Ano! To caesar dal zapálit město! On jediný se toho mohl odvážit a jediný Tigellinus se mohl uvolit takový rozkaz vykonat. Ale hoří-li Řím na caesarův rozkaz, kdo pak může zaručit, že i obyvatelstvo nebude na jeho rozkaz vyvražděno? Ten netvor je schopen i takového činu. Tedy požár, vzpoura otroků a masakr! Jaký to strašný chaos, jaké rozpoutání ničivých živlů a lidské zvířeckosti! A v tom všem je Lygie! Viniciovo sténání se mísilo s chrapotem a sténáním koně, který běžel po silnici, jež k Aricii neustále stoupala, už z posledních sil. Kdo vyrve Lygii z hořícího města a kdo ji může zachránit? Teď si Vinicius docela lehl na koně a zabořil prsty do hřívy, schopen zakousnout se v bolesti do koňského krku. Ale v tom okamžiku nějaký jezdec, ženoucí se také jako vichřice, jenže na opačnou stranu, do Antia, křikl, když ho míjeclass="underline" “Roma hyne!” a pádil dál. K Viniciovým uším dolétlo jen ještě slovo “bohové”; zbytek přehlušil dusot kopyt. Avšak toto slovo způsobilo, že se vzpamatoval. Bohové! Vinicius vztyčil pojednou hlavu, vztáhl ruce k obloze pokryté hvězdami a začal se modlit: “Ne vás vzývám, jichž chrámy planou, ale Tebe! Ty sám jsi trpěl, Ty jediný jsi milosrdný! Ty jediný jsi chápal lidskou bolest! Tys přišel na svět, abys naučil lidi soucitu, ukaž jej tedy teď!
Jsi-li takový, jak to o tobě říkají Petr a Pavel, zachraň mi Lygii. Vezmi ji do náruče a vynes z plamenů. Ty to můžeš! Vrať mi ji a já ti dám svou krev. A nechceš-li to učinit pro mne, učiň to pro ni. Ona tě miluje a důvěřuje ti. Slibuješ život a štěstí po smrti, ale štěstí po smrti ji nemine, ona však nechce ještě umírat. Nech ji žít. Vezmi ji na ruce a vynes ji z Říma. Ty to můžeš… Leda že bys nechtěl…”
A tu přestal, protože cítil, že další modlitba by se mohla změnit v hrozbu. Bál se urazit Boha ve chvíli, kdy nejvíce potřeboval jeho slitování a dobrodiní. Ulekl se při pouhém pomyšlení na to, a aby si v myšlenkách nepřipustil ani stín hrozby, začal znovu šlehat koně, a to tím spíše, že ve svitu měsíce se před ním bělaly zdi Aricie, ležící na půli cesty do Říma. Za nějakou chvíli prolétl tryskem kolem Merkurova chrámu, který stál v háji před městem. Už tu zřejmě věděli o neštěstí, protože před chrámem bylo neobvykle rušno. V letu spatřil Vinicius na schodech a mezi sloupy roje lidí, svítících si pochodněmi, lidí, kteří se tlačili pod ochranu tohoto boha. Avšak cesta nebyla už ani tak prázdná, ani tak volná jako za Ardeou. Davy spěchaly sice do háje postranními pěšinami, ale i na hlavní silnici postávaly skupinky, které rychle uskakovaly před pádícím jezdcem. Z města se ozýval šumot hlasů.
Vinicius se tam vřítil jako vichřice, poraziv a pošlapav cestou několik lidí. Ze všech stran ho obklopily výkřiky: “Řím hoří! Město je v plamenech! Bohové, zachraňte Řím!”
Kůň klopýtl, ale stržen pevnou rukou, sedl si na zadní nohy před krčmou, kde měl Vinicius dalšího koně na výměnu. Otroci, jako by očekávali pánův příchod, stáli před krčmou a na jeho rozkaz běželi o překot pro nového koně. Vinicius však spatřil oddíl desíti jízdních praetoriánů, kteří jeli zřejmě z města do Antia se zprávami. Přiskočil k nim a začal se vyptávat:
“Která část města hoří?”
