda, a ne lež, láska, a ne nenávist, dobro, a ne zločin, věrnost, a ne nevěra, soucit, a ne pomsta? Kdo by po tom nevolal a nepřál si to? A to přece učí vaše učení.
Jiná učení chtějí také spravedlnost, ale jedině toto činí spravedlivým lidské srdce. A kromě toho je dělá čistým, tak jako tvé a Pomponiino, a dělá je věrným, tak jako tvé a Pomponiino. Byl bych slepý, kdybych to neviděl. A jestliže k tomu ke všemu slíbil Kristus Bůh věčný život a tak nesmírné štěstí, jaké může dát jen boží všemohoucnost, co pak může člověk chtít ještě více? Kdybych se zeptal Seneky, proč doporučuje ctnost, když přece neřest přináší více štěstí, nedovedl by mi opravdu odpovědět nic rozumného. Ale já teď vím, proč mám být ctnostný. Proto, že dobro a láska pochází od Krista, a proto, abych, až mi smrt zavře oči, opět nalezl život, opět nalezl štěstí, opět nalezl sebe i tebe, má nejmilejší… Jak by mohl člověk nemilovat a nepřijmout učení, které zároveň mluví pravdu a odstraňuje smrt? Kdo by nedal přednost dobru před zlem? Já jsem si myslil, že se to učení staví proti štěstí, ale Pavel mě přesvědčil, že to učení nejen nic nebere, nýbrž ještě přidává. To vše nejsem takřka ani schopen pochopit rozumem, ale cítím, že to tak je, protože jsem nebyl nikdy tak šťasten, a ani jsem nemohl být, i kdybych se tě byl zmocnil násilím a měl tě ve svém domě.
Před chvílí jsi mi řekla: ,Mám tě ráda,’ a tato slova bych z tebe nebyl dostal ani za všechnu římskou moc.
Lygie! Rozum mi říká, že to učení je božské a nejlepší, a také srdce to cítí – a kdo odolá dvěma takovým silám?”
Lygie ho poslouchala, upírajíc naň své oči, které se v měsíčním světle podobaly mystickým květům a jako květy byly také zroseny.
“Ano, Marku! To je pravda!” řekla a přivinula hlavu ještě mocněji k jeho rameni.
A v tomto okamžiku se oba cítili nesmírně šťastni, neboť pochopili, že kromě lásky je spojuje ještě jakási jiná síla, sladká a nepřemožitelná zároveň, síla, pod jejímž vlivem se láska mění v něco nezničitelného, co nepodléhá změnám, zklamáním, zradě, ba ani smrti.
Jejich srdce naplnila naprostá jistota, že ať se stane cokoli, oni se nepřestanou milovat a navzájem si patřit A to vědomí působilo, že do jejich duší proudil nevýslovný klid. Vinicius při tom cítil, že je to láska nejen čistá a hluboká, nýbrž i docela nová, taková, jakou svět dosud nepoznal a ani nemohl dát. Vytvářelo ji v jeho srdci vše: i Lygie, i Kristovo učení, i světlo měsíce, spící tiše na cypřiších, i krásná noc, takže se mu zdálo, že celý vesmír je jí plný.
Po chvíli se zase rozhovořil přitlumeným a rozechvělým hlasem:
“Ty budeš duší mé duše a budeš pro mne tím nejdražším na světě. Srdce nám budou tlouci v souladu, stejná bude naše modlitba a stejná bude naše vděčnost Kristovi. Má milá! Žít spolu, uctívat spolu sladkého Boha a vědět, že až přijde smrt, naše oči se znovu otevřou jak po blaženém spánku a spatří nové světlo – co lepšího si lze přát! Divím se jen, že jsem to nepochopil dříve. A víš, co se mi teď zdá? Že tomu učení neodolá nikdo. Za dvě stě nebo tři sta let je přijme celý svět; lidé zapomenou na Joviše a nebudou už jiní bozi než Kristus a jiné chrámy než křesťanské. Neboť kdo by pro sebe nechtěl štěstí? Ach, slyšel jsem přece rozhovor Pavla s Petroniem a víš, co nakonec řekl Petronius? ,To není nic pro mne.’ Ale na víc se nezmohl.”