“A co říkal Pavel?” optala se Lygie.
“Bylo to u mne, k večeru. Petronius začal hovořit nenuceně a žertovat, jak to obyčejně dělává, a tu mu Pavel řekclass="underline" ,Jak můžeš, moudrý Petronie, popírat, že Kristus žil a vstal z mrtvých, když jsi přece tenkrát nebyl ještě na světě, kdežto Petr a Jan ho viděli a také já jsem ho viděl cestou do Damašku? Napřed tedy nechť tvá moudrost dokáže, že jsme lháři, a pak teprve může popřít naše svědectví.’ Avšak Petronius odpověděl, že je nemíní popírat, protože ví, že se děje mnoho nepochopitelných věcí, které dosvědčují věrohodní lidé. Jenže, řekl, je něco jiného objevit nějakého nového cizího boha a něco jiného přijmout jeho učení. ,Nechci,’ řekl, ,vědět nic, co by mi mohlo pokazit život a zničit jeho krásu. Nezáleží na tom, jsou-li naši bohové skuteční, ale jsou krásní, je nám s nimi veselo a můžeme žít bezstarostně.’ A Pavel odpověděl takto:
,Odmítáš učení lásky, spravedlnosti a milosrdenství ze strachu před životními starostmi, ale uvaž, Petronie, zda je váš život skutečně prost starostí. Ani ty, pane, ani nikdo z nejbohatších a nejmocnějších Římanů neví, když večer usíná, zda se neprobudí s rozsudkem smrti. Ale pověz: kdyby toto učení, které přikazuje lásku a spravedlnost, vyznával caesar, nebylo by pak tvé štěstí jistější? Bojíš se o své radosti, ale nebyl by pak život radostnější? A co se týče ozdoby života a krásy jestliže jste nastavěli tolik krásných chrámů a soch zlým, mstivým, cizoložným a falešným bohům, co vše byste mohli vykonat pro jediného Boha lásky a pravdy? Pochvaluješ si svůj osud, protože jsi bohatý a žiješ v rozkoši, ale stejně tak jsi mohl být chudý a opuštěný, třebaže pocházíš z vynikajícího rodu, a pak by ti bylo na světě určitě líp, kdyby lidé vyznávali Krista. Ve vašem městě vyhazují často i bohatí rodiče děti z domu, protože se nechtějí namáhat s jejich výchovou. Takovým dětem se pak říká alumni. I ty, pane, jsi mohl být takovým alumnem. Ale kdyby tví rodiče žili podle našeho učení, nemohlo by se ti to stát. Až bys pak dospěl, pojal bys za manželku milovanou dívku a byl bys rád, že ti zůstane věrna až do smrti. A zatím, pohleď, co se u vás děje, kolik je tu všude hanebností, nestoudnosti, jaké kupčení s manželskou věrností! Vždyť vás samé už udivuje, vyskytne-li se žena, kterou nazýváte univira. Ale já ti povídám, že ty ženy, které budou ve svém srdci nosit Krista, neporuší věrnost mužům stejně tak, jako ji křesťanští muži zachovají ženám. Ale vy si nejste jisti ani svými panovníky, ani svými otci, ani ženami, ani dětmi, ani služebnictvem. Před vámi se třese celý svět, ale vy se třesete před vlastními otroky, protože víte, že kteroukoli chvíli mohou proti vašemu útlaku začít strašný boj, jak jej už nejednou začali. Jsi bohatý, ale nevíš, zda ti zítra nerozkáží, abys své bohatství opustil; jsi mladý, ale může se stát, že budeš muset zemřít. Miluješ, ale číhá na tebe zrada; máš zalíbení ve villách a v sochách, ale zítra tě mohou vyhnat na pustou Pandatarii; máš tisíce služebníků, ale zítra ti mohou tito služebníci vypustit krev z žil. A je-li to všechno takové, jak můžete být klidni, šťastni a jak můžete žít v radosti? Ale já zde hlásám lásku a hlásám učení, které přikazuje vládcům, aby milovali své poddané, pánům, aby milovali otroky, otrokům, aby sloužili z lásky, a všem, aby byli spravedliví a milosrdní, hlásám učení, které nakonec slibuje štěstí, nevyčerpatelné jako nekonečné moře. Jak tedy můžeš, Petronie, tvrdit, že toto učení kazí život, když právě ono jediné jej činí lepším a když i ty sám bys byl stokrát šťastnější a jistější, kdyby ovládlo svět tak, jak jej ovládla vaše římská moc?’
