Avšak Nero naň vrhl pohled plný pohrdání.
“Já že se mám dívat na hořící dřevěné boudy? Rozum ti úplně zjalověl, Tigelline! A ke všemu ještě vidím, že si příliš neceníš mého talentu a mé Troiky, jestliže se domníváš, že nějaká jiná oběť by pro ni byla příliš veliká.”
Tigellinus upadl do rozpaků, avšak Nero, jako by chtěl změnit předmět hovoru, řekl po chvíli:
“Blíží se léto… Ó, jak teď musí Řím páchnout! Ale na letní hry se tam budu muset stejně vrátit.”
Vtom řekl Tigellinus:
“Až propustíš augustiány, caesare, dovol, abych směl zůstat chvíli s tebou…”
O hodinu později řekl Vinicius, vraceje se s Petroniem z caesarovy villy:
“Zažil jsem chvilku úzkosti o tebe. Myslil jsem, že jsi opilý a že ses neodvratně zničil. Nezapomeň, že si zahráváš se smrtí.”
“To je má aréna,” odpověděl ledabyle Petronius, “a baví mě pocit, že jsem v ní nejlepší ze všech gladiátorů. Jen se podívej, jak to skončilo. Můj vliv vzrostl ještě téhož večera. Pošle mi své básně v pouzdru, které (chceš se vsadit?) bude ohromně bohaté a strašně nevkusné. Dám je svému lékaři, aby do něho ukládal projímadla. Udělal jsem to také ještě proto, že Tigellinus, když viděl, jak se takové věci daří, bude mě chtít pravděpodobně napodobit, a dovedu si představit, co se stane, až ten jeho rozoumek spustí. Bude to, jako by chtěl pyrenejský medvěd chodit po provaze. Budu se smát jak Demokritos. Kdyby mi na tom tolik záleželo, podařilo by se mi možná zničit Tigellina a stát se místo něho praefektem praetoriánů. Pak bych měl v hrsti i Ahenobarba. Ale nechce se mi. Je mi koneckonců milejší takový život, jaký žiji, ba dokonce i caesarovy básně.”
“Jaká obratnost, když dovedeš dokonce i pohanu změnit v lichotku! Ale jsou ty verše skutečně tak špatné? Já se v tom nevyznám.”
“Nejsou horší než jiné. Lucanus má více talentu v jediném prstu, ale i v Měděnobradém něco je. Především nesmírná záliba v poezii a v hudbě. Za dva dny máme k němu přijít a poslechnout si hudbu k hymnu na Afroditu, který dokončí dnes nebo zítra. Budeme v úzkém kruhu. Jenom já, ty, Tullius Senecio a mladý Nerva. A co se těch básní týče, to, co jsem ti říkal, že jich používám po hostině, stejně jako Vitellius používá pera z plameňáka, není pravda!… Jsou někdy přesvědčivé. Hekubina slova jsou dojemná… Stěžuje si na porodní bolesti a Neronovi se podařilo najít šťastné výrazy, snad proto, že sám rodí každý verš v bolestech… Někdy je mi ho líto. U Polluxe! Co je to za prapodivnou míchanici! Caligula měl o kolečko míň, ale přece jen to nebyla taková příšera.”
“Kdož ví, kam až může zajít Ahenobarbovo šílenství,” řekl Vinicius.
“To nemůže nikdo vědět. Může dojít ještě k takovým věcem, že lidem budou při pomyšlení na ně po celá staletí vstávat vlasy na hlavě. Ale právě to je zajímavé, nevšední, a třebaže se nejednou nudím jako Joviš Hammónský na poušti, přece jen si myslím, že za jiného caesara bych se nudil stokrát více. Ten tvůj Judejec Pavel byl výmluvný, to mu přiznávám, a budou-li tohle učení vykládat lidé jemu podobní, budou se musit naši bohové mít docela vážně na pozoru, aby se jednou nedostali na půdu mezi harampádí. Je pravda, že kdyby například caesar byl křesťan, všichni bychom se cítili bezpečnější. Ale když tvůj prorok z Tarsu používá svých důkazů proti mně, zapomíná, že pro mne je ta nejistota právě půvabem života. Kdo nehraje v kostky, neprohraje své jmění, a přesto lidé v kostky hrají. Je v tom jakýsi požitek a jakési zapomnění.
