“Ostatně, podívej se, jestliže ten váš Kristus vstal z mrtvých, pak může odvrátit smrt i od vás dvou.”
“Může,” odpověděl Vinicius a zahleděl se na oblohu, obsypanou hvězdami.
KAPITOLA 19
Nero hrál a zpíval hymnus oslavující “Paní Kypru”; sám složil verše i hudbu. Byl toho dne při hlase a cítil, že jeho hudba přítomné opravdu uchvacuje, a tento pocit dodal zvukům, které ze sebe vydával, takovou sílu a tak rozvlnil jeho nitro, že vypadal jako u vytržení. Nakonec sám zbledl upřímným dojetím. A jistě poprvé v životě nechtěl poslouchat pochvaly posluchačů.
Chvíli seděl, rukama opřen o loutnu a hlavu skloněnou, pak znenadání vstal a řekclass="underline"
“Jsem unaven a potřebuji se nadýchat vzduchu.
Nalaďte zatím loutny.”
Po těchto slovech si ovinul krk hedvábným šátkem.
“Vy pojďte se mnou,” řekl Petroniovi a Viniciovi, kteří seděli v rohu sálu. “Ty, Vinicie, mi podej ruku, protože nemám dost sil, a Petronius mi bude vyprávět o hudbě.”
Pak vyšli všichni na palácovou terasu, vykládanou alabastrem a posypanou šafránem.
“Tady se dýchá volněji,” řekl Nero. “Mám duši plnou dojetí a smutku, ačkoli vidím, že s tím, co jsem vám na zkoušku zazpíval, budu moci vystoupit veřejně a že to bude triumf, jaký si neodnesl ještě nikdy žádný Říman.”
“Můžeš vystoupit tady, v Římě i v Achaji. Obdivoval jsem se ti celým srdcem i rozumem, božský!” odpověděl Petronius.
“Vím. Jsi příliš pohodlný, než aby ses nutil do pochval. A jsi upřímný jako Tullius Senecio, ale lépe se v tom vyznáš než on. Pověz mi, co soudíš o hudbě ty?”
“Když poslouchám poezii, když se dívám na čtyřspřeží, které řídíš v cirku, na krásnou sochu, na krásný chrám nebo obraz, cítím, že to, co vidím, obsáhnu v sobě celé a že v mém nadšení je vše, co tyto věci mohou dát. Ale když poslouchám hudbu, zvláště tvou, otevírají se přede mnou stále nové a nové krásy a požitky. Běžím za nimi, chytám je, ale ještě než je vstřebám do sebe, už přitékají nové, docela tak jako mořské vlny přicházejí z nekonečna. Řeknu ti tedy, že hudba je jako moře. Stojíme na jednom břehu a vidíme daleko, ale druhý břeh spatřit nemůžeme.”
“Ach, jaký ty jsi hluboký znalec!” řekl Nero.
A procházeli se chvíli mlčky. Jen šafrán jim šelestil pod nohama.
“Vyslovil jsi mou myšlenku,” řekl konečně Nero, “a proto opakuji stále, že v celém Římě mě dovedeš pochopit jedině ty. Ano. Totéž si myslím o hudbě já.
Když hraji a zpívám, vidím věci, o kterých jsem nevěděl, že v mém státě nebo na světě existují. Jsem a patří mi svět, mohu vše. A přece mi hudba odhaluje nová království, nová horstva a nová moře i nové požitky, které jsem dosud neznal. Obyčejně je nedovedu nazvat jménem ani pochopit rozumem – jen je cítím.
Cítím bohy, vidím Olymp. Ovívá mě jakýsi mimopozemský vánek; vidím jako v mlze jakési nesmírné prostory, klidné a zářivé jako východ Slunce… Kolem mne hraje celý vesmír, a řeknu ti … (tady se Neronův hlas zachvěl skutečným údivem), že si já, caesar a bůh, připadám v takových chvílích malý jako prášek. Věřil bys tomu?”
“Ano. Jen velcí umělci si mohou ve srovnání s uměním připadat malí…”
“Dneska je noc upřímnosti, otvírám ti tedy nitro jako příteli a řeknu ti ještě více… Myslíš si snad, že jsem slepý anebo že nemám rozum? Myslíš si, že nevím, že v Římě píší na zdi nadávky na mne, že mě nazývají matkovrahem a vrahem své ženy … že mě považují za netvora a ukrutníka, a to proto, že Tigellinus získal ode mne několik rozsudků smrti pro mé nepřátele? Ano, můj milý, považují mě za netvora a já to vím… Svými řečmi ze mne udělali takového ukrutníka, že si sám kladu někdy otázku, nejsem-li ukrutník… Ale oni nechápou, že činy člověka mohou být někdy kruté, ale člověk sám nemusí ještě být krutý.
