Vinicius ji objal a řekclass="underline"
“Neboj se, milá. Blíží se hry, a tak jsou všechna vivária přeplněna.”
Pak vešli oba do Linova domku, provázeni stále mohutnějším hřměním lvích hlasů.
KAPITOLA 18
V Antiu zatím dobýval Petronius každý den nového vítězství nad augustiány, soutěžícími s ním o caesarovu přízeň. Tigellinův vliv upadl docela. V Římě, kde bylo třeba odstraňovat lidi, kteří se zdáli nebezpeční, loupit jejich majetek, vyřizovat politické záležitosti, pořádat hry, zarážející svým přepychem a nevkusem, a konečně ukájet zvrhlé caesarovy choutky, tam byl prohnaný a ke všemu ochotný Tigellinus nezbytný.
Ale v Antiu, mezi paláci zhlížejícími se v lazurovém moři, žil caesar hellénským životem. Od rána do večera tu četli básně, diskutovali o jejich stavbě a dokonalosti, upadali do nadšení nad šťastnými obraty, pěstovali hudbu a divadlo, prostě zabývali se výlučně tím, co objevil a čím zkrášlil život řecký génius. A v takových podmínkách musil získat převahu Petronius, který byl nesrovnatelně vzdělanější než Tigellinus a ostatní augustiáni a přitom vtipný, výmluvný a plný jemnocitu a vkusu. Caesar vyhledával jeho společnost, ptal se na jeho mínění, vyžadoval si jeho rad, když sám tvořil, a projevoval mu větší přízeň než kdykoliv předtím.
Všem kolem něho se zdálo, že jeho vliv dosáhl konečně definitivního vítězství, že přátelství mezi ním a caesarem se dostalo už do stálého stadia a že přetrvá léta.
Dokonce i ti, kdož předtím dávali uhlazenému epikurejci najevo své nepřátelství, začali se teď k němu mít a soutěžit o jeho přízeň. Nejeden z nich se v duchu upřímně radoval, že převahu získal člověk, který skutečně ví, co si má o kom myslit, a který přijímá se skeptickým úsměškem pochlebenství včerejších nepřátel, který však – ať už z lenosti nebo pro svůj vytříbený vkus – není mstivý a neužívá své moci k cizí škodě nebo záhubě. Byly chvíle, že mohl zničit dokonce i Tigellina, ale on se mu raději vysmíval a odhaloval přede všemi jeho nedostatek vzdělání a jeho neotesanost. Senát v Římě si oddechl, protože už půldruhého měsíce nebyl vydán žádný rozsudek smrti. V Antiu i ve městě se proslýchaly úplné divy o tom, jaké rafinovanosti dosáhly neřestné kousky caesara a jeho oblíbence, ale všichni cítili raději nad sebou caesara rafinovaného než caesara zezvířečtělého v Tigellinových rukou. Sám Tigellinus ztrácel hlavu a uvažoval, nemá-li se vzdát, protože caesar mnohokrát prohlásil, že v celém Římě a u celého dvora jsou jen dvě duše, které jsou s to si porozumět, a jen dva opravdoví helléni: Nero a Petronius.
Úžasná Petroniova obratnost utvrdila všechny v přesvědčení, že jeho vliv přetrvá všechny ostatní.
Nedovedli si už představit, jak by se caesar mohl bez něho obejít, s kým by mohl rozmlouvat o poezii, o hudbě, o dostizích a do čích očí by se díval, chtěje si ověřit, zda to, co tvoří, je opravdu dokonalé. Přitom Petronius, lhostejný jako vždy, jako by svému postavení nepřikládal žádný význam. Byl jako vždycky pomalý, líný, vtipný a skeptický. Často působil na lidi dojmem člověka, který si tropí blázny z nich, ze sebe, z caesara a z celého světa. Někdy se odvažoval otevřeně kritizovat caesara, a když si ostatní užuž myslili, že zachází příliš daleko nebo že si prostě chystá záhubu, dovedl Petronius znenadání zaměřit nepříznivou kritiku tak, že výsledek byl k jeho prospěchu a že to u přítomných vzbuzovalo obdiv a přesvědčení, že není situace, z níž by nevyšel s triumfem. Jednou, asi týden po Viniciově návratu z Říma, předčítal caesar v úzké společnosti kapitolu ze své Troiky, a když skončil a dozněly výkřiky nadšení, řekl Petronius, odpovídaje na tázavý caesarův pohled:
“Prachšpatné verše, patřily by do ohně.”
