“Celým srdcem cítím s tebou, caesare, a se mnou i země a moře, nemluvě o Viniciovi, který tě zbožňuje.”
“I jeho jsem měl vždycky rád,” řekl Nero, “i když slouží Martovi, a ne Múzám.”
“Vinicius slouží především Afroditě,” odpověděl Petronius.
A najednou se rozhodl vyřídit synovcovu záležitost jedním zátahem a odstranit zároveň všechna nebezpečí, která by mu mohla hrozit.
“Je zamilován jako Troilos do Kressidy,” řekl.
“Dovol mu, pane, odjet do Říma, jinak mi tu uschne.
Víš, že se ta lygijská dívka, kterou jsi mu daroval, to rukojmí, opět našla a že ji Vinicius, když odjížděl do Antia, nechal pod ochranou jistého Lina? Nezmiňoval jsem se ti o tom, protože jsi skládal svůj hymnus, a to je důležitější než všecko ostatní. Vinicius z ní chtěl udělat svou milenku, ale když se ukázalo, že je ctnostná jako Lucretia, zamiloval se do její ctnosti a teď se s ní chce oženit. Je to královská dcera, takže to jeho důstojnost nijak nesníží, ale on je jako opravdový voják: vzdychá, usychá, sténá, ale čeká na dovolení svého imperátora.”
“Imperátor nevybírá svým vojákům ženy. Nač tedy potřebuje mé svolení?”
“Říkal jsem ti, pane, že tě zbožňuje.”
“Tím spíš si může být jist mým souhlasem. Je to hezké děvče, ale příliš úzké v bocích. Augusta Poppaea si mi na ni stěžovala, že uhranula v palatinských zahradách naše dítě…”
“Jenže já jsem řekl Tigellinovi, že na bohy nepůsobí zlá kouzla. Vzpomínáš si, božský, jak upadl do rozpaků a jak jsi ty sám zvolaclass="underline" ,Habet!’”
“Vzpomínám.”
A otočil se k Viniciovi:
“Miluješ ji tak, jak říká Petronius?”
“Miluji, pane!” odpověděl Vinicius.
“Rozkazuji ti tedy, abys jel hned zítra do Říma, oženil se s ní a nešel mi bez snubního prstenu na oči.”
“Děkuji ti, pane, celým srdcem i duší.”
“Ó, jak je příjemné činit lidi šťastnými,” řekl caesar. “Celý život bych nechtěl dělat nic jiného.”
“Prokaž nám ještě jedno dobrodiní,” řekl Petronius, “a oznam toto své rozhodnutí Augustě. Vinicius by se nikdy neodvážil pojmout za manželku bytost, k níž Augusta cítí nepřátelství, ale ty, pane, rozptýlíš jediným slovíčkem její výhrady, až jí oznámíš, že jsi to sám rozkázal.”
“Dobrá,” řekl caesar. “Tobě a Viniciovi bych nedovedl odepřít nic.”
A zamířil své kroky k ville. Petronius a Vinicius šli s ním, srdce naplněna radostí nad vítězstvím. Vinicius se musil přemáhat, aby se nevrhl Petroniovi kolem krku, protože teď se zdálo, že všechny překážky a všechna nebezpečí jsou odstraněna.
V atriu villy bavili mladý Nerva a Tullius Senecio hovorem Poppaeu a Terpnos a Diodoros ladili loutny.
Když vešel Nero dovnitř, sedl si na židli vykládanou želvovinou, a pošeptav něco do ucha řeckému hošíkovi, kterého měl k ruce, čekal.
Hošík se za okamžik vrátil se zlatou skřínkou, Nero z ní vyňal náhrdelník z velkých opálů a řekclass="underline"
“Klenoty hodné dnešního večera.”
“Hrají v nich červánky,” odpověděla Poppaea, přesvědčena, že náhrdelník je určen jí.
Caesar chvíli hned zvedal, hned zase spouštěl níže ty růžové kameny, až konečně řekclass="underline"
“Vinicie, tento náhrdelník dáš jako dar ode mne mladé lygijské královně, s níž se ti rozkazuji oženit.”
Poppaein zrak, plný hněvu a náhlého údivu, sklouzl z caesara na Vinicia a nakonec spočinul na Petroniovi.
Avšak ten, nakloněn pohodlně přes postranní opěradlo křesla, hladil krk harfy, jako by si chtěl přesně zapamatovat jeho tvary.
Zatím Vinicius, poděkovav za dar, přistoupil k Petroniovi a řekclass="underline"
“Jak se ti odvděčím za to, co jsi dnes pro mne učinil?”
“Obětuj Euterpé párek labutí,” odpověděl Petronius, “vychvaluj caesarovy písně a posmívej se věštbám. Doufám, že od nynějška nebude řvaní lvů rušit spánek tvůj, ani tvé lygijské lilie.”
“Ne,” řekl Vinicius, “teď jsem úplně klidný.”
“Kéž je vám Fortuna přízniva. Ale teď pozor, caesar sáhl opět po forminze. Zataj dech, poslouchej a roň slzy.”
Caesar skutečně uchopil formingu a zvedl zrak vzhůru. V sále utichl hovor a lidé seděli nehybně, jako by zkameněli. Jen Terpnos a Diodoros, kteří měli caesara doprovázet, hleděli, otáčejíce hlavy, hned na sebe, hned na jeho ústa a očekávali první tóny písně.