Znal jsem rytířské a senátorské syny, kteří se dobrovolně stali gladiátory. Povídáš, že já si zahrávám se životem, a je to pravda, ale dělám to proto, že mě to baví, kdežto vaše křesťanské ctnosti by mě unudily za jeden jediný den jako Senekovy rozpravy. Proto tedy nenašla Pavlova výmluvnost ohlas. Měl by pochopit, že lidé jako já nepřijmou toto učení nikdy. Ty jsi něco jiného. Při své povaze jsi mohl slovo křesťan buď nenávidět jako mor, anebo se křesťanem stát. Já uznávám, že mají pravdu – ale zívám při tom. Šílíme, řítíme se do propasti, z budoucnosti se proti nám blíží něco neznámého, pod námi se něco hroutí, kolem nás něco umírá – souhlasím! Ale zemřít dovedeme, a proto si nechceme ztěžovat život a sloužit smrti ještě dřív, než si nás vezme. Život je pro život, ne pro ni.”
“A mně je tě líto, Petronie.”
“Nelituj mě více, než já lituju sebe. Kdysi ti mezi námi nebylo špatně, a když jsi bojoval v Arménii, stýskalo se ti po Římu.”
“I teď se mi stýská po Římu.”
“Ano! Protože ses zamiloval do křesťanské vestálky, která zůstala na Zátibří. Já se tomu ani nedivím, ani ti to nehaním. Více se divím tomu, že přes to její učení, o kterém tvrdíš, že je to moře štěstí, a přes tu lásku, která má být brzy korunována úspěchem, nemizí z tvé tváře smutek. Pomponia Graecina je smutná věčně, ty ses přestal usmívat od té doby, co jsi křesťanem. Tak se mě nesnaž přesvědčovat, že je to učení veselé! Z Říma ses vrátil ještě smutnější. Jestliže tohleto má být ta vaše křesťanská láska, u světlých Bakchových kadeří, nepůjdu ve vašich stopách.”
“To je něco jiného,” odpověděl Vinicius. “Já ti přísahám ne na Bakchovy kadeře, ale na duši svého otce, že nikdy dříve jsem nepocítil ani vzdálenou příchuť takového štěstí, jaké dýchám dnes. Ale strašně se mi stýská, ba co je na tom nejpodivnější, když jsem od Lygie daleko, mám dojem, že nad ní visí nějaké nebezpečí. Nevím jaké a nevím, odkud by mohlo přijít, ale tuším je, tak jako se tuší bouře.”
“Slibuji ti, že za dva dny ti vymohu povolení opustit Antium na tak dlouho, na jak dlouho budeš chtít.
Poppaea je nějak klidnější a pokud vím, nehrozí od ní nic ani tobě, ani Lygii.”
“Právě dneska se mě ptala, co jsem dělal v Římě, ačkoliv můj odjezd byl tajemstvím.”
“Je možné, že tě dala sledovat. Ale teď musí se mnou počítat i ona.”
Vinicius se zastavil a řekclass="underline"
“Pavel povídal, že Bůh někdy varuje, ale nedovoluje věřit ve věštby, a tak se bráním tomu tušení, ale nemohu se ubránit. Abych shodil ze srdce kámen, povím ti, co se stalo. Seděli jsme s Lygií vedle sebe za noci stejně krásné, jako je dnešní, a dělali si plány pro další život. Nedovedu ti ani vypovědět, jak jsme byli šťastni a plni klidu. Ale vtom začali řvát lvi. Je to věc v Římě obvyklá, ale já přesto nemám od té doby pokoje. Zdá se mi, že v tom byla jakási hrozba, jakoby předzvěst neštěstí… Víš, že mám pro strach uděláno, ale tehdy v tom bylo něco takového, že úzkost naplnila všechnu tmu noci. Přišlo to tak podivně a nenadále, že mi teď neustále znějí v uších ty hlasy a v srdci mám ustavičný neklid, jako by Lygie potřebovala mou ochranu před něčím strašným … například před těmi lvy samými. A trápím se. Získej pro mne povolení k odjezdu, protože jinak odjedu bez povolení. Nevydržím tu sedět, znovu ti to říkám, nevydržím!”
Petronius se rozesmál.
“Tak daleko to ještě nedospělo,” řekl, “aby lvům v arénách byli předhazováni synové konsulů nebo jejich manželky. Může vás potkat jakákoli jiná smrt, ale ne taková. Ostatně kdož ví, zda to byli lvi, protože germánští tuři neřvou o nic méně než oni. Co se mne týče, jsou mi věštby a osudy pro smích. Včera byla teplá noc a já jsem viděl hvězdy padající jako déšť. Nejednomu je při takovém pohledu všelijak, ale já jsem si pomysliclass="underline" je-li mezi nimi i má, pak aspoň nebudu mít nouzi o společnost!”
Pak se na chvíli odmlčel a po kratším přemýšlení řekclass="underline"