Přítomným se úděsem zastavila srdce, Nero totiž od dětství neslyšel nikdy z ničích úst takový rozsudek.
Jen Tigellinův obličej zazářil radostí. Zato Vinicius zbledl, protože si myslil, že se Petronius, který se nikdy neopíjel, tentokrát opil.
A Nero se začal vyptávat medovým hlasem, v němž se však ozývala hluboce zraněná ješitnost:
“Co na nich vidíš špatného?”
Avšak Petronius naň zaútočiclass="underline"
“Nevěř jim,” řekl a ukázal rukou na ostatní, “v ničem se nevyznají. Ptáš se, co je špatného na tvých verších? Jestliže chceš slyšet pravdu, povím ti ji: jsou dobré na Vergilia, jsou dobré na Ovidia, jsou dobré dokonce i na Homéra, avšak ne na tebe. Ty nesmíš psát takové verše. Ten požár, který líčíš, dost nehoří, tvůj oheň dost nepálí. Neposlouchej Lucanovo lichocení.
Jemu bych za tytéž verše přiznal genialitu, ne však tobě. A víš proč? Protože ty jsi větší než oni. Komu dali bohové tolik jako tobě, od toho můžeme žádat více. Ale ty jsi pohodlný. Po prandiu raději spáváš, než abys usedl k práci. Ty můžeš vytvořit dílo, jaké svět dosud neslyšel, a proto ti říkám do očí: napiš lepší verše!”
Říkal to nedbale, jako by vtipkoval a zároveň káral, avšak caesarovy oči se potáhly mlhou rozkoše.
“Bohové mi dali trochu talentu,” řekl, “ale dali mi kromě toho i více: skutečného znalce a přítele, který jediný dovede říci pravdu do očí.”
Po těchto slovech natáhl svou tlustou ruku, porostlou rezavými chloupky, ke zlatému candelabru, uloupenému v Delfách, a chtěl verše spálit.
Avšak Petronius mu je vytrhl, ještě než se plamen dotkl papyru.
“Ne ne!” řekl. “I tak špatné verše patří lidstvu.
Přenech mi je.”
“Dovol mi tedy, abych ti je poslal v pouzdru zdobeném podle mého návrhu,” odpověděl Nero, objímaje ho.
A po chvíli se rozhovořiclass="underline"
“Ano. Máš pravdu. Můj požár Tróje dost nezáří, můj oheň dost nepálí. Myslil jsem si však, že vyrovnám-li se Homérovi, bude to stačit. Vždycky mi vadila jistá nesmělost a příliš skromné mínění o sobě samém. Tys mi otevřel oči. Ale víš, proč to dopadlo tak, jak říkáš? Když chce sochař vytvořit postavu boha, hledá si vzor, jenže já jsem vzor neměl. Neviděl jsem nikdy hořící město, a proto je v mém líčení málo pravdivosti.”
“A teď ti řeknu, že člověk musí být velikým umělcem, aby to pochopil.”
Nero se zamyslil a po chvíli řekclass="underline"
“Odpověz mi, Petronie, na jednu otázku: lituješ, že Trója shořela?”
“Zda lituji? U chromého Venušina manžela! Ani trochu! A řeknu ti proč: Trója by neshořela, kdyby Prométheus nebyl dal lidem oheň a kdyby Řekové nebyli vypověděli Priamovi válku. A kdyby nebyl na světě oheň, Aischylos by nebyl napsal svého Prométhea, stejně tak jako by bez války nebyl Homér napsal Iliadu. A mně je milejší, že existuje Prométheus a Iliada, než aby se zachovalo městečko, pravděpodobně chatrné a špinavé, v němž by teď seděl přinejmenším nějaký protivný procurator a nudil tě rozmíškami s místním areopagem.”
“Tomu říkám rozumná řeč,” odpověděl caesar.
“Poezii a umění můžeme obětovat všechno. Šťastní Achajci, kteří dali Homérovi námět k Iliadě, a šťastný Priamos, který viděl záhubu své vlasti. Ale já? Já jsem neviděl hořící město.”
Nastala chvíle mlčení, kterou konečně přerušil Tigellinus.
“Však jsem ti už říkal, caesare,” řekl, “rozkaž a vypálím Antium. Anebo víš co? Jestliže je ti líto těch vill a paláců, dám zapálit koráby v Ostii nebo ti na úpatí Albských vrchů postavím dřevěné město, do něhož sám vrhneš plamen. Chceš?”