Vtom se však v předsíni strhl ruch a hluk a po chvíli se za závěsem objevil napřed caesarův propuštěnec Faón a hned za ním konsul Lecanius.
Nero svraštil obočí.
“Promiň, božský imperátore,” řekl udýchaným hlasem Faón, “v Římě vypukl požár! Větší část města je v plamenech!” Když uslyšeli tuto zvěst, všichni vyskočili ze svých míst. Nero odložil formingu a řekclass="underline"
“Bohové! Spatřím hořící město a dopíši Troiku.”
Pak oslovil konsula:
“Jestliže okamžitě vyjedu, uvidím ještě požár?”
“Pane,” odpověděl konsul, bledý jako stěna, “nad městem je jedno moře plamenů. Kouř dusí obyvatele a lidé omdlévají nebo se v šílenství vrhají do ohně…
Řím hyne, pane!”
Nastala chvíle ticha, kterou přerušil Viniciův výkřik:
“Vae misero mihi!”
A mladý muž odhodil tógu a jen v tunice vyběhl z paláce.
Nero však vztáhl ruce k obloze a zvolaclass="underline"
“Běda ti, posvátné město Priamovo!”
KAPITOLA 20
Vinicius měl sotva čas rozkázat několika otrokům, aby jeli za ním, a už vyskočil na koně a pádil hlubokou nocí prázdnými ulicemi Antia směrem na Laurentum.
Strašlivá zvěst ho uvrhla téměř do stavu šílenství a zdivočelosti, takže v některých okamžicích ani nevěděl, co se s ním děje, a měl jen pocit, že na témž koni sedí za jeho zády neštěstí, a křičíc mu do uší: “Řím hoří!” šlehá jej i koně a žene je do onoho ohně. Sklonil prostovlasou hlavu až na krk koně a pádil vpřed jen tak v tunice, naslepo, nedbaje překážek, o které se mohl roztříštit. V tom tichu, v té klidné a hvězdnaté noci vypadali jezdec a kůň, zalití měsíčním svitem, jako dva přízraky ze sna. Idumský hřebec sklopil uši nazad, natáhl krk a letěl jako střela kolem nehybných cypřišů a bílých vill, které v nich byly ukryty. Dusot kopyt na kamenných deskách probouzel tu a tam psy, kteří doprovázeli podivný zjev štěkotem a po chvíli, znepokojeni jeho náhlým objevením, dávali se do vytí, zvedajíce čumáky k měsíci. Otroci, kteří jeli za Viniciem, měli koně mnohem horší, a proto zůstali brzy vzadu. Vinicius proletěl jako bouře spícím Laurentem a odbočil k Ardeji, kde měl – stejně jako v Aricii, v Bovillech a v Ustrinu – od té doby, co přijel do Antia, připravené koně, aby mohl v co nejkratším čase urazit vzdálenost dělící jej od Říma. Maje to na paměti, vybičovával z koně poslední síly. Za Ardeou se mu zdálo, že se obloha na severovýchodě potahuje růžovou září. Mohlo to být i svítání, protože bylo už pozdě a den v červenci začíná brzy. Avšak Vinicius se nezdržel výkřiku zoufalství a vzteku, protože se mu zdálo, že je to zář požáru. Vzpomněl si na Lecaniova slova: “Celé město je jediné moře plamenů!” a měl chvíli pocit, že mu opravdu hrozí šílenství, protože docela ztratil naději, že by mohl zachránit Lygii, ba třeba jen dojet do Říma dříve, než se celé město změní v jedinou hromadu popela. Jeho myšlenky byly teď ještě rychlejší než běh koně a hnaly se před ním jako hejno černých ptáků – zoufalé a nestvůrné. Nevěděl sice, která část města začala hořet, soudil však, že Zátibří, plné namačkaných domů, skladišť dřeva a dřevěných bud, v nichž se prodávali otroci, mohlo se první stát pastvou plamenů. V Římě docházelo dost často k požárům, při nichž stejně často docházelo k přepadením a k loupežím, a to zvláště ve čtvrtích obydlených chudým a napůl barbarským lidem. Co se tedy mohlo dít na Zátibří, které bylo přece peleší chátry, pocházející ze všech koutů světa? Tu se mihl Viniciovou hlavou Ursus se svou nadlidskou silou, jenže i kdyby to byl třeba titán, a ne člověk, co zmůže proti ničivé síle ohně? A další můra, která tlačila Řím už dlouhá léta, to byl strach před vzpourou otroků. Povídalo se, že statisíce těchto lidí sní o Spartakových časech a čekají jen na příhodný okamžik, aby se mohli chopit zbraně proti svým utlačovatelům a proti městu. A teď nastal takový okamžik! Je možné, že tam, ve městě, zuří kromě požáru i masakr a boj. Je možné, že se na město vrhli i praetoriáni a vraždí na caesarův rozkaz. A Viniciovi vstaly náhle hrůzou vlasy na hlavě. Vzpomněl si na všechny rozhovory o požárech měst, které se v poslední době s podivnou houževnatostí vedly u caesarova dvora, vzpomněl si na caesarovy stížnosti, že musí líčit hořící město, aniž kdy viděl skutečný požár, na jeho pohrdavou odpověď Tigellinovi, který sliboval zapálit Antium anebo umělé dřevěné město, a konečně na caesarovo naříkání na Řím a na zapáchající uličky na Subuře.