Ach, nikdo neuvěří, a snad ani ty, milý Petronie, neuvěříš, že ve chvílích, kdy hudba ukolébává mou duši, cítím se tak dobrý jako dítě v kolébce. Přísahám ti na ty hvězdy, které září nad námi, že mluvím naprostou pravdu: lidé nevědí, kolik dobrého je v tomto srdci, jaké poklady já sám v něm vidím, když si k nim otevře dveře hudba.”
Petronius, který nepochyboval ani trochu, že Nero mluví v těchto okamžicích upřímně a že hudba může skutečně odhalovat různé ušlechtilejší sklony v jeho duši, sklony zavalené horami egoismu, prostopášnosti a zločinu, řekclass="underline"
“Tebe je nutno znát tak důvěrně, jak tě znám já.
Řím tě nedovedl nikdy ocenit.”
Caesar se opřel větší tíhou o Viniciovu paži, jako by se prohýbal pod břemenem nespravedlnosti, a odpověděclass="underline"
“Tigellinus mi říkal, že si v senátě šeptají od ucha k uchu, že Diodoros a Terpnos hrají na loutny lépe než já. Nepřejí mi už ani to! Ale ty, jenž mluvíš vždycky pravdu, pověz mi teď otevřeně: hrají ti dva lépe než já nebo stejně tak dobře jako já?”
“Vůbec ne. Ty máš lahodnější úhoz a zároveň více síly. V tobě je vidět umělce, v nich – zručné řemeslníky. Naopak! Teprve když člověk uslyší jejich hudbu, teprve pak pochopí, co jsi ty.”
“Je-li tomu tak, ať si tedy žijí. Nebudou nikdy tušit, jakou službu jsi jim právě prokázal. Ostatně, kdybych je odsoudil k smrti, musel bych na jejich místo vzít někoho jiného.”
“A lidé by ke všemu ještě vykládali, že z lásky k hudbě hudbu ve státě potlačuješ. Nezabíjej nikdy umění pro umění, božský.”
“Jak ty se lišíš od Tigellina!” odpověděl Nero.
“Jenže podívej se, já jsem umělec ve všem, a protože hudba otvírá přede mnou prostory, o jejichž existenci jsem neměl tušení, země, kterým nevládnu, požitky a štěstí, které jsem nepoznal, nemohu žít obyčejným životem. Hudba mi říká, že nevšednost existuje, a proto ji hledám vší silou své moci, kterou bohové dali do mých rukou. Někdy se mi zdá, že chci-li se dostat do těch olympských krajin, musím učinit něco takového, co neučinil dosud žádný člověk, že musím vyniknout nad lidské pokolení, ať už v dobrém, nebo ve zlém.
Vím také, že mě lidé podezírají, že šílím. Ale já nešílím, já hledám! A šílím-li přece, tedy z nudy a z netrpělivosti, že to nemohu najít. Já hledám! Rozumíš! A proto chci být větší než člověk, protože jen tak mohu být největší jako umělec.”
Tu ztlumil hlas, tak aby ho Vinicius nemohl slyšet, přiblížil ústa k Petroniovu uchu a šeptaclass="underline"
“Víš, že právě proto jsem odsoudil k smrti matku a ženu? Před branami neznámého světa jsem chtěl přinést největší oběť, kterou může přinést člověk.
Myslil jsem si, že se pak něco musí stát, že se otevřou nějaké dveře, za nimiž spatřím něco neznámého. Aťsi to bude nádhernější nebo hrůzostrašnější, než je s to pochopit člověk, jen když to bude nevšední a veliké…
Ale tato oběť byla malá. Aby se otevřely empyrejské dveře, je zřejmě nutná větší oběť – staniž se tedy vůle osudu.”
“Co hodláš udělat?”
“Uvidíš, uvidíš dřív, než tušíš. Zatím si pamatuj, že jsou dva Neronové: jeden takový, jak ho znají lidé, a druhý umělec, kterého znáš jen ty a který, zabíjí-li jako smrt anebo dělá ztřeštěnosti jako Bakchus, dělá to právě proto, že ho tlačí k zemi mělkost a nicotnost obyčejného života a chtěl by ji vyhladit, i kdyby měl užít ohně nebo železa… Ó, jak mělký bude svět, až já tu nebudu!
Nikdo ještě netuší, ani ty, můj milý, jaký jsem já umělec. Ale proto právě trpím a říkám ti upřímně, že má duše bývá někdy tak smutná jako ty cypřiše, které se černají tam před námi. Těžko je člověku, má-li současně nést břímě nejvyšší moci a největšího talentu…”