Toto řekl Pavel, Lygie, a po jeho slovech řekl Petronius: ,To není nic pro mne,’ a předstíraje, že je ospalý, odešel. Ale na odchodu ještě řekclass="underline" ,Je mi milejší má Euniké než tvé učení, Judejče, ale nechtěl bych se s tebou utkat na řečništi!’ Ale já jsem jeho slovům naslouchal celým srdcem, a když mluvil o našich ženách, celým srdcem jsem velebil učení, z něhož jsi vyrostla, jako vyrůstá na jaře lilie z úrodné půdy. A tehdy jsem uvažoval takto: Poppaea opustila kvůli Neronovi dva muže, Calvia Crispinilla, Nigidia a téměř všechny, které znám, kromě jediné, Pomponie, kupčily s věrností a s přísahami a jen jediná, jen ta moje neopustí, nezklame a neuhasí oheň v krbu, i kdyby mě zklamalo a opustilo vše, v co jsem důvěřoval. A tak jsem ti v duchu říkaclass="underline" čím se ti odvděčím, ne-li láskou a úctou?
A co ty? Cítila jsi, že jsem tam v Antiu k tobě mluvil a stále, bez ustání s tebou hovořil, jako kdybys byla u mne? Stokrát více tě teď miluji za to, že jsi přede mnou utekla z caesarova paláce. Ani já jej už nechci vidět. Nechci jeho rozkoše, jeho hudbu, chci jen tebe jedinou. Řekni slovíčko – a opustíme Řím a usadíme se někde daleko.”
Lygie, aniž zvedla hlavu z jeho ramene, pozvedla jakoby v zamyšlení zrak na postříbřené vrcholky cypřišů a odpověděla:
“Dobře, Marku. Psal jsi mi o Sicílii, kde se na stáří chtějí usadit i Aulové…”
A Vinicius jí rozradovaně skočil do řeči:
“Ano, má drahá! Náš statek je nedaleko. Je to nádherné pobřeží, kde je počasí ještě lahodnější a noci ještě krásnější než v Římě: provoněné a jasné… Život tam a štěstí – to je téměř jedno a totéž.”
Pak začal snít o budoucnosti.
“Tam můžeš zapomenout na všechny starosti. Budeme se procházet háji, mezi olivami, a odpočívat ve stínu. Lygie! Jaký to bude život, milovat se, laskat se, dívat se spolu na moře, dívat se spolu na nebe, spolu uctívat dobrého Boha, v klidu kolem sebe rozsévat dobro a spravedlnost.”
Oba umlkli a zahleděli se do budoucna. Vinicius vinul Lygii stále úže k sobě a v měsíčním světle se na jeho ruce blýskal zlatý rytířský prsten. Ve čtvrti obývané nuzným dělným lidem všecko už spalo a žádný zvuk nerušil ticho.
“Dovolíš mi vídat Pomponii?” zeptala se Lygie.
“Ano, má milá. Budeme je zvát do našeho domu nebo sami jezdit k nim. Chceš, abychom s sebou vzali apoštola Petra? Je už udolán stářím a prací. A také Pavel nás bude navštěvovat, obrátí Aula Plautia, a tak jako vojáci zakládají ve vzdálených zemích kolonie, tak my tam založíme kolonii křesťanů.”
Lygie zvedla ruku, uchopila Viniciovu dlaň a chtěla ji přitisknout k ústům, avšak Vinicius řekl šeptem, jako by se bál, že zaplaší štěstí:
“Ne, Lygie, ne! To já tebe ctím a zbožňuji, ty mi dej ruce.”
“Mám tě ráda.”
Ale on už přitiskl ke rtům její ruce bílé jako jasmín a chvíli slyšeli jen tep vlastních srdcí. Ve vzduchu nebyl ani vánek a cypřiše stály tak nehnutě, jako by také zatajily dech v prsou…
Pojednou proťalo ticho nenadálé zahřmění, hluboké, jako by vycházelo z podzemí. Lygiiným tělem proběhlo zachvění a Vinicius vstal a řekclass="underline"
“To řvou lvi ve viváriích…”
A oba začali naslouchat. Prvnímu zahřmění odpovědělo druhé, třetí, desáté – ze všech stran a čtvrtí.
V městě bývalo někdy i několik tisíc lvů, ustájených při různých arénách, a ti přistupovali nejednou v noci k mřížím, opírali o ně své obrovské hlavy a vylévali svůj stesk po svobodě a po poušti. Tak začali tesknit i teď, a předávajíce si v nočním tichu jeden druhému slovo, naplnili řevem celé město. Bylo v tom něco nevýslovně hrozivého a ponurého, takže Lygie, v níž tyto hlasy zapudily jasné a klidné obrazy budoucnosti, poslouchala se srdcem sevřeným jakousi podivnou úzkostí a smutkem.