“Kdo jsi?” zeptal se desátník.
“Vinicius, vojenský tribun a augustián! Odpověz, je-li ti život milý!”
“Požár vypukl, pane, v krámcích u Velikého cirku.
Když nás vyslali, byl střed města v plamenech.”
“A Zátibří?”
“Plameny tam dosud nedošly, ale zachvacují s nezadržitelnou silou nové a nové čtvrti. Lidé hynou žárem a v kouři a jakákoli záchrana je nemožná.”
V tom okamžiku podali Viniciovi nového koně.
Mladý tribun naň vyskočil a hnal se dále.
Jel teď na Albanum, nechávaje stranou Albalongu a její nádherné jezero. Silnice z Aricie stoupala do vršku, který zcela zacláněl obzor i Albanum, ležící na jeho druhé straně. Vinicius však věděl, že až vyjede na vrcholek, spatří nejen Bovilly a Ustrinum, kde na něho čekají noví koně, nýbrž i Řím. Za Albanem se totiž prostírala po obou stranách Appiovy cesty rovná, nížinatá Kampanie, po níž se k městu táhly jen arkády akvaduktu, takže už nic nebránilo rozhledu.
“S vrcholku spatřím plameny,” říkal si.
A znovu začal pobízet koně.
Avšak ještě než dospěl na vrchol kopce, ucítil v obličeji závan větru a s ním dolétl k jeho chřípí zápach kouře.
A vtom začal zlátnout i vrcholek pahorku.
“Záře!” pomyslil si Vinicius.
Noc však bledla už dlouho, rozbřesk přecházel ve svítání a na všech blízkých kopcích svítily už také zlaté a růžové záblesky, které mohly pocházet stejně od požáru jako od červánků. Vinicius dospěl na vrcholek a zde ho ohromila strašná podívaná.
Celá nížina byla pokryta dýmy, tvořícími jakoby jediný, těsně nad zemí se válející mrak, v němž zmizela města, akvadukty, villy, stromy; a na konci té šedé, strašné plochy hořelo na pahorcích město.
Požár však neměl podobu ohnivého sloupu, jak tomu bývá, hoří-li jednotlivá, byť sebevětší budova.
Byl to spíše dlouhý pás, podobající se červánkům.
Nad tím pásem se vznášel jakoby násep kouře, místy úplně černý, místy hrající do růžova a do krvava, soustředěný, nafouklý, hustý, převalující se jako had, když se stáčí a opět natahuje. Tento strašný val jako by chvílemi zavaloval i ohnivý pás, takže se zužoval do pouhé stužky, ale chvílemi jej zase oheň ozařoval zezdola a měnil jeho spodní chuchvalce v ohnivé vlny.
Kouř i plameny se táhly od jednoho konce obzoru k druhému, ohraničujíce jej jako pás lesa. Sabinské vrchy nebylo vůbec vidět.
Viniciovi se na prvý pohled zdálo, že to nehoří jen město, ale celý svět a že se z toho oceánu ohně a dýmu nemůže zachránit žádná bytost.
Od požáru vál stále silnější vítr a přinášel zápach spáleniny a čoud, který zahaloval zrakům i docela blízké předměty. Byl už jasný den a slunce ozářilo vrcholky nad Albským jezerem. Avšak jasně zlaté ranní paprsky se zdály skrz čoud rezavé a nedomrlé. Vinicius, sjížděje k Albanu, dostával se do stále hustšího a neproniknutelnějšího kouře. Městečko samo bylo v něm docela ponořeno. Zneklidnění lidé se vyhrnuli do ulic a bylo hrůza pomyslit, co se asi děje v Římě, když už tady se těžce dýchalo.